Flores: Riung a Sedmnáct ostrovů, kterých je jednadvacet

Když mě kluci vyzvedli 24.1. v Ende, vydali jsme se do Riung. Protože mi ještě stále nebylo nejlíp a protože jsem předchozí den strávila v horečce a v posteli, vlastně vůbec netuším, jak k tomu došlo, že jsme jeli do Riung. Ale protože jsem se na plánování našich výletů vůbec nepodílela (ostatně... to nikdo - jediný, kdo tušil, na které části zeměkoule se nacházíme a co můžeme vidět, byl Petr a všichni jsme ho za to doceňovali! On jediný četl před příletem na Flores průvodce a tušil, co se tu nachází :-) ), tak jsem se ani moc neptala a prostě sedla za Majdu a jelo se.

Kluci byli plní zážitků z sopky Kelimutu, které mi nastřídačku vykládali, jediné, co z toho vím, že pak šli zase spát (důležitá informace od Martina a Majdy), že se koupali v teplých pramenech (zásadní informace od Majdy) a že po cestě byl velký bagr, který odklízel zával (tuto verzi jsem slyšela podrobně 4x. O tom, jak bylo na Kelimutu, jsem se dozvěděla "pěkný" a prohlídla si pak fotky z Petrova foťáku).

Krásný výhled po cestě z Ende. Z Ende až k horám směrem na Bajawu, stejnou cestou po které jsme přijeli, se jelo krásně rychle a pohodlně. Prakticky prázdná silnice podél oceánu a skoro po rovině. Jediná nevýhoda byla, že jsme vyrazili kolem jedné hodiny odpoledne, takže jsme jeli přes největší vedro. Škoda, že jsme ho nemohli kumulovat na později, protože s postupem času začalo být zase chladněji, navíc pro změnu pršelo.

Za pobřežím jsme se vydali zase do hor. Už po cestě jsme viděli v horách obrovský černý mrak. Zkoušeli jsme všechna zaříkávání, která nás napadla, aby se mrak stočil nad moře a ne nad hory, kam jsme mířili, ovšem bez úspěchu. Takže jsme asi po hodině pohodové jízdy na sluníčku strašlivě zmokli.

No a do tohoto my jsme jeli.

Další políčka po cestě.

Poté, co jsme vyjeli do hor, pěkné počasí nás opustilo nadobro. Vjeli jsme do mraku a mlhy a mrzli.

Kostel v mlze. Aneb jak krásně je v tropech... Ještě přízemní mrazíky a jinovatka a můžete si představit listopad v ČR, kdy jste omylem vyrazili ven v sandálech. Opravdu jsem pochopila, co nás paní Slováčková učila v zeměpise, že se stoupající nadmořskou výškou klesá teplota...

Momentka během jedné z pauz na fotku a úlevu rozbolavěným sedacím partiím.

Aneb dobrá nálada nás neopouštěla.

Nakonec jsme se přes hory dostali, ovšem při odbočení z hlavní silnice mezi východem a západem Floresu jsme přišli o luxus pohodlné jízdy. Silnice byla čím dál horší, navíc díky dešti plná kaluží, u nichž nikdo předem nevěděl, zda jsou jen plytké, nebo zakrývají jámu jak na ulovení slona. Jednou byla cesta úplně přerušená protékajícím rozvodněným potokem. Kluci přijeli jako první, Lukáš byl vyslán jako průzkumník zjistit, kudy a jak mohou motorky projet. Ve chvíli, kdy se propadl po stehna do vody do díry, bylo rozhodnuto, že pojedou motorky naprázdno, náklad se přebrodí atd. My jsme přijeli už k hotovému rozhodnutí, tj. všechno jsme museli sundat, přenést, nandat, já jsem navíc musela sundat kalhoty a pláštěnkové kalhoty a ponožky a boty a vůbec... a poté, co jsem se přebrodila po kotníky ve vodě, tak jsme se jen smáli, protože samozřejmě Luki našel tu nejhlubší cestu, která byla možná... a kluci ho slepě následovali. Ale zase jsme motorkám pěkně umyli motory a podvozky, pakliže mají motorky podvozky. Ale tyto manévry poměrně luxusně zpomalovaly už tak pomalou cestu. Podotýkám, že toto už se dělo za tmy někdy kolem sedmé večerní.

Poznámka: rodičové, zde přestat číst a přeskočit odstavec :-)

Zlatý hřeb večera se však udál o pár kilometrů dál. Jeli jsme s Majdou jako první a najednou následovala další jáma v cestě, kterou jsme však neviděli. Prostě jsme do ní vjeli. Jak se říká, život mi utíkal před očima a ač to mohlo trvat tak asi vteřinu až tři, stihla jsem hodně intenzivně doufat, abychom z té jámy vyjeli stejně, jako jsme do ní vjeli a neletěli přes řidítka či jinam (podotýkám rychlost cca 30 km/hod). Jáma byla ještě jako bonus úplně plná vody, takže jsme vyjeli mokří jak myšky, vykulení jak malí Jardové a jen jsme po pár metrech zastavili (na mokré silnici brzdit na motorce je taky vzrůšo). Otočili jsme se, abychom zkontrolovali kluky. Jen jsme slyšeli šílené sakrování, jak Martin s Lukim vyjeli z jámy a nadávali na to, jak jsou mokří a jak se lekli. Ovšem horší bylo, že před jámou bylo světlo motorky v špatné poloze - příliš blízko k zemi, namísto cca 1m vysoko, kde má být, když motorka jede. Majda utíkal a "plaval" přes jámu pomoct Petrovi. Naštěstí nic se nestalo, pláštěnka funguje stejně jako motorkářská kombinéza. Petr zkusil zabrzdit, protože slyšel šplouchnutí dvou motorek, ale výsledně skončil ve smyku. Protože už Petrovi pomáhali 3 chlapi a protože ten byl celý a v pořádku a jediná práce byla narovnat těžkou motorku, přebrodit jámu a znovu ji naložit, ani jsem tam nešla a zůstala u naší motorky.

Jako bonus k tomuto všemu přijel zezadu náklaďák, který nás chtěl objet. Kluci mu uhli, ale pak přijel k naší zaparkované motorce, u níž jsem čekala, a nebylo tam dost prostoru, aby ji objel na úzké silnici. Netušila jsem, že když je zařazená rychlost, že s motorkou nepohnu (protože Jefri po zastavení vždycky rychlost vyřadil, takže s motorkou šlo v klidu hýbat). Takže na mě zbylo, abych přeparkovala a mě nenapadlo nic lepšího, než popojet, když to nešlo bez startování a jízdy. K obrovskému pobavení všech chlapů na náklaďáku jsem tudíž zařadila a rozjela se. Parkování mi nejde ani za ideálních podmínek v ČR v autě (ba ani na motorce v Indonésii, moje zaparkovaná motorka je vždycky jasně poznat mezi těmi všemi normálně zaparkovanými, protože bývá např. v opačném směru apod.). Takže jako první bod programu jsem vyjela a jak jsem tu motorku neznala, byla navíc vykulená, navíc se bála silněji brzdit na tom mokru, popojela jsem skoro 10 metrů málem do keřů na boku cesty na druhé straně, pak zase zpět... celkově jsem manévrovala skoro 40 metrů kamsi dopředu, než jsem našla místo, kam se vejdu s motorkou a vedle mě ještě náklaďák. Když pak Majda hledal naši motorku, docela se divil, že ho vedu kamsi do tmy dopředu pěšky (vracet jsem se s ní odmítla, to bych se na té úzké silnici musela otáčet a v dané situaci bych ji nejspíš zvládla jenom položit - ještě že mě neviděl Jefri, který mě v zastavování, otáčení a obecně manévrování v nízké rychlosti péroval tolikrát, že měl pocit, že to už umím).

Nakonec se nás ujal místní pantáta, který jel kolem a který nám řekl, ať jedeme za ním. Jel pěkně pomalu, okázale se vyhýbal všem dírám, kalužím, nerovnostem... prostě jak pro začátečníky. Ono, jemu se to jezdí, když tu cestu zjevně zná i poslepu. Nakonec jsme ale opravdu dorazili do Riung, našli kavárnu, kam nás nějaký průvodce, kterého potkali kluci na Kelimutu, poslal. Tam jsme si sedli a místním majitelům oznámili, že už asi nikam nejdeme a jestli bychom tam nemohli spát. Nakonec jsme dokonce i mohli :-). Tahali jsme los a Petr s Lukim spali nahoře na 1. patře otevřené kavárny na matracích s moskytiérou, my s Majdou a Martinem všichni tři na posteli majitele kavárny. Osazenstvo kavárny bylo velice fajn, takoví mladí hippie kluci, ač tak trochu muslimové. Seznámili jsme se taky s mladým Španělem, který se k nám pak přidal další den na výlet.

25.1. jsme si pronajali loďku s kapitánem a vydali se na "Sedmnáct ostrovů", kde se rozkládá Mořský park. Trochu nevýhodou bylo počasí, ač krásné korálové útesy, šnorchlování nebylo nic moc. Na mě bylo moc zima, takže jsem místo kochání se mořským světem dělala rychlá tempa, abych se zahřála. Jenže tím jsem odháněla všechny rybičky. Taky tím, že nesvítilo sluníčko, tak korály byly méně barevné. Jediný Majda vlastně vydržel ve vodě celou dobu.

Na jedné z pláží ostrůvků.

Oblast kolem korálového útesu se skládá z mnoha malých ostrůvků, kterých je dle názvu parku "Sedmnáct", ale ve skutečnosti je jich 21 (my jsme se k ani jednomu z těchto čísel nedopočítali dvakrát, takže otázka, kolik těch ostrovů vlastně je :-) ). 17.8. je výročí vyhlášení indonéské nezávislosti a odtud pochází název. Aneb nacionalismem proti realitě!

Protože se pomalu ale jistě schylovalo k dešti a navíc kapitán viděl, že mrzneme a nešnorchlujeme, navrhl nám, že "pokud nám nevadí menší vlny" (vadí, ale byla jsem přehlasována), pojedeme se podívat na obrovskou kolonii kaloňů na Pulau Ontoloe. Viděla jsem kaloně už v Bukittinggi a tady to bylo podobné. Během dne spí, zavěšení na stromech, se západem slunce pak odlétají k nočnímu životu do okolí. A podobně jako v Bukittinggi i zde je místní průvodci chodí během dne s turisty budit. Bylo mi jich líto, na druhou stranu to byl úchvatný pohled.

Všechno to černé na korunách stromů jsou obrovští netopýři.

Detail na spící kaloně.

Probuzení kaloni.

Kaloni ale nebyli moc ochotní vstávat před soumrakem, takže se poměrně rychle zase usadili na stromy a spali dál.

Mimochodem ty stromy jsou mangrovy, nebo taky ne, ale oblast je jimi známá. Pro mě je fascinující, že ty stromy rostou prakticky přímo v moři, ve slané vodě, a že jim to nevadí.

Moře před bouří po cestě zpět.

Protože ve vesnici Riung prostě a jednoduše nic není, především žádný warung (jen jeden jediný masakan padang, kde jsme ve 2 odpoledne dojedli všechno, co toho dne měli navařeno) a protože v kavárně, kde jsme i spali, dělali jen nasi goreng a ten jsme měli den předtím, vymysleli jsme další alternativu večeře. Zeptali jsme se místní kuchařky, zda by nám udělala rybu, kdybychom ji sami koupili. Souhlasila, takže jsme se s Majdou vydali na rybí trh.

Chajdaloupka v přístavu, kde teda trh nebyl.

Další záběr z přístavu. Kaluže jsou tam proto, že pršelo.

A přístav ještě jednou. Zase je možné si všimnout, že všudypřítomné antény dorazily i sem. Aneb bez televize Indonésané nežijí, ani v nejzapomenutější vesničce na Floresu.

Kudlanka nábožná. Místní pantátové mi ji ukazovali jako zásadní endemit, který nikde jinde neuvidím. Když jsem jim řekla, že samozřejmě kudlanky znám, ba dokonce je máme i v ČR (i v Bystrci...), tak mi nevěřili. Zkoušeli teorii, že u nás budou jenom malinké, ale tato byla prostě normální velikosti jako ty naše české. Možná byla jiný druh kudlanky, ale prostě normální kudlanka a žádné haló. Takže jsem pantáty málem smrtelně urazila nedostatkem posvátné úcty k lokální fauně...

V přístavu jsme zjistili, že nás mají asi trochu za bláznivé bílé exoty, když si chceme odpoledne kupovat ryby k večeři. Nehledě na to, že krom faktu, že ty ryby chceme jíst, jsme neměli žádné další vědomosti o rybách (jo, že plavou v moři...). Takže nás asi 13letý klučina poučil, kterou rybu si vlastně chceme koupit, vybral nám je a prodal a my jsme se usmívali a kývali, že asi ano. Pak jsme se s nimi vrátili, slečna kuchařka (asi mého věku) se na nás podívala zkoumavě, co s těma rybama teda asi budeme chtít. My jsme profesionálně řekli, že večeřet... a že příprava je na ní. Tak nás poslala na trh s jídlem koupit "za pět tisíc rajčat", "za pět tisíc cibule" apod. A my jsme jenom doufali, že to, co nám bule zákazníkům dají za pět tisíc, bude stačit na uvaření, usmažení a úpravu našich rybiček. Navíc jsme nakoupili zeleninu na salát, abychom žili zdravě. Výsledně jsem srdečně litovala kuchařku, která strávila asi 2 hodiny pobíháním po kuchyni a přípravou našich rybiček... Já jako jediná žena v okolí jsem byla "demokraticky vybrána" (kvótním výběrem na základě pohlaví...) za pomocnici v kuchyni. Takže jsme se tam motaly dvě. Já jsem krouhala zeleninu na salát a umývala nádobí, ona po mě umývala nádobí a dělala to všechno okolo s asi dvojnásobnou efektivitou. Finální verze ale byla skvělá a nacpali jsme se všichni, včetně místního personálu, který jsme pozvali ke společné večeři. 

Betel, místní ženská droga. Nepotkali jsme vlastně žádnou ženskou na Floresu, jež by neměla úplně červenou pusu od žvýkání betelu. Na tržnici mu byla taky věnována velká část stánků. A já jsem se krásně naivně zeptala, co to je když jsem viděla, kolik toho betelu tam je a netušila, co to je. A protože byl blízko koření, nezeptala jsem se přímo "co to je?", ale "co se s tím vaří?". Panímámy ze mě měly velkou legraci.

 Na závěr si Maťo a Majdou a místníma chlapama udělali večírek s arakem. Všechny je úspěšně opili a nakonec opili i sami sebe, takže když jsem je zahnala do postele, že dělají hluk a stejně už žvatlají o ničem, měla jsem v posteli dva chrápající vorvaně a litovala jsem tohoto rozhodnutí...

Druhý den okolo poledne, až vorvani procitli, jsme vyrazili na další část našeho roadtrip směrem Bajawa.

Mimochodem znovu moc díky Petrovi za fotky -  na Sedmnáct ostrovů jsem si zapomněla vzít foťák, takže tentokrát je skoro polovina fotek Petra.

Flores československy a na motorkách, díl 1.

V Labuan Bajo nás 19.1. krásně přivítali kluci. Sice červený koberec byl zašlapán v davu, ale chleba a sůl byly! 20.1. jsem se probudila do jedné ze svých nejprotivnějších nálad. Podobně hnusná jsem nebyla ani na Jefriho, když jsem se na něj zlobila. Prostě jsem ráno přetáhla přes sebe deku a se slzami v očích vyhlásila, že nevstávám. A doslova jsem nevstala, ani když se kluci vrátili s půjčenými motorkami a nápadem na výlet... Myslím, že jsem potřebovala vyspat tu mořskou nemoc z lodi, protože jsem spala celý den v kuse. Odpoledne jsem si zašla na strašně drahou a strašně dobrou čočkovou polívku. Mimochodem čočku tu v Indonésii neznají a vůbec nechápu proč. Mám pocit, že je to plodina, která by tu mohla normálně růst a je přitom dost výživná (někteří Indonésané jsou opravdu hodně hubení a podvýživa je tu běžný problém na vesnicích). 

Další den 21.1. jsem dopoledne taky ještě moc nespolupracovala. Kluci mezitím stihli výlet na vodopády, zjistit že na Komodo a Rincu, dva ostrovy kousek od Labuan Bajo, kde je krásný národní park s komodskými draky, se díky špatnému počasí nedostaneme, půjčit jiné motorky a vůbec poznat Labuan Bajo a okolí. Odpoledne jsme se ale rozhoupali, přebalili se do tří menších zavazadel akorát pro tři motorky, uschovali zbytek krámů v hostelu a vyrazili přes hory do Rutengu. Už v Labuan Bajo byla zima na bundu (kterou Arvika nosila spolu se svetrem v zimě v ČR...), ale cestou do Rutengu jsme přemýšleli, jestli jsme někde nezahli do Tater... Celý Flores je hodně hornatý, Ruteng samotný je na úpatí sopek a ve vysoké nadmořské výšce. Cesta tam je jednou velkou zatáčkou v serpentinách. Navíc jsme měli půjčené 2 automatické motorky (pro Lukiho a Martina jedna, pro Petra druhá) a na nás s Majdou vyšla semi-manuální. Majda je fajn řidič, ale podřazování mu ne tak úplně šlo a navíc naše motorka měla extrémně slabou třetí rychlost, takže jsme všechny kopce jezdili za řevu na dvojku, ty extra vysoké i na jedničku a ty zbylé jsem chodila pěšky.

Takhle vypadá silnice. Je to krásné, ale když zatáčíte miliontou zatáčku, začíná to býti poněkud jednotvárné. Ale oproti Sumbawě, zde za zatáčkou většinou nečeká rozsypaný písek, oproti Sumatře za zatáčkou nečeká ani díra v silnici.

Protože jsme vyrazili z Labuan Bajo docela pozdě, začalo pršet ještě v tom Labuan Bajo a s přestávkami pršelo pořád. Se soumrakem jako velký bonus přišla mlha, resp. jsme jeli v mracích, takže nepršelo moc, ale vlhko bylo odevšad a mrholení bylo příšerně vlezlé. Někdy kolem osmé večerní jsme zastavovali kdesi v dědině po cestě, zmrzlá umírající skupinka chudáčků. Uprosili jsme babičku v obchůdku, aby nám uvařila čajík a kafe. Myslím, že pohled na 5 bule choulících se kolem hrníčků s horkým čajem a teoretizujícími o tom, kam všude by si ho mohli nalít a strčit, aby jim bylo tepleji, musel být úchvatný. Takže se na nás postupně přišla podívat celá vesnice. Památná je Maťova věta, že se cítí jak na Terryho chatě. Majda zase tvrdil, že už jen začít sněžit by mělo, opravdu to tak vypadalo (jako koncem listopadu v zimě v noci někde v Krkonoších).

Babička pak tradičně indonésky "nechtěla zaplatit" (dejte mi, kolik chcete), tak jsme v rámci vděčnosti zaplatili asi 50 tisíc a oni z pocitu, že jsme je přeplatili, nás vybavili bonbony na cestu (ještě asi 14 dní poté jsem objevovala bonbony v kapse oblečení).

Políčka a malebné výhledy po cestě.

Nakonec jsme ale slavnostně dorazili do Rutengu, po chvíli hledání a dotazů dokonce našli majitele hotelu, který nám byl doporučen. Ten ale byl plný. Takže nás zavedl ke své starší sestře, která bydlí vedle jiného hotelu. Než se objevil majitel jiného hotelu, sestra nás pozvala na večeři ("moc se omlouvám, ale máme jen vepřové" věta rozzářila očička všech kluků). Protože měli jen dva pokoje připravené pro hosty v hostelu a nás bylo pět, obnovili jsme s Majdou své manželství ze Sumatry a nechali se pozvat k ní domů do pokoje pro hosty.

Ráno 22.1. jsme vyrazili na celodenní jízdu směr Ende, příšerný nápad: 260 km za jeden den na motorce. Tento nápad je možná reálný na Bali, kde jsou dálnice a možnost jet rychleji než 30 km/hod... My jsme takhle jeli tuto vzdálenost nějakých 8-9 hodin. Jeli jsme navlečení ve všem oblečení, které jsme měli s sebou, obzvláště jsem docenila teplé termoponožky, co jsem dostala k Vánocům loni! Cesta byla krásná, s výhledy v horách a údolích. My s Majdou jsme byli trochu brzdy pokroku, protože do kopce nám to moc nejelo (ta dvojka rychlost prostě rychlá není...). Navíc už po cestě jsem cítila, že to není dobré a když jsme dojeli do Ende, jen jsem zalezla do postele umřít v houští. Asi z té zimy a toho všeho jsem dostala přes noc horečku a další den kluci vyrazili na sopku Kelimutu beze mě. Já jsem strávila další den a půl v posteli v hostelu.

Půvabné výhledy po cestě.

Autobus.

Políčka v údolí.

Flores je křesťanský (tuším katolický, ale jistá si nejsem) ostrov. A když už nějaké náboženství, tak to Indonésané berou od podlahy. Podobně jako na muslimských ostrovech je mešita na každém rohu, tak na Floresu to přehánějí s počtem kostelů. Jsou prostě všude, řekla bych tak 2 na dědinu minimálně :-)

Tato sopka byla extrémně fotogenická, máme ji vyfocenou tak 30x.

Ende leží u moře, takže tady už jsme měli možnost tu vodu alespoň vidět. Netušili jsme, že v rámci boje nás ještě čeká závěrečný úsek opravované vozovky. To, že se cesta opravuje, nijak neomezuje její využívání. Prostě se tam jezdí stále, jen je to složité, cesta je rozbitá apod. Takže průměrná rychlost klesla pod 30 km/hod. Počet pracovníků na silnici se skoro shodoval s tím na českých silnicích (mám pocit, že jsme tam nepotkali nikoho, jinak řečeno).

Když jsme dorazili k moři, už slunce zapadalo.

Velice pěkná fotka z Petrova foťáku.

Donggo, pláž Lakey a trajekt ze Sumbawy na Flores

Motorku jsme měli půjčenou silnou a tak jsme 17.1. vyrazili do kopců na druhé straně Bimy.  V plánu byly tradiční vesnice v oblasti Donggo. Lonely Planett říká, že tam ještě žijí Dou Donggo, tj. lidé z hor, kteří mluví ještě zastaralou sumbawštinou a jsou zřejmě potomci původních obyvatel. Ono, nám je jedno, jakým lokálním jazykem místní mluví, stejně jim nerozumíme občas ani indonésky. Prý jde ještě o výbušnou oblast, kde se občas někdo s někým porve o téma náboženství (místní víra, křesťanství a islám jsou na velmi malém prostoru příliš blízko sebe), identitu a možná jenom o ženský, kdoví. Z mého pohledu: ano, další poměrně chudá oblast Sumbawy s tradičními baráčky, je to odtud daleko kamkoliv, takže vysokoškolské vzdělání tu je zřejmě stejné časté jako návštěvy bule cizinců (kdoví, zda těch cizinců tam nejezdí víc?). Lidé zde pracují jenom v zemědělství, což také dost určuje jejich možnosti a limity. Navíc půda je zase kopcovitá a kamenitá. 

A mimochodem dostat se tam bylo za odměnu: cedule na Donggo je jen z jednoho směru a my jsme samozřejmě jeli tím druhým, takže jsme si zajeli docela dost kilometrů a museli se složitě ptát.

Příjezd do Donggo - do těchto kopečků jsme se museli vyšplhat.

Vesnice Mbawa v oblasti Donggo.

Úplný vršek vesnice s tradičními domky. Jak jsem psala výše, Donggo oblast má ještě stále své tradiční náboženství. V rámci toho po levé straně domeček je na scházení se pro muže (něco podobného jsme pak viděli na Floresu).

Od té bambusové tyče po levé straně mám tu jizvu na noze, protože jak jsem šla kolem ní, tak mě praštila do nohy a pěkně jsem se sedřela. Pravda skoro jsem u toho zbořila baráček a Petr se mi smál, že mám něco nechat i příštím generacím. Mimochodem v tomto domě bydlela celá rodina. Lonely Planet průvodce si stěžuje, že je škoda, že místní tradiční domky upravují vlnitým plechem apod. Na druhou stranu - já je obdivuji, že tu vůbec bydlí a modernizaci nezastavíš, přijde mi absurdní, abychom v rámci nějakého turismu vyráběli skanzeny z normálních vesnic (ale bylo by pěkné naopak udělat skanzeny z "nenormálních vesnic", kde už třeba nikdo nežije, jako Maria z předešlého dne).

Vesnice Mbawa není samozřejmě izolovaná, v pozadí lze vidět dvě sousední vesnice v oblasti (je jich celkem cca 10). Jinak byly ale další vesnice hlavně až dole pod kopcem, cca 10 km daleko (a tam taky mládež chodí do školy).

Kozičky pod šutrem.

Na kůlech je sýpka na rýži. V popředí nějaké napajedlo pro nějaká zvířata. Nebo taky něco jiného. Pokud pro zvířata, asi minimálně pro krávy nebo koně podle velikosti, ale tyto zvířata jsme nikde v žádném větším počtu nepotkali.

Místní kostel. Vzhledem k tomu, že jsme ve vesnici byli v pátek přes poledne, můžeme konstatovat majoritu muslimů, protože chlapi ve vesnici skoro nebyli (všichni byli na páteční modlitbě).

Malebná políčka při cestě mezi vesnicemi.

Sušení rýže.

A sušení prádla.

Místní hřbitov.

A ještě jeden hřbitov.

Výhledy po cestě dolů.

Cesta zpátky do Bimy vede podél pobřeží (Bima je přístavní město) a je lemována farmami na krevety. Ty obrovské krevety tygří tu vyjdou na 30 tisíc IDR za kilo, tj. pod 55 Kč. Škoda, že je nejím :-)

Abych mohla udělat chytrou, dokonce jsem se zeptala strejdy google, co ví o těchto farmách. Takže: pěstuje se tu pacifická bílá kreveta Litopenawus vanna-mei, dovezená do Indonésie roku 2002. Protože ty předchozí typy byly náchylné na nemoci a tak museli měnit styl pěstování.

Kolem krevetích farem to pěkně fučelo, protože to byla vlastně silnice vedoucí uprostřed takovýchto malých nádržek a z jedné strany bylo moře, z druhé hory (v dálce, obojí).

Tímto výletem jsme plánovali dáti Sumbawě vale a přesunout se na Flores a potkat se tam s Majdou, Martinem a jeho kamarádem Lukášem. Ovšem... člověk míní, Indonéské počasí mění. Ač bylo celou dobu našeho pobytu na Sumbawě vzorové počasí a sluníčko, na moři si to bouřila a čerti se tam ženili. Takže nejezdily trajekty mezi Sumbawou a Floresem z přístavu Sape (malé trajekty). Ale měli jsme štěstí více než rozumu a o den později, než jsme plánovali jet, odjížděl obrovský trajekt přímo z Bimy přes Flores na Sulawesi. Tuto informaci jsme se dozvěděli od nejvtipnější figurky celé Bimy. Tou byl (a stále ještě zřejmě je) majitel místní cestovky. 

Oproti českým cestovním kancelářím, indonéské "travel" se specializují na prodej jízdenek na ty spoje, na které je prodávat lze (letadla, některé trajekty) a na zařizování soukromých spojení mezi významnými destinacemi (od cestovky k nejbližšímu letišti většinou). Aktivity spojené s turismem jsou většinou také schopné zařídit (půjčení motorky, zajištění půjčení auta, občas i s řidičem, případně zorganizování výletu na hodně známé místo), ale není to jejich hlavní náplň činnosti. Naše cestovka spočívala v tmavém divném kumbále/skladu, v němž byl jeden počítač, několik židlí, hyperaktivní (ne)organizovaný chlapík-majitel a miliarda razítek. Majitel se snažil působit "profesionálně" a než jste zaostřili a zkusili ho poslouchat, skoro mu to i vycházelo. Ale výsledek byl spíše klauniádou na téma profesionálního prodejce lístků. Hlavní bylo, míti svou obálku a na ní napsané, kam jedete a odkud. A protože psát je náročné, tak na to měl razítka. Takže půlku času strávil hledáním vhodného razítka, protože tam měl vyrobené snad úplně všechny destinace odkud/kam lze v Indonésii cestovat. Obálky se také lišily podle toho, jak jste cestovaly - ty s lodičkou pro palubní lístky na trajekt, ty s autobuskem pro lístky na autobus a ty s letadélkem pro cesty ponorkou. Petr pantátu nadchnul, protože když ukázal svou obálku z jiné cestovky, pantáta zjistil, že krom obrázků a zbytečností lze na obálku třeba napsat reklamu na cestovku apod. 

Razítkové zátiší - toto je cca čtvrtina!

Výsledkem našich návštěv cestovky v Bimě nakonec byl lístek na trajekt, ale taky další den volna, protože loď jezdí jen 2x do měsíce (a to si ještě myslím, že jednou tam a podruhé zpět, že to není úplně 2x do měsíce stejným směrem - ale úplně jsme pantátovi nerozuměli). Proto jsme si udělali ještě na pláž Lakey Beach 18.1.

Znovu cituji Lonely Planet: Pantai Lakey, něžný půlměsíc zlatého písku, je místem, kde to na Sumbawě celoročně žije turisty. Tak jsme očekávali davy australských surfařů na těch "světových vlnách" kolem mnoha hotelů a bungalovů. Inu... myslím, že na Sumbawě ti cestovatelé Lonely Planet nebyli, nebo rozhodně ne v roce 2010, z něhož můj průvodce je.

Na pláži byly především kozy.

Dále 1 ks rybáře.

Pejsci.

A kočička.

Celkově byla Lakey beach spíše pláží duchů. Potkali jsme tam sice asi 5 dalších cizinců, ale ti vypadali podobně ztraceně jako my. Ani ta pláž vlastně nelákala ke koupání. A hlavně to tam vypadalo jako po tsunami nebo minimálně zemětřesení.

Další den 19.1. jsme se vydali na trajekt, že konečně ze Sumbawy odjedeme (odplujeme). Jako blázniví naivní evropané jsme se vydali na trajekt na čas na desátou ráno, kdy měl odplouvat. Inu, po druhé hodině odpoledne už to začalo vypadat, že někdy nějaká loď i připluje a my odplujeme (možná). Informace se lišily osobu od osoby, jichž jsme se ptali, nezáleželo, zda spolu-čekající nebo zaměstnanci přístavu, nikdo neměl ani tušení od době vyplutí lodi nebo době cesty do Labuan Bajo na Floresu (a nikomu to ale nevadilo).

Během čekání jsme se seznámili s dvěma kluky z Nizozemí, kteří čekali na stejnou loď. Bylo to fajn, protože měli karty, tak jsme vlastně celý den strávili hraním. Naučili jsme se novou australskou hru a mastili jak o život. Protože jsme byli jediný bílý ostrůvek anglicky mluvících cizinců, navíc oproti znuděným Indonésanům zjevně dobře se bavících, brzy jsme měli značné obecenstvo. Postupně jsem lámanou indonéštinou pravidla vysvětlila několika chlapům, co mi čučeli přes rameno, takže jsme to měli i s hecováním. Není nad dobré rady od těch, kdo hru neumí, ba ani jazyk, jímž chtějí radit, neumí (a já neumím dobře ten jejich), ale dobrou snahu mají!

Čekací foto, vlevo Luka.

Ač se to zdálo neuvěřitelné, nakonec jsme se dočkali! Přijel obrovitánský kolos velikosti Titanicu a celý dav se přidal k obrovskému davu na lodi, kteří tam už byli z Jakarty. Nikdy jsem takhle obrovskou lodí nejela, kluci taky ne. Byli jsme trochu vykulení, ale nakonec jsme našli jednu obrovskou kajutu pro 85 lidí, kde jsme byli asi v 30 lidech a měli vlastní lehátka, na nichž jsme mohli pokračovat v kartách. Samozřejmostí bylo, že se nalodily i panímámy prodávající svačinky a pitíčka a všechno... a loď neodplula, dokud neobešly všech sedm palub a neobsloužily ty tisíce lidí. Však času je dost!

Naše loď. Ne že by byla kulatá, ale vyrobila jsem panorama ze dvou fotek, které nebyly foceny jako panorama.

Nastupující dav. Mimochodem při výstupu byl ten dav už neproniknutelný (normálně jsem používala pěsti, abych mohla projít - vzhledem k tomu, že mi bylo špatně po cestě lodí, tak jsem se ani nerozpakovala ty lidi, co mi prostě jen chtěli zavazet, trochu šťouchnout).

Kajuta.

Na to, že loď byla obrovská, tak moře bylo větší (resp. jeho vlny). Šplouchalo to do boků a házelo s lodí tak, že všichni Indonésané byli zelení jak papriky. Ostatně moje barva s postupujícím časem plavby také nabírala zelené odstíny a ke konci asi 8hodinové plavby jsem ji měla stejnou jak oni. Moc tomu nepřidalo, když postupně skoro všichni Indonésané z naší kajuty šli zvracet na blízký záchod. Sice jsem to zvládla se ctí a ještě se s láskou podělila o svůj eukalyptový olejíček, ale zážitek to nebyl z nejlepších. Loď skřípala, nakláněla se, venku byla bouřka, ... a ač jsem Titanic neviděla, bála jsem se, že bychom skončili jako on. I když mě Petr uklidnil, že nejvíce námořních nehod se stává proto, že loď narazí na ledovec, a to nám nehrozilo.

Ještě horší byl výstup z lodi. Bylo tam docela vedro a to v kajutách byla ještě nějaká ta cirkulace vzduchu. Když jsme přijeli do Labuan Bajo, zastavili jsme a loď hlásila, že máme vystoupit. Měla jsem pocit, že nám to trvá snad sto let a že ta loď odrazí od břehu a odpluje a já tam zůstanu dalších 20 hodin až do Makasaru! (to bych snad plavala sama do přístavu) I přesto jsme uvázli v zácpě lidí na chodbě. Tam už vzduchotechnika vzduchem nehýbala, navíc ta cca 1,5 metru široká chodba nebyla stavěná na ucpání zástupem lidu. Indonésané zase nejsou stavění na čekání ve frontě, takže se neustále tlačili vpřed. Byla jsem zpocená až za ušima, na zádech batoh, mačkala jsem se na batohy kluků před sebou, měla pocit, že se udusím, že v té lodi už navždy zůstanu... a čím blíže ke vchodu, tím větší hustota davu. Přesně vím, jak se může stát, že někoho někde ušlapou v davu, protože kdybych spadla na zem, tak prostě vystupují i přese mě a asi by jim to nevadilo. Jako bonus při výstupu na molo jsme se nemohli probojovat davem lidí venku (kteří nevím, co tam krom zavazení dělali). Organizace byla příšerná a když jsem vylezla z lodi, tak jsem se cítila opravdu nemocná a zničená.

Naštěstí nás v Labuan Bajo čekali kluci, vzali do hostelu, dali nám pivo a navíc i pro každého klobásu a hořčici! (na přivítanou od Lukiho ze Slovenska)