Indonéské děti

Protože o tom hodně mluvím, přikládám i kousek foto-dokumentace, jak si tu užívám faktu, že indonésie je velmi mladou populací.

Můj kost vlastní rodinka, čítajíc 3 děti. Nejstarší Tio má tuším 11 let a už se s náma moc nekamarádí, spíš když jde po ulici, tak nás zdraví a zasvěceně se ptá, odkud se vracíme, nebo kam jdeme, jako "já znám tyto bule, heč peč!". Zato 6letá Anisa a 2letá Zahra nás adoptovaly jako evropské (a filipínské a tuniské) tetičky.

Co to v praxi znamená? To, že se vrátím ze domů a většinou alespoň 30 minut věnuju hraní si s holkama, aby měly radost. Anisa se stále chce učit anglicky, ale jenom barvy, které už umí, případně ovoce, které taky umí. Dnes jsem vytáhla fixy a papír, abychom dělaly i něco jiného. Výsledky prezentuji.

Původně jsme si jen vystřihovaly a pak kreslily. No a napadlo mě, že bychom mohly vyzdobit Nininy dveře.

Ještě poslední úpravy.

A umělkyně Anisa se naším výtvorem.

Odborný dohled mladší sestry.

Následují fotky ze školy, kde jsme se zabývali tématem mezinárodních kamarádů a dopisy dětí z Pozořic (a obrázky pro děti do Pozořic). Toto je ze třídy samých holčiček, tam se učilo moc dobře, protože jich bylo jednak jen trochu a druhak jak jsou to holčičky, tak jsou moc hodné. Projekt jsem celkově učila ve 4 třídách (ale nemám zatím všechny fotky).

Diskuse nad fotkami.

Moje oblíbená část hodiny - rozdání dopisů a děvčata si je samy čtou a navzájem ukazují.

Tady už debatujeme nad tím, co se teda v dopisech dočetly.

Příprava na kreslení obrázků pro české děti.

Děvčata v akci.

Tyto fotky jsou ze školy, která je soukromá. Jde vlastně o volnočasovou aktivitu po škole, ale jazykovka využívá prostory školy a úzce s ní spolupracuje. Holčičky jsou třeťačky, tj. kolem 9 let staré. Jejich rodiče si můžou dovolit je posílat do jazykové školy, která je natolik osvícená, že spolupracuje s "rodilou mluvčí" na projektech, jako tento, takže to není jen tak obyčejná jazykovka. Častokrát jsou to děti úspěšných obchodníků, architektů, právníků apod.

Děti tu nosí uniformy, jak je vidět. "Uniformou" volnočasové jazykovky je pak modré tričko, které na sobě tři holčičky měly. Průměrný počet žáků na třídu je i u této jazykovky vyšší, ale zrovna pár dětí chybělo, takže skupinka je malá.

Ve škole, kterou jazykovka využívá, mají ve třídách koberec, jinak jsou tam na zbytku prostoru kachličky a děti tam chodí buď naboso, nebo v umělohmotných žabkách. Třídy vedou ven na otevřené venkovní chodby, takže o přestávkách děti blbnou venku. Lavice jsou pro jednoho, ale jsou tu ve státních školách i klasické lavice pro 2 i víc dětí. 

Vybavením jsou třídy moc pěkné, všechny mají bílé tabule na fixy, plno obrázků, místa, kde si děti nechávají pomůcky apod. Není tu ještě běžná technika, jako např. interaktivní tabule, ale to je už jenom otázkou času.

Tím, že jazykovka většinou učí děti v kroužku na koberci a nutí je přemýšlet a diskutovat, tak vlastně tento česko-indonéský projekt byl velice kreativní a zajímavý. Děti se ptaly, byly zvídavé, neměly problém vyjádřit názor a bavilo je v kroužku debatovat. Myslím si, že toto je skvělý přístup, jak vychovávat mladou inteligenci. Jen by to chtělo takové přístupy zavést i v běžných školách, nejen v těch elitních.

Bandung koloniální

V uplynulých 2 týdnech se toho moc nestalo. Mám docela dost práce, protože jsem rozjížděla projekt, co jsem si vymyslela (děti z ČR v hodině angličtiny napsaly dopisy pro indonéské děti, nascanovaly a poslaly mně, která jsem pak v indonéské škole měla lekce o ČR a vyráběla obrázky pro české děti). To zabralo poměrně dost času a energie. Navíc se tu počasí rozhodlo, že  mi ukáže kousek té deštivé sezony v Bandungu a týden v kuse pršelo, jen se lilo. Pár zmoknutí, vlké počasí a hodně práce (navíc s dětma) vedly k tomu, že jsem druhý týden měla rýmičku a zůstala víceméně v posteli. Takže není, o čem psát. Ale už mě to postelové flákání přestalo bavit a než zase vyrazím na cesty mimo internetové připojení, alespoň malou fotoreportáž z nedělní procházky po Bandungu 24.11.

Bandung byl svými zakladateli a přestavovateli a přebudovávateli vytvářen jako "Paříž Jávy". To znamená město, které bude krásné a v evropském stylu. Proto jsou tu např. parky (teda, to, co si Indonésané představují pod heslem park, žádné Lužánky...!), evropsky vypadající ulice a především střed města je výrazně "evropský". Tato "evropskost" se projevuje (mimo jiné) zvýšeným počtem pekáren na jednu ulici, dále tím, že zde jsou kavárny, kde si člověk dá i espresso, a dále hospody a bary. Samozřejmě tato část je orientována na západní turisty (přeci jen ti kolonialisté už tu neběhají). V praxi jsou nejvíce turisticky vytížené ulice Jl Braga a Jl Asia Africa. V neděli jsme si s Vladem a Andreou hráli na evropské turisty a vypravili se právě sem. Docela vtipná poznámka na okraj - v neděli tu není skoro nic otevřeného a bylo tu úplně prázdno. Ovšem, ono to ani tak nevadilo. Stejně jsme houby turisti.

Přejezdem kolejí se člověk dostane k této turistické části Bandungu. Ostatně, pro mě jsou ty koleje důležitý milník, když jezdím ke kamarádům, vím, že za kolejema musím zavřít knížku/Kindle, protože už budu vystupovat :-).

Fotila jsem vlastně víc věcí. Jednak prastarý hnusný autobus, který jezdí z severu na jih a do kterého už bych teda radši nenastoupila, protože vypadá, že se rozpadne hned. Touto částí města taky projíždí becaky (v popředí), v severní části, kde bydlím, na ulice nesmí, protože by se do provozu už nezačlenily. A v podloubí baráku Centre Point spávají děti bez domova, co žijí v okolí Jl Braga a žebrají tu (ale večer tu chodí sociální pracovnice nějak s těmi dětmi pracovat, takže to je nějak podchycené, snad... doufám).

Uvnitř prázdného obchoďáku, kterými je mimo jiné vytvářena Jl Braga. Prostě obchoďák, ve kterém si připadáte jak kdekoliv v Evropě.  Vtip je v tom, že ten obchoďák je obrovský kolos, v němž je tento BreadLife obchod hned na začátku, pak jedna dobrá restaurace a pak nic. Jen prázdné prostory pro obchody a v některém z vyšších pater je pak tuším hotel nebo něco takového (je tam na to minimálně reklama, což ale nemusí znamenat vůbec nic). Stejně ten obchoďák vypadal, když jsem byla v Bandungu v únoru, tj. sice se tváří, že budují, ale efektivita je minula.

Asi pro ty, co nebyli v Indonésii, tento obrázek nebude takové haló. Ale TADY JSOU CHODNÍKY! :-) Věřte, že jsme si to s Andreou i Vladem užívali, chůzi po chodníku. Možná taky díky tomu, že v neděli po obědě byla Jl Braga úplně vymetená, se po nich dalo chodit. Nevěřím, že Indonésané tyto chodníky nechápou jako volný prostor k prodeji čehokoliv.

Jedna z výloh pekáren, které se na Jl Braga nacházejí. Aneb čím víc barviček, tím lepší! A fakt jsou to makronky. (věříte, že jsem ještě nikdy v životě neměla makronku? Ani tady v Indonésii jsem s tím ještě nezačala.)

Tattoo salon. Mimochoem taky silně ne-indonéská záležitost.

No a samozřejmě, o tom, kolik kaváren a cukráren a pekáren je v okolí nepíšu proto, že jsme na ně jen koukali. Až na to, že ty vidličky byly umělohmotné, to byl tady velice evropský zážitek! A dobré silné kafe nám k tomu udělali.

A takto to v okolí vypadá. Baráky jsou hodně ošumělé, protože smogu je tu fakt mnoho a v Indonésii se na omítky moc nehraje. Navíc Bandung má svou "pařížskou éru" tak trochu za sebou. Přesto to je úplně jiné, než indonéská architektura. Nevím, nejsem architektka, ani umělkyně, abych to přesně pojmenovala. Ale prostě toto je úplně jiné než třeba v jiných místech na Jávě (na druhou stranu ale vyhledávám hlavně menší města).

A samozřejmě spousty drátů. Podobně jak v Soulu.

Trochu barevnější budova. Asi nějaký nedokončený/zkrachovalý obchoďák. V popředí s maskou Vlad.

 Jl Asia Africa dostala název podle konference Asia-Africa, která se zde konala. Pro ty, kdo neví, jak dopadl kolonialismus a o čem to teda bylo, protože si to třeba nepamatují, tak na této konferenci po 2. světové válce státy, které vyhlásily nezávislost na svých bývalých kolonizátorech, vytvářely strategii, jak býti i nadále nezávislé. Muzeum konference Asia Africa je v budově, která se jmenuje Gedung Merdeka, tj. Budova Nezávislosti. Původně kolonizátorská budova, kde byla kavárna a místo k setkávání, kouření a popíjení, se změnila na konferenční budovu, kde vzniklo slavné prohlášení, jímž se inspirovalo mnoho dalších nově vznikajících států v 50. a 60. letech. Celkově výstava o konferenci byla velice zajímavá, kdybychom nepřišli 40 minut před zavírací dobou a neprobíhali jí trochu v poklusu :-).

Budova muzea. Na těch stožárech byly v době pořádání konference vlajky samozřejmě.

Konferenční sál s vlajkami účastnických států.

Ozdoba, kterou vyrobili ku příležitosti summitu k výročí konference.

Vzadu by se vyjímaly varhany :-)

Z Jl Asia Africa a muzea konference Asia Africa jsme se posunuli do Alun-Alun, tj. hlavního městského parku a odpočívacího a setkávacího místa. Krom jiného se tu nachází i hlavní mešita. A samozřejmě stánečky a všechno okolo. V neděli odpoledne Indonésani rádi chodí do Alun-Alun "korzovat", stejně jako my v Evropě, berou s sebou děti a je tu tudíž příjemně plno.

Detail mého oblíbeného stánku, kde se dá koupit nakrájené ovoce v pytlíku. Baví mě, že v Indonésii se všechno servíruje fakt až pod nos. To červené vepředu je jambu, chutná to trochu jako jablko. A mezi tím je namíchaný terong belanda, který je kyselý a už si nepamatuju přesně, jak chutná, krom toho, že je kyselý. To okrájené je mango, těch je teď sezona.

Ten xicht je příšerný :-) Doufám, že nevyleká, jen pobaví :-)

Oblíbená Bandungská rodinná kratochvíle. Lovení opravdovských rybiček z bazénku do kyblíčků. Přijde mi to jako týrání rybiček.

Toto byla mnohem lepší alternativa!

Úspěšný úlovek!

Alun-Alun z povzdálí s minaretem v pozadí (mešita má minarety dva, ale nevešly se do záběru).

A jako závěr naše japonská večeře.

Já jsem měla malý hlad, takže jsem měla jen polívku, ale to v pozadí je sýr! :-)

A jako závěr nejvtipnější špinavá a zmatená kočka na světě. Prostě jen seděla a zírala. A byla víc černá, než bílá.

Výlet k vodopádům v Maribaya. Už zase!

Tento víkend 10.11. jsem spolu s Vladem a Andreou z Rumunska zorganizovala výlet znovu k vodopádům u Maribaya, podél řeky. Výlet byl krásný, Bandung je totiž docela plný smogu, takže člověk opravdu cítí čerstvý vzduch a užívá si lesa. Navíc všude kolem zeleň a tak - no prostě jsme si to všichni užívali. Přidávám pár obrázků, doufám, že se nebudu opakovat, protože to údolí je jen jedno, takže mnoho nových fotek vyrobit nešlo.

Co bylo velice speciální na tomto výletu, byla účast indonéských přátel. Indonésani totiž nechodí! A tito naši čtyři kamarádi s námi ochotně ťapkali. Překvapivě, ale i když unavení, ušli těch cca 10 km bez větších protestů.

Mahagonový strom v celé své výšce. Ty blechy pod ním jsou mí přátelé - abyste měli představu, jak obrovské ty stromy jsou. (v popředí to flekaté je taky mahagon)

Jedna z možných odboček dolů ke řece.

Malebný kousek řeky. Není úplně vidět, jak v té vší vlhkosti mezi kapradím kape voda shora do řeky.

Vodopád kousek od toho kapradí.

Detail vodopádu. Aneb průvodce nekecal, fakt jsou tam ty vodopády dva, ale člověk musí projít všechny ty odbočky z cesty, aby je našel.

Detail na řeku.

Housenka. Ale velice fešná a s vtipnýma tykadlama.

Cesta.

Nakonec jsme tradičně došli k vodopádu (ten dávat znovu nebudu, ta fotka je téměř identická). Tady jsme měli příjemnou pauzu, dali si oběd, leželi na rohožích, pozorovali opičky a vykládali. Tato fáze je jinak moje oblíbená!

Opička dojídá něčí oběd.

Na tomto "piknikovém" místě bylo tentokrát docela hodně lidí. (piknikový je v uvozovkách, protože si nemusíte nosit vlastní jídlo, stačí si ho tam pohodlně koupit už udělané, včetně např. ledové kávy apod.) Byly tam skupinky dětí, nějaké volnočasové kroužky, které měly zrovna výlet tímto směrem. Ale i tak je tam dost prostoru, abychom se vzájemně nerušili.

Momentka z naší pohodičky. Všimněte si typického indonéského zvyku - všichni před sebou mají mobil a něco do něj ťukají. Vzhledem k ceně sms a faktu, že když jich pošlete víc během krátké chvíle, operátor vám jich nadělí 500 zdarma, to chápu. Ale je to teda silně nespolečenské.

Velice zajímavé bylo vidět dvojici, která prováděla tradiční indonéské léčení chřipky. Tradičně indonésané věří, že nemoci a problémy těla jsou způsobené tím, že do vás vstoupí vítr (masuk angin). Proto i medová medicína se zázvorem a mátou, která je na všechno nachlazení nejlepší, se jmenuje obat untuk masuk angin (medicína proti vstoupení větru). Když jdete na masáž, tak dobrý masér se pozná podle toho, že si důkladně odkrkává, protože do sebe masáží natahuje vítr, který kazí vaše svaly, a takhle ho vypouští ven. Proto i odříhnutí je kulturně tolerováno a nechápáno jako neslušné.

Pokud ale chcete tradiční léčbu chřipky, musíte si nechat naškrábat záda mincí a přitom vtírat tee-tree olejíček, jak na následující fotce. Prý to není moc bolestivé (o tom bych se hádala...), v každém případě je to fascinující způsob léčby chřipky. Na druhou stranu to není tak nelogické - otevřenými škrábanci do těla dostanete opravdu kvalitní dávku olejíčku, takže taky máty. A to přece není nezdravé? Navíc pokud tomu věříte, tak se uzdravíte vždycky a to je to hlavní! Já jsem nijak pohoršená nebyla, ale mí další bule-přátelé měli významné výhrady. Nevím proč, prostě to tak dělají.

Chřipko léčba.

Co mě na Indonésii hodně mrzí, je fakt, že ještě nepochopili, že odpadky se neházejí do řeky ani do oceánu. Trochu mám problém napsat "ale" a co se s nimi dělá (..."ale házejí se na skládku, kde se zasypou zeminou, aby nebyly vidět."). Tady se točila spousta bince a klasicky... bule namísto focení vodopádu (za našimi zády v tuto chvíli), což dělali všichni, pořizovali co nejlepší záběry těchto odpadků.

Řeka zblízka.

Salak tree. Součástí naší procházky byly botanické chvilky s Ayu. Snědla jsem tolik bobulí, jako nikdy (stále žiju :-) ), ukázala nám plno kytek. A na tomto keři roste tzv. snake fruit, neboli salak.

Trs salakových plodů (zatím nezralé).

A detail na jeden plod. Až bude zralý, opadají mu ty chlupy a zbude jen ta typická "hadí kůže" okolo.

Naše skupinka pod durmanem.

Fotogenická kočička. Byla to stará modelka, která ale v rámci modelingu vyžadovala hlazení a furt mi strkala čumák do foťáku.