Saya sudah pergi ke Garut: hřbitovní turistika a indonéské cestování hromadnou dopravou

V sobotu jsme se rozhodly strávit den aktivně. Teda, já jsem se rozhodla a nabídla ostatním, ať se přidají. Dle shody přísudku s podmětem v příčestí minulém v minulé větě lze odvodit, že jsme se vydaly v dámském složení.

Zprava: Emilia, Nina, já, Aasma

Původní záměr, který jsem připravovala celý týden, byl znovu kráter Tangkuban Perahu, tentokrát za využití angkotu (najali bychom si ho i s řidičem) a pořádně prochodit okolí kráteru. Ovšem, poté, co jsem dokonce i zařídila řidiče a angkot, rozhodl se Tangkuban Perahu, že na mě kašle a začal vykašlávat cosi jedovatého, takže z důvodu sopečné aktivity tam je zavřeno. Není to žádné nebezpečí, že bychom se tu koupali v lávě nebo tak (nehledě na to, že v úterý stejně letím na 14 dní pryč na Sumatru, kde taky jedna aktivní sopka na severu má své nadýmání), ale indonéské úřady prostě zavřely přírodu a asi jsou tam teď jedovaté páry apod. Myslím, že v rámci prokletí rodiny Lehotských by to prostě bez alespoň aktivní sopky nešlo (mí rodiče zvládli dokonce zemětřesení v Řecku, tetičky zase povodně v Telči nebo kde... prostě kam se vrtne náš rod, tam jsou přírodní katastrofy). 

Inu, tak prostě Tangkuban Perahu už jsem viděla, musíme jinam. Otevřela jsem Lonely planet průvodce a zjistila, že prý Garut je pěkné městečko a kolem se dá taky někam zajít. Navíc mě inspiroval poslední test tohoto zkouškového týdne, ve kterém jsme odpovídali na otázky o konverzaci dvou přátel. Ti se bavili o svých plánech na víkend. Andi akan berlibur ke Cipanas, Mira akan pergi ke Garut. Mira dengar Cipanas tempat yang sangat indah. (Pro ty, co Indonésky ještě neumí: Andi chce jet na dovolenou do Cipanas, Mira chce jít do Garut. Mira slyšel, že Cipanas je velmi krásné místo.) Ve warungu jsme doplnily informace (Ibu krom večeře podává i zásadní informace o významných místech Bandungu a okolí, včetně návodu, jak se tam dostat) a zorganizovaly výsadek směr Garut.

Ráno jsme se zvládly kolem sedmé ráno vykutálet a přes pasar a nutný nákup kokosových pukis, na nichž jsem závislá, se dostat do angkotu směr Terminal Cicaheum. Tam začal první chybný krok. Hned při příchodu se nás ujali naháněči cestujících do autobusu a když jsem jim řekla, že chceme do Garut, hned nás posadili do úplně prázdného autobusu s tím, že za chvíli pojede a že to bude za 15 tisíc. "Hned" trvalo skoro hodinu, než nahnali další lidi, aby autobus byl úplně plný (místa k sezení obsazená). 15 tisíc se změnilo v 25 při příjezdu do Garutu. I když jsem byla velmi neoblomná a indonésky (s pomocí tlumočení Emilie) se dohadovala, že cena má být 15, jsme prostě nezvítězily. Pěkně mě to štvalo, protože jsme platily skoro 2x tolik jen za svou bílou kůži. Ale místní prodavač jízdenek v autobuse byl normální čistokrevný zloděj, protože odmítal o ceně jakkoliv diskutovat (místní lidé nás podvádějí a okrádají na ceně, ale když už cenu bláznivě nadsadí, tak nemají problém sami nabídnout snížení ceny!). Ale bylo to poučení do budoucna, další cesty jsem platila předem a věděla, kolik chci či nechci zaplatit.

Cesta do Garut nám z průměrných 2-3 hodin trvala hodiny 4. Což znamená 4 hodiny vedra a dusna v přecpaném autobuse, kde se před Garut už nedalo ani pohnout, kolik tam bylo lidu. Dorazily jsme do Garut před 12 hodinou!

Z Garut jsme se dopravily angkoty do Cipanas. Cipanas je malinká vesnička postavená na horkých pramenech. Ale my jsme byly blboučké a nevzaly si s sebou plavky, takže jsme ty horké prameny nedocenily :-(. Dá se odtud vyrazit k vodopádu a na sopku, ale je to cesta na 3 hodiny. Asi bych se tam vydala, ale měla jsem s sebou kamarádku z Pákistánu, která prostě neumí chodit. Navíc jsem si nebyla jistá výbavou dalších holek - upozornila jsem je na to, že si mají vzít i věci pro případ deště, ale pláštěnku jsem asi měla jen já. No, Cipanas si taky ještě zopakuji.

Z Cipanas jsme se překutálely po obědě do Leles, kde je Candi Cangkuang. Poučeny o cenách dopravy jsme zvládly vyhandlovat cenu autobusu a dostat se na místo rychle a efektivně. Cesta byla krásná - vedla malou silnicí kolem vesniček a polí.

Jeden z výhledů z autobusu.

Prodej kokosů kolem cesty

Na odbočce k chrámu Cangkuang se nás ujali naháněči koňských spřežení. Přiznávám se, že vzhledem k tomu, že bylo půl druhé, my jsme dle mého názoru zatím nic neviděly, celý den jsem trávila hádáním se s někým o cenu, holky, co umí indonésky, mi vůbec nepomáhaly a jako vůdkyně výpravy jsem si musela se svou indonéštinou vystačit, tak jsem na ty naháněče neměla vůbec náladu. Vyhlásila jsem, že chrám je v docházkové vzdálenosti a že koňské spřežení je zbytečně drahé (začali s 50 tis na osobu!) a že já chci prostě šlapat po svých. Kočí těchto malinkých kočárků pochopili, že jsem šéf výpravy a první skoro kilometr jeli vedle mě a postupně snižovali cenu. Ale já jsem se prostě zakousla na tom, že půjdu po svých a šlapala a oni mě svými nabídkami jen doháněli k zuřivosti a o to rychlejší chůzi (vedle mě ten koník normálně klusal). Takže nakonec to skončilo tak, že sice chlapíci to vzdali a mysleli si něco o bláznivé Evropance, která tu strašnou vzdálenost (3 km!!!!) chce jít pěšky, ale já jsem taky utekla holkám. Takže jsem si šla sama a hodně rychle vychladla, protože ta cesta byla krásná. Malebná vesnička, plná rybníčků, kde pěstovali ryby, obklopená rýžovými poli s téměř zralou rýží.

Koňské vozítko - odok

Jedno z mnoha jezírek po cestě.

 Taky zde začala má hřbitovní turistika. První pěkný hřbitůvek byl hned za první vesničkou,

První hřbitov.

Celou cestu mě provázely pozdravy místních. Několikrát jsem se i s někým zastavila "na kus řeči" a procvičovala se ve své lámané indonéštině. Bylo to opravdu příjemné, několikrát jsem se zasmála skupinkám dětí, které kolem mě pobíhaly a zkoušely na mě naopak svou angličtinu. Současně s mým turistickým tempem ale víc a víc ztrácely holky. Aasma a Nina se po 2 km chůze táhly jako smrad, vypadaly hrozně zničeně. Tak jsem jim navrhla, že nejlepší bude, když si najmou ojek, tj. motorku s řidičem a k chrámu se svezou. My s Emilií jsme v klidu došly za nima. Tuto strategii jsme měly zvolit hned ze začátku, bylo by to jednodušší a já bych nemusela zbytečně čekat na každém rozcestí s obavou, aby se mi neztratily.

Rýžové políčko a výhled na sopku v pozadí. Na tuto sopku se chystám někdy v listopadu.

Rajčatové políčko.

Banány.

Nangka, jackfruit, aneb chlebovník. Je to ovoce, když to dozraje, a zelenina, dokud to nedozraje. Běžné jídlo (v případě té zeleniny) je nangka v žluté omáčce nebo v oranžové. Docela dobré, ale mám radši tu omáčku, než tu zeleninu. Dle mého názoru nemá chuť, dokud se nestane tím ovocem. Ale stromy rodí o sto šest, takže jde o levnou a všude dostupnou potravinu.

Placatý had po cestě. Živého jsem zatím ještě nepotkala.

V místní škole působí skautíci. Takže tyto plakáty jsou pro mé skautské kamarády! Skaut je indonésky "pramuka". V Jogji je i fotka místního sultána a Baden-Powela. Toto je vlče a světluška.

Skaut a skautka. Mimochodem - to naši skauti mají taky tolik součástek na kroji? Mám pocit, že si pamatuji mnohem míň!

Aasma a Nina na ojeku :-)

 Candi Cangkuang je "hřbitovní chrám", jak jsem si ho pojmenovala. Kolem je spousta hrobů a původně taky sloužil jako místo k pohřbívání mrtvých hinduistických obyvatel vesničky. Po přijetí islámu je pohřbívají dál vedle chrámu.

Vstup ke chrámu.

V přilehlém muzeu (1 místnost) jsou vystavené artefakty z doby, kdy místní hinduistickou vesnici obrátil na islám jakýsi chlapík. Toto je kniha z této doby. Ehm, budu to muset pečlivěji nastudovat, protože takhle to silně nedává smysl.

Kolem chrámu je malý lesopark.

Před chrámem je několik (cca 8) domečků, kde asi bydlí místní prodavači suvenýrů. Tento vyhrál mou soukromou soutěž o nejpěknější předzahrádku.

No a následuje má "hřbitovní turistika". Fotky hřbitova kolem chrámu.

Osobně jsem docenila místo kolem stromů s těmito krásnými kořeny. Na druhou stranu - zase nemají výhled ani na chrám, ani na pole, ani na jezero. Ale příroda kolem taky ušla.

Tento má výhled na rýžové políčko v pozadí.

Vedle chrámu se nachází malé jezero. Po jezeru se lze plavit v speciálních loďkách. Vtip je v tom, že pokud si turista pronajme odok, tj. koňské spřežení, doveze ho na druhou stranu jezera, než je chrám. Je to logické, protože k chrámu vede jen úzká cesta pro pěší nebo motorky. Takže musíte zaplatit poměrně nehoráznou částku za převoz. Na druhou stranu - protože nepočítají s tím, že by někdo zvládl přijít pěšky (nemyslitelné!), tak nebylo vstupné do chrámu. Takže vlastně vstupné je započítáno v tom převezení (a my jsme ušetřily).

Jezero a sopka v pozadí.

Pramice přes jezero.

Všudypřítomné suvenýry. Sestro, toto je speciálně foto pro Tebe, abys viděla, kde se tvůj náramek vyrábí! Ano, v jižní Asii :-)

Po příjezdu z Indonésie v únoru jsem sestrou byla obviněna, že pořád mluvím o slepicích, o které člověk zakopává na každém rohu. Protože tento pták je tu opravdu všude a stále přítomný, následuje speciální slepičí série.

Slepice na živém plotě (křížená asi s holubem).

Skupinka pod palmou.

S kokosem

Kuřátka u chrámu.

Cesta zpět byla ve znamení rýže. Konečně jsem ji totiž viděla skoro zralou. Jenže mám tajnou obavu, že tato rýže je odlišný druh než ta za vlhka pěstovaná. Tato vypadá skoro jako obilí. Ale fotky jsou moc pěkné a pole byla krásná. Ty igeliťáky v poli jsou zřejmě indonéskou verzí "strašáků".

Detailní pohled na rýži.

Další kulinářské dobrodružství

Zase jsme se viděly s Neni, zase jsme byly pozvány na oběd. Zase jsme se nacpaly dobrotkami  k prasknutí, zase jsme si je nafotily, abyste v ČR mohli závidět! Následují proto hlavně obrázky.

Naše skupinka - zprava: Emilia z Polska, kamarádka Neni (matka z mešity, ne opravdová matka - nepochopila jsem to přesně), Neni, já (všimněte si mých nových Melissek!) a Nina z Filipín. Děvčata jsou ze stejného kost.

Moje dobrotka, balinéská specialita. Na špejli je grilované kuřecí maso, pak směrem doprava smažená kuřecí kůže, fazolky trochu podušené s česnekovým bincem kolem, za rýží není vidět zeleninka, směs malilinkých sušených slaných rybiček s burákama, restované hovězí  a vajíčko se sambalem.

Ninina dobrotka: 3 druhy masa grilovaného nad uhlíkama, kropok (sušené cosi z mouky), taky fazolky a zeleninka,  rýží uprostřed.

Skupinka v restauraci.

Výhled z restaurace. Restaurace je nahoře nad Dagem, kde bydlím, tj. měly jsme Bandung jako na dlani. Akorát protože bylo deštivo, tak výhled byl trochu v mracích.

Po pravdě, trochu nechápu, jak to s Neni přesně je. Bere nás na jídlo, je nadšená, že nás může pozvat, přičemž toto byla drahá restaurace. Neni si s náma trénuje svou angličtinu, my na ní pilujeme naši indonéštinu, takže je to vlastně kurz jazyka nad dobrým obědem! Ale myslím si, že to je prostě tak, že ona peníze má a neřeší a těší ji být s námi a tak platí... To je její filosofie.

Zároveň díky ní poznáváme indonéskou kulturu - dneska jsme např. debatovali nad tím, že v práci nenosí jilbab (je to vojačka), ba dokonce nám ukazovala fotky z kanceláře a normálně tam nosí sukni ke kolenům a kostýmek. Jilbab v armádě nosí jen v provincii Aceh, což mimochodem nechápu - pokud ženy v Acehu mohou nosit v rámci uniformy jilbab, proč ho teda nemůžou nosit v Bandungu? Je to snad jejich náboženství a když už to povolí v jedné části Indonésie, proč ne ve všech? Neni moje dotazy na toto téma nechápala, a to ani po překladu do indonéštiny, přišlo jí nepochopitelné, proč mi to není jasné, že uniforma v Bandungu je prostě bez jilbabu.

Ale myslím si, že prostě jilbab jako takový záleží na rozhodnutí dané osoby, že ho chce nosit. Asma je taky muslimka a jilbab nosí jen někdy v Pakistánu, tu ho nemá. Takže žádné nucení žen se zahalovat. Nebo alespoň ne tady v Indonésii, jak jsem to pochopila. Spíš vás "nutí" vaše kultura a všeobecné očekávání okolí.

Mezinárodní oběd

Kamarád a spolužák Edwin z Keni si vytrvale stěžuje, že místní kuchyně mu zásadně nevyhovuje, že Indonésané neumí vařit a vůbec... Rozhodl se nám dokázat, že to je pravda, a pozval nás dneska na oběd. Dlouho jsem nejedla tak dobré jídlo! (ale indonéskou kuchyni stále nezavrhuji, jen ke svým oblíbeným po dnešku přidávám ještě i keňskou kuchyni).

Dnešní dobroty. Zleva: talíř s vařeným bramborem, květákem a mrkvičkou (ode dneška má oblíbená příloha), uprostřed velká pánev s dušeným kuřetem, s omáčkou s bramborem, z koření hlavně kurkuma a chilli papričky, druhý talíř bramborové přílohy, čerstvý salát z okurek, rajčat a paprik nahoře a vedle všudypřítomná rýže.

Nadšení před jídlem. Vedle mě Mala, spolužačka z Laosu.

Tato "momentka" byla výsledkem dlouhé snahy pózovat, jako že si užíváme všichni jídla. Protože první opravdu momentka ztroskotala na tom, že jsme stáli proti světlu. Mimochodem můžete vidět, že v celém světě je používání příborů ne úplně univerzálním zvykem. Cca polovina z nás používala radši ruky. Jezení rukama je fajn, nevadí mi ani tak to, že jsem jak prasátko, ale spíš, že pokud je jídlo teplé tak, jak ho mám ráda, tak mě pálí do rukou :-)

Celá naše dnešní společnost. Vyjmenovala bych jejich jména, ale profesionálně jsem je zapomněla. V každém případě Edwin, jako hlavní kuchař, je ten nejvíc vpravo. Vedle něj jeho kamarádka z Keni, Wahida, která pomáhala vařit. V pozadí spolužáci z pusat bahasa: Nsikan z Nigerie a Afghánistánu, vedle nich bývalý darmasiswa student z Bangladéše. Úplně vlevo pak znovu Mala.

Car free day: přehlídka nejvtipnějších kol na světě

Každou neděli ráno je na Jl Julanda, což je největší ulice v okolí, tzv. "car free day", tj. den bez aut. Znamená to, že hodně brzy ráno (před sedmou určitě) je ulice uzavřena pro auta a otevřena pro pěší davy. Nevím, zda je to opravdu tak, ale mám pocit, že místní tam chodí částečně jen kvůli té možnosti projít si ulici po svých a bez strachu, že je něco zajede. Protože jsou tam davy a přitom zase tolik se toho neděje!

Součástí těchto car free nedělí je i zvýšené množství cyklistů v okolí. Jednou jsem projížděla okolo a fascinovaně hleděla na dav cyklistů projíždějících "spanilou jízdu" Bandungem. Vzhledem k tomu, že z okolí je zavřená jen Jl Julanda (a to jen v asi 500metrové délce), tak to bylo občas trochu nebezpečné povyražení, přesto cyklisti si v Bandungu své místo umí najít. Fascinuje mě především cyklo provoz na této ulici. Celá Jl Julanda je do poměrně velkého kopce (Dago Hill, obrázky z minula jsou z hor, které začínají už na této silnici, resp. jsme na jejich úpatí). Cyklistů je v jejím nepřehledném provozu mnoho. Ale všichni jezdí jen dolů z kopce! Bandung je totiž protkán sérií bike-sharing stojanů, kde si lze vypůjčit za určitý obnos kolo. No a předpokládám, že jeden z těchto stojanů je nahoře na kopci, protože jeden je určitě dole pod kopcem.

Uvažovala jsem o možnosti využívat tyto sdílená kola, ale rozhodla jsem se, že to nemá cenu. Riziko, že mě někdo srazí angkotem, motorkou, autem, jiným kolem, či čímkoliv, co se na silnicích pohybuje, je poměrně vysoké. Jsem přeci jen zvyklá na evropský způsob řízení. Navíc se pohybuji na trasách, které jsou opravdu frekventované a po Anglické ani Legerově taky nebudete jezdit na kole s pocitem, že děláte něco pro zdraví. 

Následuje přehlídka z výstavy kol na car free day. Nejvíc mi připomínají Harley mezi motorkami. Chlapi, co tyto kola hlídali, se tomuto přirovnání smáli, ale moc se jim to líbilo a souhlasili. Takže následují "Harley-kola".

A speciálně pro Denisu krysákový detail. Myš plyšová, vypadá jak z Ikea.

A jako perličku nakonec přidávám snímek obchodu, který jsem nečekala. Že je Baťa mezinárodní, to jsem věděla. Fotku Baťovy prodejny mám i z Jogji. Na druhou stranu - i české sklo je prostě a jednoduše všude! Kolem tohoto obchodu pravidelně jezdím.

Překlad: Linda Crystal. Prodej: různý "Cristal Bohemia" (Česko)