Učka blog: Výlet k vodopádům v Maribaya. Už zase!

Tento víkend 10.11. jsem spolu s Vladem a Andreou z Rumunska zorganizovala výlet znovu k vodopádům u Maribaya, podél řeky. Výlet byl krásný, Bandung je totiž docela plný smogu, takže člověk opravdu cítí čerstvý vzduch a užívá si lesa. Navíc všude kolem zeleň a tak - no prostě jsme si to všichni užívali. Přidávám pár obrázků, doufám, že se nebudu opakovat, protože to údolí je jen jedno, takže mnoho nových fotek vyrobit nešlo.

Co bylo velice speciální na tomto výletu, byla účast indonéských přátel. Indonésani totiž nechodí! A tito naši čtyři kamarádi s námi ochotně ťapkali. Překvapivě, ale i když unavení, ušli těch cca 10 km bez větších protestů.

Mahagonový strom v celé své výšce. Ty blechy pod ním jsou mí přátelé - abyste měli představu, jak obrovské ty stromy jsou. (v popředí to flekaté je taky mahagon)

Jedna z možných odboček dolů ke řece.

Malebný kousek řeky. Není úplně vidět, jak v té vší vlhkosti mezi kapradím kape voda shora do řeky.

Vodopád kousek od toho kapradí.

Detail vodopádu. Aneb průvodce nekecal, fakt jsou tam ty vodopády dva, ale člověk musí projít všechny ty odbočky z cesty, aby je našel.

Detail na řeku.

Housenka. Ale velice fešná a s vtipnýma tykadlama.

Cesta.

Nakonec jsme tradičně došli k vodopádu (ten dávat znovu nebudu, ta fotka je téměř identická). Tady jsme měli příjemnou pauzu, dali si oběd, leželi na rohožích, pozorovali opičky a vykládali. Tato fáze je jinak moje oblíbená!

Opička dojídá něčí oběd.

Na tomto "piknikovém" místě bylo tentokrát docela hodně lidí. (piknikový je v uvozovkách, protože si nemusíte nosit vlastní jídlo, stačí si ho tam pohodlně koupit už udělané, včetně např. ledové kávy apod.) Byly tam skupinky dětí, nějaké volnočasové kroužky, které měly zrovna výlet tímto směrem. Ale i tak je tam dost prostoru, abychom se vzájemně nerušili.

Momentka z naší pohodičky. Všimněte si typického indonéského zvyku - všichni před sebou mají mobil a něco do něj ťukají. Vzhledem k ceně sms a faktu, že když jich pošlete víc během krátké chvíle, operátor vám jich nadělí 500 zdarma, to chápu. Ale je to teda silně nespolečenské.

Velice zajímavé bylo vidět dvojici, která prováděla tradiční indonéské léčení chřipky. Tradičně indonésané věří, že nemoci a problémy těla jsou způsobené tím, že do vás vstoupí vítr (masuk angin). Proto i medová medicína se zázvorem a mátou, která je na všechno nachlazení nejlepší, se jmenuje obat untuk masuk angin (medicína proti vstoupení větru). Když jdete na masáž, tak dobrý masér se pozná podle toho, že si důkladně odkrkává, protože do sebe masáží natahuje vítr, který kazí vaše svaly, a takhle ho vypouští ven. Proto i odříhnutí je kulturně tolerováno a nechápáno jako neslušné.

Pokud ale chcete tradiční léčbu chřipky, musíte si nechat naškrábat záda mincí a přitom vtírat tee-tree olejíček, jak na následující fotce. Prý to není moc bolestivé (o tom bych se hádala...), v každém případě je to fascinující způsob léčby chřipky. Na druhou stranu to není tak nelogické - otevřenými škrábanci do těla dostanete opravdu kvalitní dávku olejíčku, takže taky máty. A to přece není nezdravé? Navíc pokud tomu věříte, tak se uzdravíte vždycky a to je to hlavní! Já jsem nijak pohoršená nebyla, ale mí další bule-přátelé měli významné výhrady. Nevím proč, prostě to tak dělají.

Chřipko léčba.

Co mě na Indonésii hodně mrzí, je fakt, že ještě nepochopili, že odpadky se neházejí do řeky ani do oceánu. Trochu mám problém napsat "ale" a co se s nimi dělá (..."ale házejí se na skládku, kde se zasypou zeminou, aby nebyly vidět."). Tady se točila spousta bince a klasicky... bule namísto focení vodopádu (za našimi zády v tuto chvíli), což dělali všichni, pořizovali co nejlepší záběry těchto odpadků.

Řeka zblízka.

Salak tree. Součástí naší procházky byly botanické chvilky s Ayu. Snědla jsem tolik bobulí, jako nikdy (stále žiju :-) ), ukázala nám plno kytek. A na tomto keři roste tzv. snake fruit, neboli salak.