Učka blog: Saya bule! Jsem bule.

Naše univerzita slavila nějaké výročí. Po pravdě, vzhledem k kvalitě anglického jazyka všech oficiálních zaměstnanců univerzitní kanceláře pro zahraniční studenty jsem vůbec nepochopila jaké. Asi založení. Neptejte se mě kolik let od založení uplynulo... Organizace byla typicky indonéská - ve čtvrtek mi ibu Nani, naše čtvrteční učitelka, řekla, zda bych se nezúčastnila nějaké akce na univerzitě. Tato akce mi byla popsána jako představení nové učebnice pro cizince, kterou vytvořila ibu spolu s kolegy. Poprosila mě, zda bych jako jedna ze zahraničních studentek nemohla být ve skupince, která učebnici předá rektorovi. První technická poznámka: z cca 25 studentů naší třídy požádala jen ty, co mají bílou kůži.

V pátek jsme šli na imigrační úřad zařídit naše kitas (vízum na rok, podotýkám, že mé vízum vypršelo ten týden, ale ve středu... ale vzhledem k tomu, že je to starost univerzity a že stále ještě nemám svůj pas, tak jsem se rozhodla, že se o to nebudu starat, v nejhorším mi prostě UNPAD proplatí letenku do Malajsie a zpět...). Mimochodem nám řekli, že v sobotu odpoledne máme přijít do kampusu, že je jakási akce na univerzitě v neděli. V sobotu jsem měla domluvené schůzky na skype, tak jsem tam nešla v stanovený čas, ale cca o 4 hodiny později. Přišla jsem o 4 hodiny nicnedělání, tak jsem to moc neřešila. Ale možná tehdy mým spolužákům něco i řekli k tomu, co to je za akci.

V neděli v 7 ráno jsem se dopytlíkovala do kampusu (naštěstí toho Bandungského, do Jatinangor by mě nikdo asi po ránu nedostal...). Tam jsem se potkala s Monikou ze Slovenska. Studuje v Jakartě, ale byla tu na návštěvě u mojí spolužačky Maly, se kterou se zná z úvodního ceremoniálu v Jakartě. Samozřejmě jsme si užívaly, že spolu můžeme komunikovat česky a slovensky a bavily se nejvíc spolu. Pak jsem se, ještě stále plkajíc s Monikou, setkala se s ibu a Clarou z Francie a tehdy začalo něco, co jsem fakt nečekala. Ibu automaticky zahrnula Moniku do UNPAD studentů, takže ta stejně jako já nafasovala červené tričko katedry Bahasa Indonesia na Fakultas Ilmu Budaya, tj. humanitní fakulty na UNPAD. Pak nás vybavila transparentem a vyslala do světa. Rozuměj do průvodu. Myslela jsem, že půjdeme prostě přes kampus a dobrý. Takže jsme hodinu kráčeli celým okolím, mimo jiné na car free day a prostě všude. My tři jsme byly jediné bule v průvodu, což samozřejmě každý komentoval!


Náš "bule transparent". Krom nás se ještě byl nucen účastnit student z Japonska, mám pocit, že tam byl taky tak trochu omylem. A dva opravdoví studenti fakulty. Vlevo vedle mě Clara, vpravo Monika.

Naše tři "pančelky" a jejich slavná kniha. Učí nás ale jen ibu Nani, ta nejvíc vlevo.

Detail na ibu Nani. V pozadí prochází průvod.

Průvod, jehož jsme byli součástí. Byl skoro kilometr dlouhý! Každá katedra, případně každá fakulta, měla vlastní trička, jimiž si označila své studenty, často i speciální jilbab apod. Prostě býti součástí nějaké skupiny je to hlavní.

Co Indonésan/ka, to strůjce nějakého hluku. Samozřejmě i průvod se neobešel bez muzikantů. A protože byl fakt dlouhý, tak jich bylo několik. Toto jsou bubeníci jedné skupinky, která byla nejblíže k našemu transparentu.

Průvod končil zpět v kampusu, kde bylo plno malinkých stánečků, které prezentovaly jednotlivé katedry a obory. Většinou prodávaly něco k jídlu, což mě trochu zklamalo. Čekala jsem prezentaci vědy, vědění, nebo čehokoliv spojeného s danými obory. Místo toho prostě jídlo, navíc za peníze, tj. asi někde koupené. Plus tu byl obrovský dav studentů a návštěvníků a neuvěřitelně přecpáno a vedro (tou dobou už bylo kolem poledne).

Stáneček naší mezinárodní kanceláře. My mezinárodní studenti jsme vlastně oficiálně nafasovali šedo-černá trička, na nichž byla vypsána jména zaměstnanců kanceláře. Ehm, jsem fakt ráda, že mi to tričko je malé. Běhat celý den v tričku s dlouhým rukávem je opruz, stejně jako nosit na těle jména těch, kdo nejsou schopní se ani postarat o můj pas a hlavně mi ho ani vrátit! Byli jsme požádáni ukuchtit nějaké naše národní speciality. Ale vzhledem k tomu, že se mi nechtělo kuchtit v naší sdílené kuchyni v kost, která není moc vybavená, ani nakupovat věci a vůbec, připravovat se, vymluvila jsem se na to, že tu nejsou k dostání české suroviny (jinak bych samozřejmě udělala svíčkovou, žejo... :-) ). Navíc stejně doma vařím pro sebe víc indonéskou kuchyni, než českou. Ale v pozadí lze vidět na zeleném podkladu mnou vytvořenou "prezentaci" ČR. Cítila jsem se, že to moc flákám, tak jsem alespoň koukla v sobotu na prezentaci ČR na webu, konstatovala, že žádná není, stáhla oficiální snímky památek UNESCO a vytiskla je. UNPAD mi slíbili prostor na poster, ale vzhledem k tomu, že v sobotu, když jsem tam přišla, neměli funkční tiskárnu a tiskla jsem si to sama, tak poster dopadl, jak dopadl.
Mimochodem - jsem naprosto out, protože jsem si z ČR nedovezla ani svoji vlajku!

Jak lze vidět z komentáře posledního snímku, především můj pocit nacionality byl problematickým. Fakt se necítím povolána býti reprezentantkou ČR! Mohu prezentovat své znalosti, možná popovídat něco o tom, co dělám ve volném čase, možná povykládat některé části historie Brna, které mě zajímají. Ale rozhodně nemohu prezentovat svou zemi cizincům, protože bych prezentovala pouze svůj konkrétní názor na ni. A na to není prostor k diskusi a k tomu, aby bylo dáno zadost i dalším názorům, nebo např. oficiálním prezentacím. Prostě nepouštějte se do debat na toto téma s antropoložkou!

Poté, co jsme se vrátili do kampusu, proběhlo předání učebnice rektorovi, což už bylo mimochodem naprosto bez publicity. Pak jsme si udělali snímeček s rektorem a měli volno. Nejvtipnější bylo však to, že Monika samozřejmě byla v předávací skupince. A jako závěr jsme všichni účastníci průvodu dostali "kapesné" z projektu. Poprvé mi zaplatili prostě za to, že jsem bule. Inu, teď už znám svou cenu (nebylo to málo :-) Jsem schopná z té částky tu fungovat cca 3 dny).

Pak byl "rozchod". Chvíli jsem se procházela, ale měla jsem stále víc a víc pocit "klaustrofobie" v tomto neuvěřitelně přeplněném prostoru.