Indonéské děti

Protože o tom hodně mluvím, přikládám i kousek foto-dokumentace, jak si tu užívám faktu, že indonésie je velmi mladou populací.

Můj kost vlastní rodinka, čítajíc 3 děti. Nejstarší Tio má tuším 11 let a už se s náma moc nekamarádí, spíš když jde po ulici, tak nás zdraví a zasvěceně se ptá, odkud se vracíme, nebo kam jdeme, jako "já znám tyto bule, heč peč!". Zato 6letá Anisa a 2letá Zahra nás adoptovaly jako evropské (a filipínské a tuniské) tetičky.

Co to v praxi znamená? To, že se vrátím ze domů a většinou alespoň 30 minut věnuju hraní si s holkama, aby měly radost. Anisa se stále chce učit anglicky, ale jenom barvy, které už umí, případně ovoce, které taky umí. Dnes jsem vytáhla fixy a papír, abychom dělaly i něco jiného. Výsledky prezentuji.

Původně jsme si jen vystřihovaly a pak kreslily. No a napadlo mě, že bychom mohly vyzdobit Nininy dveře.

Ještě poslední úpravy.

A umělkyně Anisa se naším výtvorem.

Odborný dohled mladší sestry.

Následují fotky ze školy, kde jsme se zabývali tématem mezinárodních kamarádů a dopisy dětí z Pozořic (a obrázky pro děti do Pozořic). Toto je ze třídy samých holčiček, tam se učilo moc dobře, protože jich bylo jednak jen trochu a druhak jak jsou to holčičky, tak jsou moc hodné. Projekt jsem celkově učila ve 4 třídách (ale nemám zatím všechny fotky).

Diskuse nad fotkami.

Moje oblíbená část hodiny - rozdání dopisů a děvčata si je samy čtou a navzájem ukazují.

Tady už debatujeme nad tím, co se teda v dopisech dočetly.

Příprava na kreslení obrázků pro české děti.

Děvčata v akci.

Tyto fotky jsou ze školy, která je soukromá. Jde vlastně o volnočasovou aktivitu po škole, ale jazykovka využívá prostory školy a úzce s ní spolupracuje. Holčičky jsou třeťačky, tj. kolem 9 let staré. Jejich rodiče si můžou dovolit je posílat do jazykové školy, která je natolik osvícená, že spolupracuje s "rodilou mluvčí" na projektech, jako tento, takže to není jen tak obyčejná jazykovka. Častokrát jsou to děti úspěšných obchodníků, architektů, právníků apod.

Děti tu nosí uniformy, jak je vidět. "Uniformou" volnočasové jazykovky je pak modré tričko, které na sobě tři holčičky měly. Průměrný počet žáků na třídu je i u této jazykovky vyšší, ale zrovna pár dětí chybělo, takže skupinka je malá.

Ve škole, kterou jazykovka využívá, mají ve třídách koberec, jinak jsou tam na zbytku prostoru kachličky a děti tam chodí buď naboso, nebo v umělohmotných žabkách. Třídy vedou ven na otevřené venkovní chodby, takže o přestávkách děti blbnou venku. Lavice jsou pro jednoho, ale jsou tu ve státních školách i klasické lavice pro 2 i víc dětí. 

Vybavením jsou třídy moc pěkné, všechny mají bílé tabule na fixy, plno obrázků, místa, kde si děti nechávají pomůcky apod. Není tu ještě běžná technika, jako např. interaktivní tabule, ale to je už jenom otázkou času.

Tím, že jazykovka většinou učí děti v kroužku na koberci a nutí je přemýšlet a diskutovat, tak vlastně tento česko-indonéský projekt byl velice kreativní a zajímavý. Děti se ptaly, byly zvídavé, neměly problém vyjádřit názor a bavilo je v kroužku debatovat. Myslím si, že toto je skvělý přístup, jak vychovávat mladou inteligenci. Jen by to chtělo takové přístupy zavést i v běžných školách, nejen v těch elitních.