Sumatra znovu: jak jsem se měla po Mikulášovi v Padangu a okolí.

Jak to všechno začalo? Vracím se po dvou měsících offline, takže toto budou vlastně vzpomínky na mé dvouměsíční dobrodružství cestování po Indonésii, s přestávkou v Payakumbuh. Ale pěkně popořadě.

Po skončení semestru na UNPAD v Bandungu jsem vyrazila za Majdou do Padangu, na Západní Sumatře. Přiletěla jsem za ním v sobotu 7.12. Chtěla bych zdůraznit, že jsem jela z prostředka deštivé sezony v Bandungu do pozvolného konce deštivé sezony v Padangu. Takže jinak řečeno jsem jim dovezla špatné počasí. Netušila jsem, že v Indonésii, této zemi neomezených možností, může propršet stěna. Ano, může. Prostě prší hodně z jedné strany, navíc když prší v Indonésii, tak to je největší slejvák, co si jde představit. No a když prší jen z té jedné strany dost dlouho, tak pak prší stěna. Takže můj původní pokojík u Lisy v Padangu se stal bazénem a spala jsem u Iky. Mimochodem na téma propršené stěny jsem teď už viděla i televizní reklamu - lze zakoupit barvu na venkovní nátěr na bázi omítky, která údajně neproprší (říkali v té reklamě).

Bydlení v kost (pronajaté pokojíky v domě, většinou pro více lidí, tj. ne soukromé bydlení, ale kvazi-kolej) v Padangu bylo zase zábavné procvičování indonéštiny a poznávání, jak se tady "spolubydlí". První noc jsem svou spolubydlící smrtelně vyděsila, protože vzhledem k tomu, že už spala, ale světlo bylo rozsvícené, rozhodla jsem se převléct "nemuslimsky". To znamená, že jsem jen v kalhotkách hledala, kde mám pyžamko, když se chuděrka vzbudila a vidíc "bule", polonahou (mám podezření, že víc "nahou" osobu v životě neviděla), navíc svítíc svou bílou kůží, začala křičet hrůzou. Musela jsem ji úplně probudit a uklidnit. Takže takhle straším indonéské mladé dívky. Na druhou stranu - taky jsem se vyděsila, když jsem se otočila a najednou jsem někoho měla v posteli. Měly jsme matrace vedle sebe a děvče prostě každou noc se nastěhovala až ke mně a začala mě utlačovat. Toto je normální - běžně tady všichni spolu spí v posteli.

Protože v Padangu je pláž, jakmile se udělalo trošku hezky, hned jsme tam s Majdou vyrazili, chytat "bronz". Jen v našem provedení je bronz prasátková barva (holky v kost se nám smály), většinou jsme cestou z pláže šíleně zmokli... Ale pokaždé jsme tam vyrazili, když to šlo. Jinak jsem v Padangu dospávala poměrně hektické listopadovo-prosincové období. Měla jsem hodně práce, plno zařizování, zkoušky ve škole, navíc jsem vlastně skoro celý listopad byla nachlazená. Přečetla jsem na kindle plno knih, prospala mnoho hodin a bylo to moc fajn, i když pršelo. 

Poslední dva dny 12.-13.12. jsme si ještě spolu s Petrem udělali výlet do Painanu. Na dvou motorkách jsme vyrazili vstříc moři a přírodě. První zastávkou byl most, který "vyrostl" přes řeku.

Most je normální provazový, ale stromy ho velice úspěšně prorostly svými kořeny. Vzhledem k deštivé sezoně je i rozvodněná řeka.

Rozvodněná řeka a vzdušné kořeny.

Detail mostu a Majda se Zuzankou

A ještě skupinové foto. Jsme docela vyřehtaní, protože jsme se naaranžovali pěkně daleko od Petra a jeho foťáku se samospouští, který pak 2x nestihl doběhnout k nám, takže vznikly fotky jako "Majda a Zuzka na mostě", "Majda a Zuzka a Petrův zadek na mostě" apod.

Fotogenická kočička

A slečna modelka ještě zblízka. Moc pěkně pózovala na tom mostě, jen jsem nestihla vytáhnout včas foťák a mám ji už, když se šla lísat k mé noze.

To uprostřed stromu je kakaový bob. Mé další zklamání, fakt netuším, jak ti domorodci objevili kakao, ale vůbec to není dobré! Je to hořké, bez chuti, prostě nuda. A mimochodem, na to, kolik jsem viděla kakaových bobů a jak je tu čokoláda drahá, tak ti, co mají kakao na zahrádce, nejsou multimilionáři. A ani na Západní Sumatře není vic čokolády, nebo třeba dobrá čokoláda. Všechno ty indonéské pa-čokolády.

Mladík, šplhající na stromeček, který ho naprosto určitě nemá šanci udržet. Ale nezlomil se, jen se s ním ohnul, že spadl skoro na zem. Za obrovského řehotu jeho kamarádů.

Od mostu jsme měli naplánováno jet na vyhlídku, pozorovat krásný západ slunce, pak najít altánek, o kterém Majda mluvil v superlativech jako skvělém místně na spaní. První technický zádrhel byl v tom, že začalo strašlivě pršet. Takže západ slunce jsme konstatovali, že vidět nemusíme, protože mrzneme, jsme kompletně mokří a stejně prší. Následuje fotka onoho západu slunce (museli jsme krýt foťák, aby mi na něj nenapršelo).

Mokrá romantika. Sluníčko si k tomu přimyslete. Taky tři vodníky, kterak si nadávají, proč jsme se tam trmáceli.

Cesta nahoru na kopec na vyhlídku vedla vesnicí, kde na silnici bylo cca 20 cm vody. (říká se tomu stále silnice, když je to spíše potok?) Výsledkem toho bylo, že batohy, které jsme vezli za řidítkama skútrů, byly kompletně mokré zespodu od vody na silnici, i zvrchu, z vody, co padala shora. Hladoví jak vlci jsme zastavili u jednoho rumah makan (restaurace), kde jsme prvně "kontrolovali škody", tj. vypakovali ty batohy. Bavili jsme se vzájemně tím, co všechno můžeme vyždímat (spacák, náhradní oblečení...). Všichni na nás koukali jak na cvoky. Oni totiž indonésani, když prší, nikam nechodí (oproti bláznivým bule, oni prostě nejsou blbí, proč by mokli?). Následně jsme se jak kobylky vrhli na jídlo. Kluci oba zvládli spořádat dvě porce masa a asi tak čtyři porce rýže. Divím se, že si nás paní domácí nevyfotila na "zeď slávy", jako "to jsou ti, co nás vyjedli".

Přesně takhle jsem se v tom rumah makan cítila. Rozmazaná šmouha je zamlžený objektiv Peťova podvodního foťáku. V Indonésii je totiž větší vlhko než pod vodou, proto se mlží i podvodní foťáky!

Po večeři jsme vyrazili do toho "skvělého altánku" na kopci kde je krásná vyhlídka a až se vzbudíme, bude se nám tam strašně líbit. Místo altánku ale byl vznikající hotel ve stádiu 4 stěn a lešení. Majdova výřečnost a naše zoufalství nám ale umožnily nocleh v ubytovně pro dělníky (kteří kvůli nám šli spát jinam). V praxi to byl "domeček na muřích nožkách" skoro. S fantastickým výhledem dolů na město, nad nímž se tyčil. Zajeli jsme si do města koupit pivo a domino a ubytovali se. Toto je výhled ze dveří do pokoje.

 

Ještě za soumraku.

Pokoj po ránu. Už v něm vlastně nic jiného nebylo, je to foceno ve dveřích ven. Ze dveří vedly zabijácké schody z malilinké plošinky, na níž chybělo zábradlí zrovna u skokánku pro sebevrahy. Jediná nevýhoda byla absence záchoda. Kluci to moc neřešili, ale já jsem musela v noci skoro 200 metrů do nejbližšího křoví v okolí, které nebylo v prudkém svahu.

 A protože večer přestalo pršet, už za tmy jsme se vypravili na pláž. Mám ráda noční pláže v Indonésii, protože tam nikdo není a můžu se koupat jen v plavkách. Tato ale byla s bonusem! Ve vodě byl jakýsi svíťavý plankton. Pokud jste zahýbali rukama, tak vám světélkovala voda mezi prstama. Měli jsme z toho s Petrem hotové Vánoce a poměrně dlouho jsme si s tím vydrželi hrát. Absolutní tma tmoucí, hvězdné nebe nade mnou a světélkující plankton kolem mě v teplé vodě, ten Kant chudák nevyzkoušel všechno.

A ještě ranní výhled z okna.

Záliv u Painanu je ten s světélkujícím planktonem.

Ráno jsme si zašli ještě na tu vyhlídku, co se nám měla po probuzení velice líbit. Samozřejmě že se velice líbila. Následují fotky, které jsou z kopce na druhou stranu než Painan.

Pohled doleva víceméně ze stejného místa. A ještě víc doleva je ten svítící plankton a Painan.

No a po této silnici jsme nahoru vyjížděli. Majda mi řekl, že ještě že nahoru jedeme potmě, že bych určitě protestovala. Dolů jsem prostě zavřela oči a pevně chytla Majdu kolem pasu (jak moc se bojím pozná řidič podle toho, kolik žeber jsem mu zlomila). Fotku udělal Petr.

 Abychom se pěkně vyhřáli, vyrazili jsme znovu na pláž. Pěkně jsme si prohlídli, kde jsme v noci řádili. Pak jsme si najali loďku a odjeli na blízký ostrov, užít si samotu na pláži a luxus vlastního ostrova. Nebyl sice neobydlený, ale ještě jsem se tam mohla koupat v plavkách! 

Naše loďka.

A na tento ostrov jsme pluli. Před ním je vidět molo křížené s promenádou. V noci byl příliv, takže se do vody dalo, ale jinak tam bylo vody tak přibližně po kotníky.

Už na ostrově, "minipřístav".

No a takhle krásně tam bylo! Do moře se dalo vstoupit jen na jedné části pláže, jinak byl útes, který byl pěkně ostrý. Ale to nevadilo, vyhřívali jsme se na pláži, lenošili jsme, udělala jsem si procházku sama se sebou po pláži, hledala mušličky, prostě paráda. Tropický ráj nebo co? :-)

Detail na ten útes, nebo jak se tomu říká.

Jak nás ta muslimská komunita ovlivňuje... Připadala jsem si v těch plavkách stále "nahá", tak jsem se stejně halila do sarungu. Ale stejně jsem špatná, protože mám holá ramena, ještě jsem to nedotáhla k dokonalosti.

Pohled zpátky.

Moje mušličková sbírka. Aneb Zuzanka a mušličky. Mě zavřou cestou z Indonésie za pašování mušliček a korálů. Už jich mám nakřečkováno dobře půl kila malých a pár velkých (takže tak kilo a půl).

Po pláži jsme, ještě celí slaní, vyrazili "umýt se" do vodopádu. To byl můj asi největší zážitek (no, možná po svíťavém planktonu) z tohoto výletu. Kluci mě předem nevarovali, že jsou cvoci a že ten vodopád je spojen s málem horolezeckým výkonem. 

Krásná procházka kolem řeky, to ještě nevím, co na mě Majda chystá

Takhle vypadala cesta, opravdu jsem si myslela, že to bude takové to turisticky atraktivní místo, možná ještě se stánkem s pitím a kukuřicí.

Tady už jsme brodili řeku. V pozadí poslední peřeje toho vodopádu.

Pomalu šplháme vzhůru.

Peřeje.

Jiné peřeje. On ten vodopád měl mnoho stupňů, takže pokaždé se nám naskytl velice podobný výhled, přičemž za ním bylo vidět, že ještě nejsme nahoře.

Toto už je skoro finiš - museli jsme částečně brodit tou řekou. Tuto část už jsme šli naboso v plavkách jenom (a já bez brýlí). Na druhou stranu každá část brodění řekou byla v tom vedru a námaze velice příjemná, protože řeka byla čistá jak křišťál a krásně studená.

A následuje vrcholové foto! Všude bylo strašně moc vodní tříště, takže fotit moc nešlo. Celou cestu dolů jsem to preventivně brala po zadku, abych někam nezahučela.

Z vodopádu už jsme mířili zpět do Padangu. První zastávka byla na pozdní oběd. Výlet na vodopád a ranní koupání na ostrově nás docela vyhladověly, takže jsme zase vyjedli další rumah makan.

No a toto je nadšená fotka z jídla. Kluci tvrdí, že měli nejlepší rendang v Indonésii (teda, nevím, jestli to tvrdí ještě pořád, přeci jen další dva měsíce rendangu jsou za námi). A o rendangu se více rozepíšu v budoucnosti, slibuju.

Takhle to vypadá v RM, odtud vám naberou ty malinké talířky a všechno pěkně nanosí na stůl.

Výlet jsme završili v kavárně už v Padangu, kde jsme si dali výborné kafe z Acehu. Večer přijel Jefri a měli jsme s ním a s Majdou rozlučkový večírek na pláži. Majda totiž další den opustil Západní Sumatru a odletěl na Bali. Já jsem další den spolu s Jefrim odjela do Payakumbuh.

A poděkování na závěr: autorství některých fotek patří Petrovi. Je to skvělý plánovatel výletů a navíc fotí všechno, takže my ostatní kolem něho jsme líní fotit, když už to Petr přece zaznamenal :-).