čtvrtek 8. května 2014

Týdenní Bali s Majdou

Protože v Bandungu každý den odpoledne prší, zaletěla jsem si na Bali, ohřát se trochu. Tuto větu jsem vždycky chtěla říkat, obzvláště v českém kontextu to zní dokonale. Na Bali, v Denpasaru, bydlí tento půlrok Majda, spolu s darmasiswa studenty z ČR, Polska a Rumunska, v pronajaté vile. Takže jsem se pozvala na návštěvu na týden. 5.4. v sobotu jsem skočila do letadla a šupky dupky změnit ostrov někam do tepla.
S Majdou jsme založili moc pěknou tradici míjení se vzájemně mezi ostrovy. Tj. když se máme potkat na Sumatře, Majda mi večer předtím volá, že je tak trochu na Mentawai. Když jsme se měli potkat v lednu na Bali, tak musel odletět na Timor Leste. A tak pro změnu den před odletem mi psal, že je zaseknutý na Lomboku. Takže mě čekala bojovka na téma letiště Denpasar - přístav v Padang Bai, kde jsem čekala na opozdilcův trajekt. Za cenu nervů a naštvání se na balijce už na letišti jsem ale cestování zvládla a šťastně jsme se opravdu setkali. Dostala jsem pusu na čelo, zabalili jsme krámy do mé gemmy a vyskočili na motorku a vydali se "na sever". 
První večer jsme strávili v Amedu, kam mám v plánu vzít rodiče. Takže jsme vlastně konstatovali, že "tady je Amed", viděla jsem ho jenom v noci, koupili jsme si slunečnicová semínka a lahváče a na zahrádce hostelu drbali indonésany a život. Ráno jsme si zašnorchlovali s rybičkama u potopené japonské lodi. Byly tam nejvíc pitomé rybičky, co jsem viděla. Byly tak zvědavé, že jsem do nich mohla šťouchat prstem, jak si mě prohlížely. Pak jsme si dali kávu (Majda to ráno už snad třetí) a vyrazili oklikou do Denpasaru. První zastávka byla u vodopádu po cestě. Opravuji předchozí sdělení, že Bali je samá pláž, chrám, pláž a chrám. Ještě to doplňuje plno vodopádů a občas nějaké termálky.
Socha u chrámu po cestě k vodopádu.
Kakaové boby po cestě.
Jedna vítězná u vodopádu. Bylo tam strašně moc vodní tříště, takže ač jsem se nešla koupat, plavky jsem docenila.
Chilli je kdekoliv, kdykoliv. Takže klidně i v džungli.
Oklika dále vedla přes horu gunung Agung, kde jsou prý moc pěkné výhledy - asi kdybychom tam jeli ve dne, souhlasila bych. Ale výsledně jsme měli zase krásné výhledy "Bali v listopadových mlhách".
Tady někde jsme vjeli do mraku, který se rozprostíral kolem celé gunung Agung.

Vesnice v soumraku a mraku.
Vesnice byla krásně nazdobená. Balijci žijí v teorii "každý den je důvod slavit" a tak "upacara agama", tj. náboženská slavnost, se děje aspoň dvakrát do měsíce u každého chrámu, mám ten pocit. Protože jsme s Majdou oprsklí, samozřejmě jsme se nebáli zeptat, jestli se můžeme přijít podívat a co se to vlastně děje. Slavnost už skončila (oni i Balijci nejsou blbí a dělají ty slavnosti předtím, než začne pršet a padne mlha), ale aspoň jsme viděli její pozůstatky v nazdobeném chrámu.
Malá obětina, která se pokládá na zem pro nižší bohy.
Zdobený příjezd ke chrámu.
Toto už je v chrámu.
Obětina z jídla. Kdopak vidí pašíka na první pohled?
Detail.
Vegetariánská sekce.
Po návštěvě tohoto chrámu už definitivně padla tma, takže jsme se vydali směrem dolů z kopce (toužebně vyhlíželi údolí, kde bylo konečně zase teplo!). Jako správným profíkům nám 2x rupla po cestě guma, takže jsem to měla se seznamovacími zastávkami v kavárnách po cestě, zatímco Majda hledal, kde je otevřená opravna motorek. Nakonec jsme šťastně dorazili do Denpasaru a seznámila jsem se s Nikolou a Gregem, dalšími obyvateli vily.
Další den ráno (pondělí 7.4.) jsme se jen plácali kolem vily, Majda si zajel na návštěvu na imigrační, já mezitím odmítala vstávat a chrněla v pohodlné posteli a užívala si, že je mi vedro. Odpoledne jsme si zajeli na pláž a večer do fancy místního denpasarského klubu Sky Garden. Klub je příšerný a vůbec se nám nelíbí, ale mají tam akci "all you can eat" za 50 tisíc IDR, včetně piva. Jídlo je evropské - včetně toho, že chutná jako evropské! Takže jsem si šťastně užívala karbanátku z mletého masa apod. Večer, v polo-komatu z přežrání jsme se zvládli jen odkutálet do postele.
V úterý (8.4.) jsem ale už byla jak na trní a vytáhla Majdu na výlet. Vyrazili jsme zase do středu ostrova, směrem na Bedugul. Přemýšlím, jak se to stalo, ale pro změnu vyrazili tak, že pro jistotu jsme do Bedugul dorazili už za tmy. Tam jsou krásné (asi, byla tam tma...) termální lázně. Byli jsme tam úplně sami, jenom se světluškami. Užívali jsme si teploučké vody a nechtělo se nám z našeho soukromého bazénku, ale asi po hodině nás vyhnal hlad. Ubytovali jsme se v malém hotýlku, kde Majda po ránu, než jsem se vyhrabala z postele, zvládl potkat místního šamana a smluvit si s ním schůzku na další týden. Chlapec šikovná.
Ve středu jsme ráno vyrazili k danau Bratan, jezeru, kde je chrám, který je na 50tisícové indonéské  bankovce. Chrám je uprostřed nádherně upraveného parku. Po pravdě ten park je víc evropský než indonéský, většinou se jim místní tolik nevěnují. Ale toto je opravdu známá památka, tak možná aby to udělali ladící evropskému oku, fakt si dali záležet.
Jezero Danau Bratan
Tento lev hlídá hned u vchodu.
Orel Garuda.
Všudypřítomní kolouškové. Nechápu, jaký význam mají v hinduistickém náboženství, ale na Bali je jich plno.
Čuník.
Chrám v zahradě s horama v pozadí. Moc pěkně tam bylo.
Chrám byl hinduistický, což nevadilo, aby tam byla malinká stupa a Buddhové.
Detail na záhonek.
Zdobená brána.
Na žádném indonéském jezeře nechybí možnost půjčit si šlapací labutě.
Limetkovník
Indomečíky.
Nejen kytičky, i hmyzáci tam byli.
A to nejen hmyzáci malí, ale i velcí. U tohoto nás popadla entomologická nálada, takže pro zájemce mohu zaslat detailní foto s zapalovačem kriket pro srovnání velikosti (veeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeliký byl).
Zastávka s výhledem na jezera.
Kvůli tomuto jezeru jsme zastavili, Danau Buyan.
Od jezer jsme se přesunuli směrem k vesnici Munduk. Vesnice leží na úpatí hory, ze které teče docela dost vody. Výsledkem je prostředí, kde je "za každým rohem vodopád". Většinou k němu vede šipka od silnice, místní vybírají nějaké vstupné a nabízejí vám domácí upraženou kávu. Akorát ty vodopády tečou ze srázů a slézt k vodopádu takhle v indonéském poledním klimatu je opravdu za trest. Byli jsme s Majdou u jednoho, který jsme náhodně potkali po cestě.
Kvetoucí kávovník po cestě.

Za Mundukem jsme viděli další odbočku k vodopádu, kde se mělo dokonce dát i koupat. Tak jsme tam samozřejmě zahnuli. Jenže jsme zvládli zabloudit, ale zase jsme se projeli pěknými políčky. Nakonec jsme dorazili jen k řece, kde nikdo nebyl, kde to vypadalo moc pěkně, tak jsme se shodli, že je to vhodné místo na "spánek po o". A tak jsme pěkně oba zabrali. Vzbudila jsem se, když si Majda vykládal s nějakým místním chlapíkem. Namočili jsme si kotníčky (voda byla studená, jak tekla z hor), chlapík nám předvedl, jak se tam pěkně koupá a zamachroval, když "surfoval" na peřejích.
Políčka cestou k řece.
Z Munduku jsme vyrazili směr Lovina. Samozřejmě že s povinnou zastávkou v termálních lázních Air panas Banjar. Termálky jsou to velice krásné, jejich jediná nevýhoda je, že je párkrát do týdne přes noc čistí. Ono to zní spíše jako velká výhoda, ale zároveň to znamená, že vypustí bazény, aby je mohli vyrejžákovat. A tak jsme tam přišli večer, kdy byly skoro všechny bazény téměř vypuštěné. Ale ten nejlepší se nevypouští, tak to nevadilo. V tomto bazénku jsou 4 padající proudy teplé vody, pod které si můžete vlézt a masírovat si záda. Perličková lázeň hadra!

Lovina je proslavená oblast, kde se jezdí pozorovat delfíni a šnorchlovat s delfíny. Ale jak mi to Majda popisoval, tak je to spíše nahánění delfínů a nijak jsem netoužila se ho účastnit. Zakotvili jsme se v pondoku (takový přístřešek) na lovinské pláži, upelešili se tam a měli se moc dobře. Do půlnoci nám na vykládání a popíjení araku svítila vedlejší kavárna. Kousek od nás v té kavárně seděli dva policajti, což byla docela výhoda. Myslela jsem si, že budou případně namítat něco proti turistům, co vypadají, že táboří na pláži (náš plán...), ale naopak - když nás přišel otravovat nějaký místní podivín, páni policajti se ho přišli zeptat, jestli nás zná, když se s námi vybavuje.
Náš soukromý večírek pomalu gradoval klasickou fází, kdy dostanete "na něco chuť". V tu chvíli kousek od nás otevřeli tzv. "pasar malam", večerní (resp. noční) trh. Na pasar malam se většinou prodává hlavně jídlo, jsou to většinou pohyblivé vozíky s nasi goreng (smažená rýže), bakso polívkou (knedlíčková nudlová polévka) nebo smažené nudle. My jsme se zasekli u stánku s džusem. Majda, osmělen arakem, se zeptal, zda by si mohl svůj džus vyrobit sám. A tak jsme se zase stali místní atrakcí.
Závěrečné foto, kterak pije svůj výrobek, je nejlepší. Ale myslím, že tak strašné to nebylo. Byl to normální džus buah naga, tj. dračí ovoce, dragonfruit.
Další den ráno jsem se vzbudila, když si nás okukovali místní, kterak spíme na nejrušnější lovinské turistické pláži, v pondoku ve spacácích. Už jsem nemohla znovu usnout, tak jsem skončila s rolí PR. Tj. vysvětlovat všem, kde jsme se tam vzali, odkud jsme, co děláme, kde už jsme byli, kde jsme ještě nebyli, kolik jen nám let, že ještě nemáme děti, blablabla. Majda celou dobu střídavě dělal že spí a střídavě doopravdy spal. Seznámila jsem se tak se skupinou místních obchodníků, kteří si do pondoku chodili odpočinout po nahánění turistů na pláži a po jejich intenzivním otravování. Povedlo se mi většině z nich vysvětlit, že si fakt nic nekoupím (docela dobrý argument zněl, že nemám moc peněz, proto spím ve spacáku na pláži). Když i Majda vykoukl z bezvědomí, pomalu jsme se naložili na motorku a vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím.
Naší první zastávkou byl budhistický chrám, kousek od Loviny. Po pravdě, vůbec netuším, kde jsme na něj přišli, protože já jsem měla pocit, že jsem o tom četla v Lonely Planet (nečetla...). Ale asi o něm věděl Majda. Tento chrám má vedle sebe asrama (to znamená "koleje", mimochodem... nevím, proč to ti sluníčkoví meditačníci, co byli v asrama v Indii používají v originále... :-) ), navíc další 2 hotely vedle, tak jsme se trochu děsili, kdo tam bude.
Při vstupu do chrámu si nejste úplně jistí, jestli opravdu je to buddhistický chrám. Protože vstupujete balijskou bránou, která má základ v hinduistickém náboženství. Ale na schodech je zase psaná mantra.

Při vstupu do této místnosti jsme se s Majdou shodli, že v tomto chrámu je možné všechno - to za sklem je sice Buddha, ale vypadá jako Panenka Marie.
No a představte si, že v noci, namísto spaní, vyrábíte džusy a tak. Po ránu zase vykecáváte s místníma, takže jste se moc nevyspali. A pak dojdete do chrámu, který je určený k meditacím. Všude jsou tam rozložené žíněnky k pohodlnějšímu meditování, jako bonus tato meditační poloha... Tato poloha je moje nejmilejší a docela jsme s Majdou přemýšleli, že bychom si "zameditovali" v tomto chrámu. Asi by to ani nebylo příliš nápadné, ale přišlo mi to neuctivé (navíc jsem se bála, abych náhodou "nemeditovala nahlas").
Balinéský buddhismus je zajímavý kočkopes, poněvadž ho trochu řízli hinduismem. Tyto květinkové obětiny se dělají skoro stejné i pro hinduistické bohy.

Socha kolouška nechyběla.
Tento obraz ve mně evokoval barokní obrazy v našich kostelech.
Ale postupně to začalo víc připomínat to, jak si představujeme buddhistický chrám.
Nahoře dokonce byla i normální velká stupa.
Semhle šlápl Buddha.
Dokonalý sluníčkář...
Od buddhistického chrámu jsme vyrazili směr Singaraja, kde někde měly být další termální lázně. Ale nějak jsme je neobjevili. Našli jsme jen ve vesnici Yeh Sanih bazén, kde jsme si udělali další přestávku ve stínu. Bylo totiž strašné vedro a akorát čas na další šlofíček "po o".
Strašně ledový bazén Air Senih.
Od bazénu jsme vyrazili k vodopádu v Sekumpul. Je to zatím nejpěknější vodopád, který jsem v Indonésii viděla. Po cestě jsme ještě zastavili u chrámu v Kubutambahan, který je takový... klasický a obyčejný, stejný jako všechny ostatní. Jen je o něm zmínka v průvodci.
Krásné světlo zapadajícího slunce v chrámě.
Balijci na své chrámy vyrábějí reliéfy všeho zajímavého, co se kolem nich děje. Tento chrám je relativně nový, proto v něm mají místo i holandští kolonisté, kteří se pohybovali na jakémsi podivném stroji s dvěma velkými a jedním malým kolem... Z nichž minimálně jedno z nich je určitě květinou, že...
Majda v chrámu potkal štěně. Takže já jsem se kochala a štěně zkoušelo sežrat Majdu.
Už za tmy jsme dorazili k vodopádu. Ubytovali jsme se v dalším pondoku, snědli večeři, co jsme si koupili po cestě a protože byla tma, šli jsme spinkat už kolem půl deváté. Celou dobu se kolem nás proháněly bouřky a já jsem se polovinu času strachovala, co se stane, jestli nás tam ta bouřka fakt zastihne. Protože pondok nemá žádné stěny, takže bychom promokli skrz naskrz a v dešti by se mi nechtělo šlapat potmě zpět k motorce. Naštěstí se žádná bouřka v noci nekonala. Jen jsme se poučili, že asi nebyl nejlepší nápad nechat pytlík se zbytky kuřete mezi námi. V noci jsem se vzbudila tím, že po mě chodí mravenci. Když jsem si na ně posvítila, zjistila jsem, že spíme  vlastně spíše uprostřed malého mraveniště. Mravenci vypadali, že pytlík se zbytky prostě nadzvednou a rovnou odnesou celý, jak to leží a běží. Množství jich na to bylo dostatečné. Mezitím občas někteří zkoušeli ochutnat i nás dva. Zkusili jsme jim vysvětlit repelentem, že takhle to asi nepůjde, pytlík jsme hodili na zem a spali dál. Komár celou noc žádný, ale takhle dokousaná od mravenců jsem dlouho nebyla.
Ale stálo to za to. Ráno jsme se probudili do jednoho z nejkrásnějších výhledů, co jsou vůbec možné. Celé údolí bylo zahalené mlžným oparem z tříště z vodopádu, který padal dolů z obrovské výšky.
Pohled "z postele", ještě foceno ve spacáku.
A takhle vypadala cesta k vodopádu.
Tady by se klidně mohl točit Pán prstenů.
Řeka od vodopádu.
Vodopád ještě jednou, tentokrát zespodu. Toto je fotka nejblíž vodopádu, co jsem ještě svým ne-vodotěsným foťákem mohla fotit. Tady jsem se taky převlíkla do plavek a pokračovala v nich, protože tříšť už fungovala jako sprcha. Nehledě na to, že jsem musela přebrodit řeku apod. Ale protože sestup byl docela dlouhý a namáhavý, byla jsem ráda, že mám takovou velkou sprchu po ránu.
Odsud jsem se totiž musela sešplhat.
A samozřejmě taky vyšplhat. A to po takovýchto schodech.
Krom nás se kolem pondoku probudily i opičky. Překvapivě ty vstávají později, než my dva s Majdou. Majda dolů k vodopádu nešel, nabídl se, že bude hlídat náš batoh. Vzhledem k tomu, že tam nikdo moc nebyl, tak je otázka, nakolik hlídal batoh a nakolik se mu prostě nechtělo. Když jsem se vrátila, ne-bavil se s místním Indonésanem, který seděl proti němu a sám pro sebe si zpíval. Ale oba dva vypadali docela spokojeně.
Vyšplhali jsme se zpátky k motorce a zpocení a zničení jsme se vydali zpět na Denpasar. Zastavili jsme se ve vesnici na džus a pokec s místními, po cestě jsme ještě potkali nádherný chrám. Nádherný byl hlavně proto, že v něm prováděl starý pán, který měl dostatek znalostí a hlavně trpělivosti vysvětlit nám úplně všechno ohledně hinduismu na Bali, co nás napadlo se zeptat. Takže jsme měli více jak hodinovou přednášku o náboženství.
Chrám byl méně opravený, než jiné. Ale zajímavé charisma mu dodávala tráva, která na něm různě vyrůstala a která mě zaujala. Chrám byl označen za "chrám smrti", ale mám pocit, že přímo smrti a pohřbívání se až tak netýkal.
I tento chrám je relativně nový, takže i tady jsou pozůstatky holandského kolonialismu na zdech.
Od chrámu jsme zvolili vyhlídkovou jízdu středem Bali, zase přes Gunung Agung. Ale tentokrát jsme měli smůlu a začalo pršet ještě ve chvíli, kdy jsme jeli teprve nahoru. Takže jsme nakonec vyhlídkovou silnici vzdali a ač za světla, vyrazili jsme přímo do Denpasaru, klasicky mokří a zmrzlí. Naštěstí po čase jsme vyjeli z mraku a zase vysvitlo sluníčko, které nás rychle osušilo.
Vyhlídka na pole po cestě.
Převoz kuřat. Extrémně smradlavý. Zadrželi jsme dech, rychle jsem cvakla snímek a prchali jsme od nich.
Dorazili jsme šťastně do Denpasaru, nakoupili si zásoby na večer a odpadli do postele.
Další den, v sobotu 12.4. jsme se vydali hledat opuštěné letadlo, které má být kdesi na jižním Bali. Ovšem, ač fotky na twitteru, včetně komentářů, se dušují, že letadlo tam je, strávili jsme jeho pátráním celé odpoledne a bez úspěchu. Navíc si představte to překvapení místních lidí, když dva bílí turisti na motorce zastaví vedle vás a oznámí vám: "Dobrý den, prosímvás, hledáme letadlo." Když to Majda poprvé vypustil z pusy, tak jsem se začala neovladatelně hihňat, což nám na reputaci asi taky moc nepřidalo. Nikdo z místních o tom letadle nikdy neslyšel a když už, tak nás posílali na asi 20 km vzdálené letiště. Bez úspěchu jsme se tudíž vydali na "poslední večeři" zase do Sky Garden v Kutě. Tentokrát to mělo být menu sea food a steak. Sea food tam bylo zastoupeno v jedné nabídce ryby a špízu s krevetou (který je ale v nabídce vždycky). Ale tak dobré stejky jsem ještě neměla. Takže jsme si oba dva nacpali břicha k prasknutí!
Večer jsme si ještě udělali večírek na vile, protože jsme "byli doma sami". Vypili jsme tolik araku, kolik krom Čechů zvládnou ještě Slováci a Rusové... takže další den, v neděli ráno, jsem byla ráda, že jsem ráda. Sedla jsem si do letadla a usnula ještě dřív, než jsme odletěli z letiště. Probudila jsem se až v Bandungu.