Fashion outlet: proč do Bandungu jezdí všichni nakupovat

Bandungu se občas v Indonésii přezdívá "Paříž Jávy". Moc jsem nechápala, proč? Důvodem je to, že se sem jezdí na nákupy, protože Bandung je "město módy" apod. Až teď o víkendu jsem zjistila, kde na to přišli.

První zkušenosti s nákupy v Bandungu byly spíše zklamáním. Těšila jsem se, že si nakoupím krásné barevné batikované oblečky a budu chodit jak strakatý papoušek, což se mi velice líbilo v Jogji. Ale v Bandungu prostě batika skoro není, a pokud už je, tak 2x tak drahá jak v Jogji. Proč všichni jezdí zrovna sem za těmi nákupy? Určitě ne kvůli fake-značkám na trhu! Ta kvalita je totiž podprůměrná i na běžné indo-standardy. Prostě jako průměrná asijská tržnice v Brně či kdekoliv v ČR.

O víkendu přijela na návštěvu Kristýna, která rok studovala v Bandungu, teď žije v Jakartě. Pro tu je Bandung mnohem levnější (Jakarta je rozhodně dražší), takže sobotu jsme strávily právě nakupováním. Jeden z důvodů je ten, že tu měla vytipovaný obchod, kde seženete dámské boty i ve velikosti 41 apod. (já tento problém nepociťuji se svými nožkami číslo 38...). Tak jsme prohlížely, nakupovaly, ale nic moc - prostě klasické obchody, bych mohla zajet třeba do Olympie a bylo by to podobné, jen bych tam těm lidem rozuměla. Na ulici ve stánečcích měli úplně stejné zboží jako v kamenných obchodech, ba dokonce se nevyplatilo ani handlovat cenu, protože v kamenných obchodech bylo občas i levněji (konečně jsem si koupila tričko na zničení plaváním v chlorované bazénové vodě - s nápisem "I love Bandung" :-) ).

Pak jsme nakonec, jen ze srandy, zamířily do obchodu s názvem Fashion outlet. Těch tu je poměrně dost v některých částech města. A pochopila jsem mnohé, co se o Bandungu říká. V Indonésii se šije část produkce oblečení pro Evropu, běžných značek. No a samozřejmě není povoleno toto oblečení prodávat volně v Indonésii v neznačkových obchodech. Ale zjevně západní evropsko-americké značky nezvládají kontrolu tohoto zákazu. Výborně jsem se bavila nad oblečením, které mělo nejen visačky se značkou, ale dokonce i s cenou v Eurech krom té v rupiích! (Kristýna má moc pěknou plátěnou košili za 100 000 IDR s cenovkou 40 Eur, 100 000 IDR je cca. 175 korun v dnešních přepočtech...)

Bavilo mě objevovat nové a nové oblečení za vtipné ceny... Než odjedu domů, dokoupím si tu novou garderobu. Ještě objevit fashion outlet nějakých funkčních značek, protože zatím to bylo H&M, Zara, Nike, Mustang apod. A protože tyto značky jsou v Indonésii velice IN, protože jsou evropsko-americkými značkami, tak Indonésani zbožňují Bandung díky možnosti pořídit si tyto hadříky. Ovšem... kvalita/cena je různá. Bohužel nepromokavá bunda Nike vyjde skoro stejně jako plátěné kalhoty kvality H&M (ty měly zrovna ustřiženou cedulku, tak nevím značku). Protože ta bunda je pro ně "jenom" funkční, ovšem ty kalhoty by mohli nosit třeba v holky v EU!

Strávily jsme v obchodě asi 2 hodiny (byla tam klimatizace...) a občas se výborně bavily nad svými objevy. Především pyžamové kalhoty nás dostaly, protože ty byly na export nevím kam: pro člověka s obvodem pasu více než 2 metry a výškou odpovídající mé velikosti. A plus pokud se teď v Evropě nosí takové modely, co jsme tam se smíchem objevovaly, tak je to dost smutné (modro-zlaté tričko střihu pytel, ale blýskalo se na velkou vzdálenost, nebo zlato-tygrovaná minisukně vhodná někam na večerní stání na Kounicové před Moulin Rouge). 

Celkově zážitek z tohoto obchodu pro mě byl tak fascinujícím, protože jsem si naživo uvědomila, jak velká část produkce oblečení se tu šije. A že i když je to žádané zboží, které rozhodně prodávají se ziskem, tak jeho cena je minimální oproti tomu, co platíme v našich obchodech. Na indonéské poměry to oblečení nebylo nijak levné! A přesto, i když započítám evropské nájmy, marže obchodníků, cenu za přepravu do Evropy, plat prodavačky, stejně mi ta cena 175 Kč namísto 40 Eur přijde neuvěřitelná...

Džunglí a pralesem

Po napsání názvu medituji, kdo tuto knihu napsal. Ale pamatuji si ji v poličce v Šatově u babičky a taky to, že jsem ji nikdy nečetla (budu se muset zeptat strejdy google).

V neděli jsme vyrazili na výlet podél řeky Cikapundung (singai Cikapundung) z oblasti Maribaya parkem Taman Hutan Raya Ir H Juanda. Je to krásný džunglo-lesopark, nebo jak to pojmenovat. Oplocený areál, jímž vede cesta cca 7 km (pokud se vydáte tak jako my správným směrem, pak dokonce dolů kopcem) z Maribaya zpět do Bandungu k Dago terminal (což je cca 10 minut angkotem od místa, kde bydlím). 

Cesta tam byla ve znamení tvrdého smlouvání s řidiči angkotu a ve znamení přestupů. Jeli jsme ven z města a ač nás bylo 7 (tj. angkot byl plný a vyplatilo se jim nás vézt), tak si říkali o neuvěřitelné částky. Naštěstí místní pán a paní, kteří jeli prvním angkotem s námi, nám řekli, že nemáme platit víc jak 5 tisíc za osobu, což bylo předmětem dlouhého vyjednávání a snižování z původních dvaceti a víc tisíc požadovaných od řidiče. Po pravdě - moc nevím, jak mají vypadat částky placené za angkot mimo město, protože neznám všechny zvyklosti. No a ptát se na to řidiče je poměrně bezpředmětné. Než jsme nastoupili do druhého angkotu, tak jsme vyjednávali tentokrát radši předem a skončili u toho, že jsme si ukazovali konkrétní částky (tj. řidič řekl částku, my jsme od sebe vysbírali to, co jsme ochotní zaplatit, a ukázali mu bankovky. On řekl jinou částku, my jsme přidali nějaké další bankovky... Aneb jak se domluvit bez důkladné znalosti jazyka). Tady tento zážitek mám za to, že jsem si pochvalovala řidiče angkotů v Bandungu, protože trasy, které jezdím pravidelně, jsou naprosto bez problémů - naopak jsou ochotní mi vracet správné částky z větších bankovek bez jediného mrknutí okem!

Následoval příjezd do místa určení, kde nám policista u zavřené brány řekl, že "under reconstruction". Trochu jsme se divili, jak může být příroda podrobována rekonstrukci a vymýšleli si pro to nejrůznější důvody (zrovna natírají listy na zeleno apod.). Ovšem rozsudek zněl: zavřeno do konce příštího roku. Pak jsme zkusili pána policistu podplatit, že to jako zvládneme i bez oficiálních otvíracích hodin, že naším cílem je les a ten tam je stále... ovšem ta znalost jazyka zase - prostě nám nerozuměl, co chceme, a uplatit se nedal! (což je vtipné, protože jiný jeho kolega někdy touto dobou vyžadoval úplatek od kamaráda Lukáše, studenta ČVUT na výměnném pobytu na ITB Bandung, který jezdí na motorce, a protože má bílý obličej, tak občas musí zaplatit "úplatko-poplatek" místním orgánům, kteří jej staví jen tak pro nic za nic. Nebo vlastně pro peníze, ne pro nic!) Už jsme měli pocit, že náš výlet je vlastně jen vyjednávacím cvičením zaměřeném na čísla a peníze. Nakonec ale řidič angkotu s policistou a jednou místní paní vymysleli strategii, co s námi, a řekli nám, že je kdesi jiné pěkné místo, kam nás zavezou. Tak jsme zalezli zpátky do angkotu a jeli znova někam. Vtip je v tom, že nás zavezl tam, kam jsme původně chtěli jet! Inu, svět je malý a o náhody tady není nouze!

Tady jsme tradičně zaplatili poplatek za to, že jdeme do lesa. Mimochodem krom toho, že platíte vstupné do lesa, je Indonésie specifická ještě svým prodejem "pojištění". Občas je vstupenka povinně dražší o nějakou částku za pojištění (i v tomto případě). Nelze si pojištění nekoupit, zároveň by mě zajímalo, co je v tomto pojištění zahrnuto, protože naše pojištění stálo 500 rupií (cca 1 Kč, ani ne). Možná by mi dali náplast na rozbité koleno? Ale všechno šťastně vyjednáno a zařízeno a už jsme se vyřítili do lesa!

Cesta lesem. V Indonésii asi neexistují nezpevněné cesty, prostě buď je někde džungle, nebo zpevněná cesta a po té samozřejmě můžou jezdit motorky. Proto výlet byl zpestřen neustálým uhýbáním projíždějícím motorkám (které měly vjezd zakázán...). No a po levé straně je možno vidět oplocení areálu. Když už vybírají vstupné za výlet do lesa, tak si ho alespoň oplotí, aby bylo jasné, do jakého lesa se jde a že bez placení to opravdu nepůjde.

Řeka Cikapundung, kolem které jsme šli až do Bandungu.

Vodopád - po tom mostě nahoře jsme k němu přišli. Druhý vodopád jsme neviděli, ale podle mého průvodce jsou na trase vodopády dva. Takže: buď je ten jeden v té rekonstrukci, nebo jsme ho prostě nenašli. Podle toho, co je v textu průvodce, tak jsme ho spíš nenašli. Podle toho, jak to tam vypadalo, tak je spíš text průvodce napsán z doslechu a vodopád je někde jinde. V každém případě důvod si výlet zopakovat!

 

Vedle vodopádu byl upravenější prostor, plný krásného trávníku ve stínu obrovitých stromů. Tam jsme se zastavili na oběd ve změti malých warungů. Seděli jsme na bambusové rohoži a jen jsme se poflakovali. Je to krásný prostor na nedělní piknik, o zábavu se navíc starají opičky, kterých je tam mnoho a mnoho. Po pravdě - trochu se jich bojím a rozhodla jsem se, že nebudu pokoušet štěstí a riskovat pokousání výměnou za extra skvělou fotku, proto přikládám obrázky z větší dálky. Mně se líbilo pozorovat je z více než 2 metrové vzdálenosti.

Opička

Dvě opičky

Naše výprava (7 opiček.. :-) )

No a protože "svět je malý a o náhody tady není nouze...", tak při odchodu od opiček po dvou hodinách lenošení náhle slyšíme někoho volat na Marcina (ten vzadu vykukující) a kde se vzali, tu se vzali, Ayu, Linus, Dola a kamarád Ayu dostali stejný nápad jako my a zrovna přicházeli k opičkovému mostu. Šli jsme kousek společně, ale oproti nám, angkotářům, oni přijeli na motorkách, takže se pak odpojili a museli se vrátit, odkud přišli, ke svým zaparkovaným dopravním prostředkům.

Netušila jsem, že jsem skoro o hlavu vyšší než Ayu. Mimochodem - toto je asi podruhé, co jsem ji viděla bez jilbabu!

Cesta od vodopádu vede něčím na způsob džungle křížené s parkem a botanickou zahradou. Stromy mají z velké části cedulky s jménem a latinským názvem. Dokonce v blízkosti Bandungu jsou i naučné cedule (v Indonéštině). Takže les je tvořen z velké části hlavně mahagonovými stromy a dalšími druhy, které si už nepamatuji.

Mahagonový strom (jak se to česky jmenuje?) proti sluníčku. Byl tak vysoký, že se mi stejně celý na fotku nevešel - toto je jenom horní polovina.

Džungle (tady byla bez popisků - asi nemají, na co by tady ty cedulky pověsili).

Boční cestička z hlavní cesty.

Vodní dílo na řece. Netuším moc, co tu stavěli, ale budovali, budovali. Musím se jít podívat uprostřed období dešťů, kolik je tu vody, protože zatím to vypadá docela prázdně (a taky moc nevím, kam se ta řeka poděla, přeci jen u vodopádu to vypadalo, že vody v ní je dost).

Vodní dílo kousek dál po proudu zblízka

Obří lopuchy, co asi nejsou lopuchy. Ale pod tímto by se dalo schovat, kdyby začalo pršet!

Ještě jeden pohled na údolí a džungli.

Blíž k Bandungu už je vidět zase políčka. Džungle musí ustoupit rýži.

A tady už se blížíme ještě více k Bandungu, takže se kolem cesty zase vynořily warungy a stánečky se vším. A taky atrakce - jako je projížďka na koni. Všimněte si, že Indonésané mají i koně ve zmenšené velikosti!

Asi kilometr před Bandungem jsou do skály vytesány dvě jeskyně, resp. dvě soustavy chodeb. Gua Belanda a Gua Jepang (Holandská a Japonská jeskyně). Tunely Gua Belanda vedou skrz skálu, jsou cca 150 metrů dlouhé. Sloužily jako sklad munice, jako místo k přenocování a skladování zásob a asi těžbě něčeho. Úplně přesně jsem nerozuměla samozvanému průvodci, který se ke mně připojil a mluvil sice anglicky, ale s tak silným indonéským přízvukem, že jsme občas museli společně hledat význam toho, co mi vykládal. Tyto chodby, resp. jeskyně, mi připomněly chodby pod Stránskou skálou v Brně. Teoreticky možná mají i stejný účel. Určitě byly vybudovány v dobách nadvlády kolonialistů a následně imperialistů, nebo jak Indonésané pojmenovávají období Japonské nadvlády.

Chodby lze procházet samostatně, v druhé jeskyni jsem už průvodce odmítla, protože stejně moc dobře anglicky neuměli a já zase ne dost dobře indonésky, abych se dozvěděla něco opravdu zajímavého. Je to spíše zábavné, procházet si potmě chodbami, jen s baterkou, kterou od Tangkuban Perahu u sebe stále nosím v batohu. Akorát ostatní nebyli tak nadšení procházením tmou, tak ještě že u té druhé soustavy chodeb byly stánky se šperky a serepetičkami!

A poznámka mimochodem: ne, nic se mi tam stát nemohlo, protože jednak podlahy tam byly uměle vytvořeny, tj. rovné. Navíc tam bylo téměř odevšad vidět "světlo na konci tunelu" ústící ven. A v neposlední řadě - tam bylo plno dalších lidí a průvodců apod. Je to hodně blízko Bandungu, takže pro změnu zase oblíbené výletní místo, obzvláště v neděli (a měla jsem přeci svoje pojištění za 500 rupií! :-) ).

Naše skupinka před Gua Jepang. Vlevo vidět vchody do soustavy chodeb. Doleva vedou chodby cca 50 metrů, po délce víc jak 100 metrů, ale oproti Gua Belanda nevedou skrz skálu.

A jako závěr další moje fascinace místní florou. Tento strom prostě a jednoduše žije zřejmě jen ze vzdušné vlhkosti, nebo čeho, protože roste jenom na skále!

Další díl sopečné turistiky: Kawah Putih

V neděli 15.9. jsme měli v 7:30 ráno sraz s Ayu a jejími kamarády, cílem výletu byla další z mnoha sopek Indonésie, Kawah Putih, neboli bílý vulkán. Po mírném zpoždění a čekání na poslední loudaly (ještě, že jsem nebyla poslední já, která jsem měla "jen" 20 minut sekeru), jsme se nasardinkovali do auta a vyjeli. 

Vzhledem k tomu, že v Indonésii je všechno daleko, najali jsme si auto a řidiče. V Indonésii není asi moc omezený horní limit cestujících v jakémkoliv prostředku (možná s výjimkou letadel), takže jsme dle této logiky jeli v 10 lidech v 1 autě. Pro ty, komu to fakt nevychází, tak některá indo-auta mají namísto kufru třetí řadu sedaček, ale i tak to bylo o 2 víc, než je kapacita. Ale nakonec jsme se poskládali a vyrazili.

Cesta byla v duchu koukání z okna a nadšeného focení krásných scenérií, které probíhaly kolem nás. Viz následující obrázky, focené za jízdy:

Sklizeň rýže

Rýžové políčko

Pěstování jahod po Indonésku. Na jihu Bandungu jsou tyto jahůdková políčka běžně k vidění, také vás tu otravují prodejkyně jahod na každém kroku.

Nakonec po cca 2 hodinách jsme konečně dorazili na místo. Indonésané mají velice specifické vnímání turistiky. A to takové, že vlastně turistiku jako takovou neprovozují, jen se vozí na pěkná místa. A na těchto místech pak vybírají vstupné za tu čest, vystoupit z dopravního prostředku a rozhlédnout se. Takže se platí vstupné na vodopád, na jezero, na sopku... A samozřejmě se rozlišuje cenou "domestic" a "internasional" turista (rozlišovacím znakem je zde především barva kůže).

Kawah Putih je neaktivní sopka, pojmenovaná podle světlého jezera, které se udělalo uprostřed kráteru. Protože jsme tam byli v neděli dopoledne, byla tradičně zalidněná místními (domestikovanými...) turisty. Přesto stačilo kousek poodejít a dav jsme mohli nechat jen na jedné, nejlépe přístupné části jezera. Jak si můžete prohlídnout na první z fotek, tak naše výprava tentorkát byla v mnohem více outdoorovém složení, všichni jsme stále někam lezli a zkoušeli, kam můžeme dojít, co ještě uvidíme za tímto a tamtím rohem apod.

Celkově jde o velice malebné místo, nedokázala jsem vybrat, které z mnoha fotek zveřejnit a které ne, takže ač toto je velmi přebraný výběr, přesto fotek mnoho (snad ne příliš).

Naše internacionální výletní skupinka. Uprostřed v jilbab je Ayu, organizátorka výletu.

Pohled na jezero v Kawah Putih včetně davu návštěvníků.

Všude kolem jezera je sírové bláto. Pokud člověk nedává pozor, kam šlape, je poměrně jednoduché zapadnout až po kotníky.

Šlápoty někoho, kdo si pozor nedal.

Protože je to na sopce, už zase jsme se pohybovali v poměrně vysoké nadmořské výšce, určitě víc jak 2 000 m.n.m. Je tam už docela chladno, takže ač pálilo teplé téměř rovníkové slunce, tak dlouhý rukáv či mikina byly důležitými doplňky. Oproti průměrným 30 stupňům v Bandungu tu bylo fakt chladno.

Malebný šutr.

Vyplavená síra. Suvenýry ve formě šutrů a síry nabízeli obchodníci po celé délce přístupové cesty k jezeru. Nepochopila jsem, proč bychom měli od nich něco takového kupovat, když se můžeme ohnout a nasbírat si sami (a proč bych si nosila jako suvenýr síru, když je jedovatá, že?)

Možná jako původní zázemí pro těžbu síry, nebo z důvodu, že někdo chtěl bydlet uprostřed kráteru, nacházely se zde zbytky nějaké stavby. Netuším proč, ale byly moc fotogenické.

Dokonce i uprostřed kráteru existuje zeleň!

V pozadí se začíná zvedat sírový opar.

Podobně jak na většině míst ve vyšší nadmořské výšce, i na Kawah Putih se poměrně brzy odpoledne začíná zvedat mlha a začíná se ochlazovat. Vzhledem k tomu, že zároveň v Bandungu začíná dešťové období, znamená to velkou pravděpodobnost deště a proto jsme se přesunuli dál.

Další zastávkou bylo Situ Patengan, jezero uprostřed čajových plantáží. Celé okolí je tu vlastně jedna obrovská čajová plantáž. Mimochodem, tyto plantáže jsou ve vlastnictví státu.

Příjezd k jezeru Situ Patengan, silnice uprostřed čajových plantáží.

Mlhavé jezeru v pozadí.

Po jezeře se můžete projet k ostrůvku a zpátky na lodičkách.

Nebo si můžete půjčit šlapadlo (třeba ve tvaru labutě...) a cítit se jak v létě na prýglu!

Příchod jezera je lemován malými obchůdky, nabízejícími téměř cokoliv. Tady jde o mango, marquisu (to pověšené) a to fialové není mango a jméno jsem zapomněla, i když mi ho Ayu říkala jen 100x. Ale je to ovoce a je z něj docela dobrý džus.

To pověšené v tomto stánečku není nic živého, ale kasava. Netuším, co je to za rostlinu, v každém případě se z ní vyrábí místní verze chipsů a vůbec nejsou dobré. No a protože brambory nejsou pro indonésany zelenina, jak jsem se včera dozvěděla, navíc je to velmi drahá surovina, tak normální bramborový chips tu moc není k dostání. Teda, ne, že by mi nějak extrémně chyběly, nemám je moc ráda ani v ČR :-). Ale ty, co jsou na místním trhu, jsou takové ty ultra-globálních značek, jako Lays a spol., které mají unifikovaný tvar a velikost, takže nejsou ani zahnuté! No uznejte, to je nebetyčná nespravedlnost!

Další stánečky se vším ostatním, co byste mohli kdy chtít koupit.

Kolem třetí hodiny se pomalu začala přikrádat mlha.

A za chvilku byla úplně všude.

Poslední zastávkou byla samotná čajová plantáž, kde jsme si prochodili cestičky a nafotili nějaké ty další fotky.

No a můžete přemýšlet, co dobrého pijete ve svém hrnku čaje. Tento kamarád (a nejen on) na mě vesele koukal v cestičkách mezi čajem.

Cesta zpět byla o poznání tišší a klidnější. Nějak nás celý den pohybu na čerstvém vzduchu zničil a zmohl. Takže myslím, že řidič byl mnohem spokojenější, že ten štěbetající náklad, který vezl, odpadl asi tak 10 minut po vystartování z plantážové zastávky. Následující fotku udělal kamarád, když jsem ho poprosila, jestli by mi nevyfotil nějaké jahůdky po cestě (tvářil se, že nebude spát) a usnula jsem.

No a kdybyste přemýšleli, jak jsme se vešli všichni do 1 auta, tak já sedím na zemi před sedadlem.

Další obrázky z mého okolí

Přidávám ještě další obrázky z okolí mého kampungu, abyste měli lepší představu, kde se pohybuju a jak tu lidi vlastně žijí.

Každý den chodím zkratkou do pusat bahasa, tj. jazykového centra, kde studuju. Vede kolem stoky (kanalizace po indonésku... a vlastně nechci vědět, kam ta stoka ústí) a pak úzkými uličkami, které byly na minulých fotkách. 

Mnohem víc mě však fascinuje místní způsob sušení prádla. Jak už jsem víckrát popisovala, hranice intimity tu prochází úplně jinými stezkami než v Evropě. Např. fakt, že všichni vaši sousedí chodí vedle vašich sušících se bombarďáků, nikoho nevzrušuje. Na druhou stranu si tu všichni staví obrovské ploty a střepy nahoře na plotě jsou spíš běžnou záležitostí než výjimkou (viz plot na pravé straně - toto je ale plot místní střední školy, ne rodinného domu).

Vpravo stoka, v levo prádlo, uprostřed chodníček :-)

Detail na "prádelní šňůru".

Dalším místním specifikem je hustota dopravy. A vůbec doprava jako taková. Bandung má to štěstí, že je protkán sítí angkotů. Angkot je taková dodávka, do které se vejde nekonečně mnoho lidí (čím větší dusno a vedro, tím víc tam těch lidí určitě bude!). Shodou okolností mě mé aktivity nutí angkoty používat téměř denně na poměrně dlouhé vzdálenosti (hodina cesty tam, hodina zpět). Resp. ono to je vlastně takové specifické - vzdálenost by nebyla tak velká, ale délku cestování ovlivňuje hustota dopravy (kolem páté ranní to jde, to totiž i Indonésané ještě spí z velké většiny, ve 4 a v 5 odpoledne to nejde, ale stojí). Následuje obrázek pořízený v cca 8:30 cestou do školy. Je to poměrně velká ulice a důležitá dopravní tepna. Jak je vidět, tak na motorku se taktéž vejde nekonečně mnoho lidí. Pokutami hlídané pravidlo, že každý na motorce MUSÍ mít helmu, je vykládáno kreativně a místní z něj vyjímají děti (a tuto skutečnost asi policie nepokutuje, protože dítě s helmou je opravdu výjimka. Ale stejně tak dospělý bez helmy je spíš menšinový pohled. Ovšem fakt, že helma je povinná, není doplněn o "zapnutá helma", takže jde stejně jen o módní doplněk než ochranné pomůcky). Mezi auty a motorkami stojícími v zácpě bez problému prochází chodci a nebo prodejci čehokoliv (cigareta za 1 000 IDR včetně zapalovače, noviny, pití, prachovky) a nejlépe ještě místní "umělci". Ti využívají stání na větších křižovatkách (cca 90 vteřin slávy během průměrného čekání na červené) k tomu, aby obšťastnili osazenstvo angkotu svou úchvatnou produkcí na ukulele, kytaru, housle, všechny tyto nástroje naráz, nebo cokoliv jiného. Na závěr vystoupení koluje kelímek na drobné. Občas je jednodušší zaplatit hned po začátku produkce, abyste se vysvobodili z těch skřeků.

Jl Julanda, ulice před pusat bahasa, to zelené je angkot (ano,je jich tam víc za sebou)

Ještě k angkotům: vzhledem k tomu, že neumím jezdit hromadnou dopravou a koukat z okna (nudááááááá, baví mě to tak poprvé při průjezdu novou trasou), tak jsem se poměrně rychle naučila si tu číst. Rozhodla jsem se, že když všichni mohou zírat do svých chytrých telefonů, že já klidně můžu zírat do kindle, že to vypadá skoro stejně. Mám kvalitní poznávací znamení na vystupování - když přejedu koleje, což je moment, který nelze přehlédnout (většinou mi málem vypadne kindle z ruky, jak skáčeme přes ty nerovnosti), za chvíli už vystupuju. Jednou jsem zase nasedla, otevřela kindle a protože v něm čtu Hru o trůny, volně zapadla do napínavého čtení. Ve chvíli, kdy řidič začal vykřikovat "dago dago dago", což je název cílové stanice a směru, kterým jsem jela (Dago), tak jsem se tak lekla, že jsem nadskočila skoro 10 cm prostoru, který mi ještě nad hlavou v angkotu zbýval. Shodou okolností jsem seděla vedle řidiče, který z toho měl opravdu vánoce. Dostal obrovský záchvat smíchu (ostatně, já jsem se sama sobě smála taky) a když chtěl znovu vyřvávat asi o 10 metrů dál, musel se nejdřív zase "vychechtat", než mohl začít. 

Ostatně, řidiči angkotů mají asi tvrdý život. Jezdí předem stanovenou trasu tam a zpět, celý den, myslím si, že angkoty jsou jejich vlastnictvím a že jsou živi z toho, co jim lidi zaplatí. A ono to zase není nijak velké množství peněz i na místní poměry. Takže čím plnější angkot, tím víc peněz za projetí této trasy. Výsledkem toho je snaha o nahnání nových zákazníků, řidiči si pořizují hlasité klaksony a houkačky, jimiž na sebe upozorňují, ptají se každého kolem silnice, jestli náhodou nechce jet s nima někam (a nezastaví je fakt, že odmítnete přímo před nima ten samý angkot, že fakt nikam nejedete, jen čekáte u silnice na kamaráda). Nejvíc za trest je ale zůstat v prázdném angkotu sama - to je pak jistota, že řidič zastaví na místě, kde většinou prochází hodně zákazníků, a čeká, než někdo další nasedne. Naposledy jsem takhle v neděli ráno jela na sraz o 20 minut dýl, než kdyby byla největší zácpa, protože všichni vystoupili a řidič čekal asi na 4 "zaručených" zastávkách na nějaké zákazníky (kteří nepřicházeli). Kdybych tu trasu šla pěšky, bylo by to rychlejší.

Následuje momentka z přepravy zboží: tento náklaďák je zajímavý hlavně proto, že nechápu, jak může převážet vajíčka a ne omelety v tom děravém terénu, kterému se tu nadává silnice.

Vajíčkový náklad

Banánový náklad :-) (během focení této fotky jeden řidič angkotu projíždějícího kolem zastavil jen proto, aby se mnou prohodil pár slov, protože se mu banánový angkot taky líbil. "Angkot pisang" v indonéštině.

Detailní záběr na angkot pisang.

Toto je můj oběd z nedělního setkání s Neni, vojačkou z povolání, která nás pozvala na tradiční sundanéské jídlo. Aneb "cumi-cumi", tj. sepie a můj závazek, že v Indonésii začnu jíst mořské plody a přestanu se jich bát. (je to fakt dobrota!) Mobil v pozadí pod talířem je zásadní pomůcka konverzace - obsahuje aplikaci s indonésko-anglickým slovníkem!

Toto je fotka z našeho sportovního dne na UNPAD:

Moji spolužáci.

Sportovní den byl jeden ze surrealistických zážitků, které mi tu Indonésie pravidelně nabízí. Povinně jsme měli sraz v 5:30 ráno (fakt jsem se neupsala s časem) a v 6:30, až jsme dočekali na toho posledního (indonéský způsob, ač jsme všichni zahraniční studenti), jsme se odkutáleli do kampusu UNPAD univerzity. Tady na nás čekal zážitek v podobě hromadného cvičení na hudbu. Sice to bapak Budy (ten v modrém tričku vlevo vedle mě) pojmenovával jako tradiční sundanéský sport, ale byl to prostě a určitě aerobic na tradiční gamelanovou hudbu. Poté, co jsem se rozhodla, že se povznesu nad to, že cvičím aerobic na betonovém plácku před rektorátem, spolu s asi 500 dalšími studenty, jsem si to nakonec docela užila. Vzpomněla jsem si na své "náctileté" období, kdy jsem chodívala cvičit aerobic, vzpomněla si na některé kroky, výsledně při "finále", kdy jsme všichni tančili jednotně v kroužku, si mě dokonce předcvičovatel vybral za parťáka doprostřed toho kroužku (vybrali si ještě Emilii a Claru, pokud se podíváte na fotku a popřemýšlíte, kolik z nás odpovídá definici "bělocha", tak je jasné, podle jakého klíče vybírali a že nešlo o šikovnost, ale barvu kůže. A to i přesto, že nebudu přesně vypisovat, které asi Emilia a Clara jsou).

Ovšem, nejen aerobicem živ je indonésan, proto jako úplně "nejlepší" závěr, protože se cvičení účastnili i "naši přátelé z Evropy" (rozuměj, jako my ;-) ), jsme si společně zatančili "chicken dance". Zkusila jsem protestovat, že to je všechno, jen ne to, co chtějí "přátelé z Evropy", ale dav byl silnější. Mimochodem by mě zajímalo, co si po tomto hromadném naučení se "slepičího tance" o Evropě myslí těch 500 asijských studentů - asi něco o výši našeho IQ, když oni zvládají aspoň aerobic, ale my si tu tančíme hňupiny, jako tohle!

A poslední zamyšlení na závěr. V pondělí jsem zase vypisovala nějaký formulář (aerobicem a formuláři živ je indonésan...) a zasekla se na kolonce "barva kůže". Říkala jsem si, že bych ji vzala pastelkama, ale pak jsem protestně vypsala "pink", protože white rozhodně nejsem (jsem opálená!) a ta kolonka je potrhnutá, vzhledem k tomu, že přílohou formuláře je fotka (a pokud mi dají ještě nějaký formulář na vypisování tento týden, tak si pro ty pastelky do obchodu opravdu zajdu a odpovědi nakreslím všechny!). Stejně tak jsme se zasekli u toho, jakou barvu kůže má Capistram (ten nejvíc černý na předchozí fotce), protože jeho barva kůže významně bledne v porovnání s barvou spolužáků z PNG (Papui Nové Guiney), kteří jsou opravdu "černí". A Vlad zase nevěděl, jakou má barvu vlasů, protože v ČR, resp. Evropě, by se tomu asi říkalo černá, ale při srovnání s asijskými vlasy je to spíše hodně tmavě hnědá. No prostě, dejte dětem formulář a 30 minut přestávky a budou filosofovat. Takže pro každého: bez pohledu do zrcadla, jaká je barva vašich očí? (já jsem se musela zeptat :-) )