Pláže, moře, pláže a pláže

Nebudu počítat, po kolika letech jsem byla "u moře" v tom smyslu, že se tam dalo i koupat a plavat a užívat si na pláži. Rozhodně to je víc, než bych tipovala (naposledy jsem byla s Kajkou v Chorvatsku!). Bavilo mě vysvětlovat malým dětem žijícím podél pláže, že v mé zemi v Evropě fakt nemáme pláže, ani moře, ani oceán, a že proto se mi tak líbí chodit po pláži! Padang je naprosto luxusní lokalita v tom, že ta pláž je fakt blízko a dostupná hromadnou dopravou. 

Na pláži jsem jednou byla s Majdovým domácím, pak s Kamčou se jen projít okolo, pak jsme byli jeden den všichni se vyplácnout a nachytat bronz, a pak když jsem zjistila, že Citilink rozhodli prodloužit mi můj výlet o 2 dny, že proč je teda nestrávit na sluníčku, že? 

Pláž Carolina a moje první koupání v moři v Indonésii!

O hodinku později západ slunce tamtéž.

Pláž kousíček za Padangem, resp. ještě stále v Padangu. Na pláži je plno takových malinkých chajdaloupek, kde vám panímáma za úplatek ještě prostře rohoži a můžete si užívat ve stínu (a je to dobré, když náhodou začne pršet). Samozřejmostí je, že parkovat motorku můžete přímo vedle chajdaloupky.

Jak kdybych se při focení minulého obrázku otočila o 90 stupňů doprava. Takhle krásně tam bylo.

Pláž se nachází kousek od letiště, takže pobyt je zpříjemněn koukání na letadla. Když jsem byla na pláži pak ty 2 dny, co jsem neodletěla, tak jsem každému letadlu Citilink vynadala (pro představu jen linka Jakarta-Padang lítá 5x denně).

Takhle "přeplníno" na pláži bylo (tj. jen my 4, čtvrtá právě fotí...).

Všudypřítomní krabi.

A detail krabího domečku. Jedna místní kamarádka mě učila dětskou hru, kterak ty krabíky vyhánět z domečku a lovit a zlobit.

Pěkná kresba písku.

Sopky v pozadí.

V neděli jsem se na pláž vydala sama. Pamatovala jsem si, že jsme s Kami jely cca 20 minut angkotem a pak jsme šly kousek pěšky, pak nás Majda vyzvedl na motorce a než jsme se nadály, byly jsme tam. Akorát jsem si nějak neuvědomila, že to bylo víc jak 5 km... Výsledně jsem to šla skoro v pravé poledne víc jak hodinu a půl. Takovou dobu to trvalo mimo jiné i proto, že jsem si musela všechno fotit, s každým povykládat, seznámit se s místními dětmi, sednout na čaj s jednou sympatickou rodinou... a vůbec. Bule to nemá lehké při výletě v Indonésii.

Rybářská vesnička, resp. stále ještě Padang, ale mnohem více vesnického rázu.

Sušení rybiček. V popředí všudypřítomné odpadky. Indonésané bohužel využívají oceán jako skládku. Naštěstí existují pláže, kam člověk musí popojít kousek pěšky, takže tam místní nechodí a odpadky tam neházejí.

Tato fotka má moc pěknou historii. Líbila se mi koza s pozadím moře a barevných lodiček. Poměrně dlouho jsem tu kozu přesvědčovala, aby mi pěkně zapózovala. Celou tu dobu se za mnou pochichtávala skupinka mladých rybářů. Poté, co jsem zvítězila nad foťákem, tak jsem se s nimi začala bavit. Z konverzace jsem zjistila, že vedle té kozy, vlevo mimo záběr, spí jejich kamarád na lodi, místní playboy, kterého jsem při svém zaujetí zvířetem přehlédla. A že jsou všichni fascinováni, že si fotím pitomou kozu a ne jeho. Tak jsem se mu omluvila, že jsem to takhle "popletla" a se smíchem odešla.

Pobřežní čerpací stanice. Doufám, že příliv nebývá jednou za čas moc vysoký, protože vzdálenost k moři byla minimální, nadmořská výška taky. Ale asi to nějak funguje.

Vysypávání úlovku. Chlapi byli nadšení, že si je fotím a každý to ještě komentoval.

Moje rozlučka s pláží. Skoro stejných fotek mám několik, ale prostě se mi ten záběr moc líbí.

A tyto značky Indonésani vymysleli, aby znervózňovali Lehotskou. Vyfoceno u Majdy před kost, tj. kdyby tsunami, utíkám doprava. Víceméně u všech obydlených částí kolem Padangu, kde jsme byli blízko pláže, byly tyto šipky, které naváděly na kopec. Podotýkám, že Sumatra byla významně zasažena během tsunami v prosinci 2004, nejvíc to odnesl sever, oblast Aceh.