Indonéský posun mých hodnot

Včera mi bylo vytknuto, že píšu o tom, jak jsem se měla v prosinci, a o aktuálním žití nedávám informace. Ono primárně se tak děje proto, že teď se prostě a jednoduše nic neděje. Chodím do školy, učím děti anglicky, snažím se plodit článek na doktorát a mezitím prší a tak chatuju s přáteli po jabberu či skype. Zase jsem se dostala k aktuálním drbům z ČR, stíhám číst zprávy, sledovat olympiádu... Takže vlastně nic. Většina toho zajímavého kolem mě se děje spíše ve světě a já si to čtu na internetu. Přesto se pokusím shrnout to nejzajímavější.

1) tento semestr jsem se víceméně náhodou dostala do třetí třídy (začala jsem v první). Tj. od začátečníků, kteří všichni po prvním semestru pokročili mezi mírně pokročilé do třídy druhé, jsem poposkočila k již pokročilým. Znamená to spíše výhody, tak jsem se rozhodla, že se mi tu líbí. Největší výhodou je málo studentů ve třídě, tj. chodí nás mezi 6-10 žáky. To je mnohem efektivnější než dav začátečníků, kde bývá i více jak 20 lidí.

Abych vysvětlila onu náhodu: přišla jsem tři dny po začátku semestru a zeptala se, do které třídy mám jít, a chtěla nafasovat učebnici. No a protože zrovna pracovníci neměli náladu tuto informaci ověřovat a hledat, poslali mě tam, kde bylo míň lidí (současně jsem během prázdnin opravdu začala líp mluvit a komunikovala s nimi indonésky, už ne anglicky).

Výhodou změny třídy je změna učitelů (která by ale přišla i ve třídě druhé) a změna témat. V pondělí máme sloh, což je pruda (psát mi vždycky šlo a ještě si z gymplu pamatuji rozdíl mezi vyprávěním, článkem a popisem). Takže v pondělí ráno nevstávám a chodím do školy na desátou, napíšu nějaký článeček, dostanu pochvalu, jak jsem šikovná, a jdu domů. Vzhledem k tomu, že ty hodiny jsou fakt nudné, tak jsme tam např. dneska byli ze všech studentů jen dva. Na druhou stranu v úterý, středu a čtvrtek jsou fakt výborní učitelé a dokonce mám potřebu trávit s nimi celou dobu vyučování (což jsem v minulém semestru měla s jednou pedagožkou), pátek je průměrný, v porovnání s minulým semestrem stále ale dobrý.  Poměrně často v hodinách máme zadání "napište článek na libovolné téma" a použijte gramatiku, kterou jsme se naučili (spojky např.). Takže kdybyste měl někdo zájem o cca 200 slov v indonéštině na nějaké téma, posílejte poptávky :-)

Výsledně si myslím, že se teď naučím mnohem víc gramatiky a spíše si opravím to, co jsem se naučila během cestování na ulici. Obecně totiž podle svých pedagogů mluvím hodně nespisovně, což je běžné u neformálního mluveného jazyka, ale oni se nás snaží naučit tu "vysokou" spisovnou indonéštinu. Je to vtipné, snažím se sama sebe opravovat během mluvy, ale výsledně na mě Indonésané koukají jak na cvoka, že mluvím "divně", v češtině bychom asi řekli "jak kniha".

Abyste viděli, jaká jsem šprtka, přikládám fotku svého vysvědčení :-)

2) zimní olympiáda v Indonésii fakt vůbec nikoho nezajímá. Vzhledem k tomu, že francouzská a polská spolužačka už odjely domů, tak jsem tu ze států, které někdy viděly sníh, zůstala sama. 

3) díky znalostem indonéštiny a hlavně kvůli tomu, že mám ráda Sumatru, mám tu už více indonéských přátel. 99 % z nich jsou muslimové (jen Goran je katolík, takže 1 ks Indonésana ne-muslim, co znám). 

Rozhodla jsem se, že překonám svůj stud, a začala jsem chodit na záchod do mešity. Každá mešita má genderově oddělená místa k umývání před modlitbou a zároveň i toalety. Takže vlastně jsou tu všude k dispozici veřejné toalety, většinou navíc poměrně v dobrém stavu (akorát se tam musí naboso...). Doteď jsem se bála chodit do mešity na záchod, že omylem vlezu někam, kde už je to určeno jen k modlení. Přišlo mi to necitlivé vzhledem k tomu, že nejsem muslimka. Ale už jsem poučena, kam můžu, kam ne... a využívám této velké výhody islámu.

Další vtipná situace nastala tento víkend. Spala u mně Evelynd, muslimská kamarádka. Když jsme chtěly jít spát, chtěla se ještě předtím pomodlit. Zeptala se mě, na kterou stranu je směr na Mekku. No a já to samozřejmě netuším, protože to tušit nepotřebuji. Akorát takhle v noci jsme se neměly koho zeptat. Nakonec jsem si ale vzpomněla na orientaci v mešitě po cestě ke mně a podle toho jsme směr určily. Ale byla to zajímavá a nezvyklá situace. 

Další poznatek: v době menstruace se muslimská žena nemusí modlit a ani nesmí chodit do mešity. S tím souvisí i to, že v tuto dobu může mít nalakované nehty. Lak totiž pokrývá plochu nehtů, takže se jinak muslimská žena před modlitbou nemůže očistit úplně celá (jako umýt si celé ruce...), tudíž se nemůže modlit s namalovanými nehty. Špatná to zpráva pro dodavatele kosmetiky na Indonéský trh... 

4) začínám zjišťovat, že čím déle jsem v Indonésii, tím více se mění některé mé postoje. Např. tento příspěvek píšu v McDonald's. Jsou tu pohodlné židle, stolečky se zásuvkou, free wifi... Navíc tu můžu sedět s jednou Coca-Colou za 6 tisíc rupií, tj. 10 korun vlastně nekonečně dlouho (a je to tu non-stop). Už dřív jsem McD, jak se tu zkracuje, používala jako místo k setkání, protože je tu velice dobře situovaný na rohu hlavních silnic a jasně viditelný. Poslední dobou jsem si ale zvykla sem chodit pracovat, podobně jak v ČR do kavárny. A nejsem sama. V prvním patře tu vedle mě sedí vlastně jenom skupinky Indonésanů pracující na společných projektech do školy nebo seminárkách. Dvě slečny tu vedle mě už několik hodin cosi rýsují (ještě jsem nepřišla na to, jestli je to architektura nebo střih nějakých šatů...). Netuším, jestli i v ČR jsou "mekáče" takovým tvůrčím prostředím, ale tady mě to opravdu občas připomíná hlučnou knihovnu, kde navíc můžete pít a jíst. 

A navíc tu mají McFlurry, tj. zmrzlinu, za 10,5 tisíc IDR, tj. necelých 18 korun. A chutná to jak zmrzlina! Ač pláču pro svou oblíbenou příchuť zeleného čaje s fazolemi, která byla jen sezónní, takže už ji nenabízejí. 

Na druhou stranu - jako velká odpůrkyně globálních značek a fastfood občerstvení se za sebe trochu stydím. Ale co, v ČR budu pečlivě třídit odpad a krmit své žížaly a jíst jenom jablíčka a vůbec... co se stalo v Indonésii, zůstane v Indonésii :-). Hamburger jsem tu měla jen jednou a to na výslovnou žádost svých kamarádek, které mě sem zatáhly přes mé velké protesty (ale zase jsem zjistila, že to tu je docela fajn, no).

5) v pondělí v poledne není nikdo v bazénu, takže plavu v plavkách! :-)

6) muslimská kultura opravdu zajímavě formuje naše myšlení. Už jsem si zvykla, že azan, tj. zpěv muezzinů, mi strukturuje můj den. Je to podobné jako odbíjení kostela v ČR. Vlastně nevíte, že to slyšíte, ale jakmile o to přijdete, najednou něco chybí a na hinduistickém Bali jsem postrádala jasné určení západu slunce.

Taky jsem si zvykla na tradici zahalování, navíc umocněnou indonéskou posedlostí po bledé pleti (takže se zahalují víc, než nařizuje náboženství, aby se náhodou ženy neopálily). Znovu v porovnání s Bali jsem měla pocit, že ti západní turisté jsou fakt nemravové, když jsem viděla některé modely některých žen (a především těch, které by se měly zahalovat i jako ne-muslimky, protože ne každý je zvědavý na všechno). Na druhou stranu je škoda, že náboženství zakazuje odhalovat postavu a to i v obtáhnutém oblečení - některé ženy si to vykládají tak, že moc pěkné ženy by měly býti více zahaleny než ostatní. Tak trochu tu pak ztrácíme ženskost a přirozené tvary a to je zase škoda. Nemluvě o dalších důsledcích, nechci nijak obhajovat muslimskou posedlost zahalování, protože mi v některých případech připadá přehnaná a přinášející spíše problémy.

Celkově mě však toto náboženství a kultura začíná více a více fascinovat a své přátele zahlcuji zvídavými dotazy proč to a proč ono. Je to zajímavé. A stále mám občas pocit "slona v porcelánu" v některých situacích kulturních srážek.

Toť vše z aktuálních postřehů, obrázek tématický nemám, tak aspoň kočičku :-)

Pole kolem Bukittinggi: "Agriculture Trip"

Večer 25.12. mě ponechali moji přátelé samotnou, takže jsem se musela nějak zabavit sama. Majda mi dal pokyn, že mám jít do hospody Bedudal a že se tam o mě postarají. Což je 100% pravda :-) V této hospodě se schází skupinka místních průvodců a jejich přátel, je možné si je tu najmout na výlet apod. Já jako jediná bílá žena (ostatně i jako jediná žena) jsem měla tu výhodu, že jsem byla automaticky obletována a nebyl problém si pořídit nové přátele snadno a rychle. Navíc tam vaří nejlepší dýňovou polívku v okolí (ehm, měla jsem dýňovou polívku jen v Bedudal, takže nemám srovnání, abych napsala "v celé Indonésii"). Takže u misky dýňové polévky a u piva jsem se seznámila s Lambokem, který pracuje jako PR pro turismus a pořádá zájezdy na míru. Protože jsme si docela sedli humorem, nabídl mi, že spolu můžeme další den jet na výlet do přírody. Docela mě potěšil, protože mi ukázal něco, co normálně turista nevidí (resp. vidí, ale většinou ne takhle zblízka). Projeli jsme cestu políčky, zastavovali se s místními lidmi, kochali se krajinou, prostě krásný den uprostřed zeleně přírody.

Cesta k vesnicím, jimiž jsme projížděli. Podle vlajek kolem cesty to vypadá, že Indonésané jsou velcí fanoušci Německa, ovšem tato vlajka je tradiční vlajkou minangkabau kultury. Pokud se ve vesnici děje nějaká oslava (třeba svatba), pak si rádi zdobí cesty právě těmito prapory a černo-červeno-žluté je všechno, co lze.

Políčka. Každé ohraničené políčko někomu patří (ale vzhledem k tomu, kolik těch políček kolem jedné vesnice bývá, tak vlastníky políčka musí být i malé děti včetně novorozenců, nebo občas někdo musí vlastnit více políček). Zajímavé na této vesnici je to, že za kopcem, který je vidět v pozadí, už nic není. Až pak Payakumbuh. Což přináší problémy - v kopcích v lesích žijí zvířata (obzvláště divočáci), která chodí na úrodu. Takže tyto vesničky jsou vlastně chudší než ostatní, protože se bijí nejen s nepřízní počasí, ale i s zvířátky a přírodou jako takovou.

Minangkabau kultura je pojmenována podle kabau (indonésky kerbau), tj. těchto vodních buvolů.

Další políčka. Ty hnědé vodové jsou zatím nezasazené, v těch křiklavě zelených pěstují rýži, kterou pak rozsází do těch hnědých připravených políček. Sází se jak podle pravítka do rovnoměrných rozestupů, pěkně v přímkách. V té vodě v políčkách žijí ryby - takoví menší sumečci, indonésky lele. Je to moje oblíbené jídlo, smažený sumeček. Navíc je tato rybička záslužná, protože žere komáry, kteří ve stádiu larev taktéž využívají tato políčka.

Pro změnu další tradiční chajdaloupky. Majda říkal, že mu kdosi říkal ("jedna paní povídala"), že tradiční tvar střechy je více odolný v případě zemětřesení. Vzhledem k tomu, že západní Sumatra je na zlomu tektonických desek, tak riziko zemětřesení je zde více než velké (ostatně roku 2009 byl celý Padang postižen obrovským zemětřesením). Docela bych tomu tvrzení o střechách tudíž i věřila.

Pantáta ve svém políčku. V ohrádce má sazeničky rýže. Ty kloboučky jsou tradiční místní pokrývkou hlavy. Plno turistů si je pořizuje jako suvenýr - jen si neumím představit, jak s tím procestuji těch mnoho hodin letadlem až do Evropy bez toho, aby se z kloboučku stala placka.

Volavky a v pozadí zaparkovaný v poli "pluh" na vyorávání brázd.

Kačenky.

Uzrálá rýže před sklizní.

A zase jeden tradiční baráček.

Ten samý dům zezadu. Majitel musí být někdo fakt bohatý - i vzhledem k tomu, jaké měl zaparkované auto před domem (resp. že měl vůbec nějaké auto).

Výlet jsme zakončili v domě Lambokových příbuzných, kteří se živí výrobou krupuků. Krupuk (kropok, netuším, co je správně, běžně to lidi používají v obou verzích, jedna z nich bude nářeční, jen nevím, z jakého jazyku :-) ) je nejoblíbenější indonéské jídlo. Vyrábí se z kasavy (singkong indonésky), což je kořen nějaké rostliny, vyrábí z ní i chipsy v nápodobě bramborových chipsů. Tyto krupuky se po usušení osmaží a chutí se podobají takovým těm bílým chipsům z bramborového škrobu. Víceméně tento druh je jeden z mála, který mi chutnal, jinak mi kasava prostě nechutná a mí indonéští přátelé si užívají, že moje krupuky končí u nich na talířích.

Rybář v houští. Kdyby na mě nehalekal a nemával, rozhodně bych ho přehlídla :-).

Cestou zpět jeden z příkladů indonéských památníků. Všechno je to realismus, tento mě ovšem dostal... tak trochu jak kovboji na divokém západě. Ale vzhledem k tomu, že opravdu tady probíhaly těžké boje proti kolonistům, jak jsem popisovala v minulém příspěvku, je památník pochopitelný.

No a jako závěr zase pohled na údolí Sianok zpět v Bukittinggi.

Bukittinggi

Město Bukittinggi se nachází 930 m. n. m., takže je tam příjemně chladno (ostatně jako v Payakumbuh). Navíc je to pozůstatek koloniálního centra, orientuje se na turisty - tudíž zde mají věci, jako jogurtový bar, hospodu s pivem, která vypadá jak hospoda, v jídelních lístcích jsou věci jako "evropská snídaně" či "steak". Proto jsme se s Jefrim původně rozhodli zde strávit vánoční svátky. Trochu se to zvrhlo, takže Jefri nakonec musel jet domů na pohřeb a já jsem Bukittinggi poznávala jeden den s naším společným kamarádem a pak sama s novými přáteli. Město je dobrým odrazovým můstkem pro několik destinací v okolí, všechno je odsud skoro blízko. Navíc prakticky přímo ve městě je krásný kaňon a několik zajímavostí.

Náš den v Bukittinggi (25.12.) byl zábavně ve znamení píchlé duše (ostatně, podobně, jako když jsme se několik měsíců předtím s Kamilou, Majdou a Jefrim vraceli z této části světa - 7x ruplá duše, to je taky umění). Takže jsme začali tím, že Adik ráno zjistil, že má prázdné kolo a místo, aby mě hodil ke kostelu, kam jsem chtěla jít na vánoční mši, šel hledat bengkel (opravnu motorek) otevřený již tak záhy po ránu.  Takže já jsem zase došla do kostela pozdě (den předtím večer jsem to měla o hodinu, tentokrát jen o asi 15 minut, protože jsem se po cestě ztratila). Mše v Bukittinggi byla mírně podobná zážitku, který popisovala Kristýna... většina katolíků v Bukittinggi, čínská menšina, se mezi sebou vzájemně znala. A jako jediná bílá žena jsem byla samozřejmě zajímavá, takže se se mnou zkoušeli bavit, když jsem navíc došla 2 dny po sobě, automaticky jsem byla členkou místní církve... Na jednu stranu to bylo docela fajn, na druhou stranu si vlastně užívám tak trochu svého individualismu (Luckmann by jenom řekl "já jsem vám to říkal") a ty komunitní projevy víry mi až tak tolik zase neříkají. Ještě, že tam nežiji, věřím, že by mi v neděli ťukali na okýnko, abych vstala, kdybych na mši nepřišla a zapomněla :-)

Interiér kostela, vpravo v davu lidí jesličky. A navíc stejně nebyly pěkné.

Květinová výzdoba - speciál pro babičku :-)

Po mši mě Adik vyzvedl i s plnou duší v kole a jeli jsme se nasnídat. Nemohla bych být dobrou minangskou ženou, protože především v okolí Paykumbuh a Bukittinggi všichni snídají tzv. lontong, tj. něco jako polívku, v níž jsou kousky tofu, nudle a lontong, celé zalité v burské omáčce. Lontong si představte jako rosol z původně rýžové kaše.  Vzhledem k mému velmi negativnímu vztahu ke kaším obecně, rýžové kaši nejvíce, je toto fakt jedno z jídel, ke kterému se dobrovolně ani nepřibližuji. No, jenže po ránu moc jiného nic nedostanete. Ještě rýžovou kaši (supr, ještě před zrosolovatěním do lontongu) a pak sladkou fazolovou polívku (ta je hned za kaší a lontongem na seznamu fakt hnusných jídel!). Takže jsem posnídala smaženou rýži a vyrazila poznávat Bukittinggi a okolí.

Začali jsme na vyhlídce na údolí Sianok. Odtud se dá jít do japonské jeskyně, soustavy chodeb uměle vybudovaných v době japonské koloniální nadvlády. Všudypřítomné opičky přemýšlí, jak vám ukrást něco dobrého, prodejci všeho, jak vás okrást s pocitem, že jste udělali "skvělý kauf".

Údolí Sianok. Při západu slunce nad ním prolétávají kaloni (obrovští netopýři), kteří přes den spí na stromech ve vesnicích za údolím. Mimochodem - fakt nespí v jeskyních, i když jsem to ze začátku Majdovi nechtěla věřit. Jen zrovna v době, kdy jsem tam byla, tak prý už nelítají - což je divné, nemám pocit, že by kaloni migrovali, ale protože jsem je už jednou viděla, tak jsme byli líní na ně čekat až do západu slunce a v klidu šli na večeři :-).

Tuto fotku mám obzvláště ráda - není na ní vůůůbec nic, moji indonéští kamarádi mi tvrdili, že na této mi to nejvíc sluší :-)

Výhled na údolí. Uprostřed fotky se táhne bílá cestička - velká zeď v Bukittinggi, ne v Číně. Aneb cesta na vyhlídku na druhé straně údolí.

Opička

Druhá opička.

Hřbitov hned vedle vyhlídky.

Adik je nadšenec do historie. Já, ač dějepis mi nikdy nešel, jsem z něj tahala rozumy a doplňovala svými pochybnými znalostmi z Lonely Planet průvodce (náhodou, o té historii tam je vždycky aspoň pár odstavců :-) ). Bukittinggi je totiž jednak rodištěm slavného viceprezidenta M. Hatta. Druhak se v okolí (a v Payakumbuh) odehrály krvavé boje sumaterských vzbouřenců proti holandským kolonistům a indonéské vládě. Tématu je věnováno i muzeum, velmi skoupé na informace. Přesto jsme tématem strávili poměrně dost času vzrušených debat, srovnáváním režimů a zkušeností totality v Evropě a Indonésii (vtipné, ani jeden jsme totalitu nezažili...).
V muzeu byla taky výstava starých peněz, prostě někdo sbíral mince a pak je dal do muzea, tak trochu mimo veškerý vztah k historii, kterou muzeum prezentovalo. Ale viděla jsem zase třeba starý československý desetník! Docela jsme se s Adikem nad tou sbírkou pobavili - mimochodem nebylo to ani ohraničeno třeba dobou, byly tam i současné Eura...
Fascinují mě indonéské jeskyně, budované Indonésany v dobách koloniálních - prostě víceméně nevolníci budovali megalomanské chodby pod dohledem kolonialistů, kde pak tito kolonialisté věznili nepohodlné obyvatele apod.

Vstup do japonské jeskyně. Mimochodem moje nejopálenější fotka - to dělá i to světlo.

Z jeskyní jsme se překutáleli na velkou čínskou zeď. Adik začínal pomalu sténat, co to měl za pitomý nápad lézt do takových schodů (ona je ta japonská jeskyně vybudována poměrně hluboko a jde se do ní dlouhými schody, pak jsme je museli vyjít nahoru a já jsem zavelela, že to celé vyšlápneme v tempu a bez zastavování...) Celá zeď je totiž také vlastně jedno gigantické schodiště. Když mi o údolí vykládali kluci s Majdou, shodli se, že Jefri tam se mnou nikdy nepůjde, že tam mám jít sama a on na mě počká na druhém konci, kam se vyveze na motorce (Indonésani fakt nechodí). Podobně Adik, když viděl, že tam mohl přijet na motorce, tak nadával jak špaček (hlavně proto, že musel zase sejít stejnou cestu dolů).

"Velká čínská zeď".

Poté, co jsme si dali kávu nahoře na kopci, sešli jsme dolů a shodli jsme se, že bychom si třeba mohli dát kávu v nové kavárně v údolí (kávy není nikdy dost!).

V této kavárně už jsme jednou byli s Majdou, Kami a Jefrim. Vtipné bylo, že tehdy nám Majda nedovolil zůstat na kafe, protože jsme neměli čas. Takže jsem si vyfotila krásný minangkabau domeček tentokrát za lepšího světla a to kafe si tu dala. Ale teda - nic moc. Kavárna je relativně nová, všichni mladí ji považují za nejvíc cool místo, mají tu kvazi-evropské pokrmy po indonésku (toast naslano, ale ze sladkého indonéského pečiva apod.). Navíc ceny jsou poměrně vysoké na to, že je to kavárna v Bukittinggi jenom :-)
Během toho, co jsem byla v Bukittinggi, mě do této kavárny stihli pozvat 3 kluci - tak moc oblíbená je.

Pěkné vozítko. Připomíná mi velký dvojkolák od babičky ze Šatova.

A protože den byl ve znamení děravé duše, tak Adik někde cestou ke kavárně píchnul. Takže jsme si dali prvně kafe (protože indonéské heslo zní Istirahat dulu!, resp. Istirahat dan ngopi dulu!) a pak Adik vyrazil hledat tambal ban nebo benkel a já jsem navrhla, že půjdu pěšky. Oproti Indonésanům já jsem stále ještě evropská bláznivá bule s potřebou chodit po svých! Takže jsem se vydala ke konci údolí, podívat se, jak je to tam krásné!

Fotogenické dítko a vodní bůvol v pozadí.

Údolí a řeka. Na druhé straně řeky byly opičky, které si tam hrály a bitkovaly mezi sebou. Takhle z dálky se mi opičky líbí nejvíc - ony totiž v symbióze s lidmi zjistily, že lidi mají jídlo, pití... Není žádnou výjimkou, že vám opička chce sebrat něco, co patří vám, ale opička by to fakt chtěla. A pak se nerozpakují třeba hryznout. No a toto mě fakt děsí - nechci v Indonésii řešit, že mě hryzla opička.

Cestička do lesa. Sem jsem se už nevydala, protože jednak na mě Adik už čekal na silnici. Druhak jsem šla úplně sama kamsi do pralesa. Takže až budu v Bukittinggi příště s někým, kdo bude ochoten šlapat, tak ho tam vytáhnu.

Po údolí Sianok jsme si zašli na hodně pozdní oběd či hodně brzkou večeři do restaurace s výhledem na Jam Gadang, dominantu Bukittinggi a místní symbol. Tyto hodiny vybudovali tuším Holanďané, ovšem po osamostatnění Indonésie si místní dobudovali minangskou střechu nahoru, aby dali najevo svou nezávislost. Víceméně je to jen hodinová věž, ale protože byl zrovna státní svátek, tak v okolí bylo celé Bukittinggi, jak když na posvícení přijedou kolotoče. Byla jsem ráda, že jsme v restauraci a pohled na hodiny mi stačil jen z okna.

Po obědo-večeři už jsem Adika neukecala, že bychom mohli jít ještě na tisíc schodů, další vyhlídku na údolí Sianok. Bručel něco o bláznivých evropankách a že ho bolí nožičky z těch všech schodů :-). Ještě že jsme tam nakonec nešli, protože schody jsou v opravě :-) Aneb zavříno a Indonésané nyní budují betonové schodiště namísto původního, kamenného.

Další část sumaterských dobrodružství a vánoční výlet

Jak jsem už napsala, povedlo se mi poměrně jednoduše zaplout do určité "rutiny" i v Payakumbuh. Ale přesto bylo několik zábavných zážitků, které ji protínaly (nehledě na to, že ono hrát si na rutinu v úplně jiné společnosti zas tak rutinní není nikdy).

První zásadní rys bydlení v Payakumbuh a obzvláště u Jefriho, byla naprostá absence soukromí. Jefri provozuje svůj dům jako místo otevřené úplně všem. V praxi tato otevřenost především znamená nezavírání dveří (prostě má otevříno doslovně), kdokoliv je automaticky zván na návštěvu. Naštěstí návštěvy lze poznat halekáním "as-salāmu ʿalaykum" pozdravu mezi dveřmi. Po měsíci na Sumatře jsem začala uvažovat, jestli nezačnu toto pozdravení, ač muslimské, užívat přeci jen i já. Je to univerzální (oproti čtyřem variantám "dobrý den" v indonéštině a potřebě kouknout na hodinky, než pozdravím), je to uctivé a dělají to všichni. Dokonce tak zdraví do telefonu. Ale ještě stále si zachovávám svou ne-muslimskou, ne-islámskou identitu, tak odolávám a s láskou na tento pozdrav odpovídám "hello".

Návštěvy byly fascinovány mými "technickými vymoženostmi", které jsem u Jefriho používala. Tj. např. mp3 přehrávač (bez display, vlastně hrající flashka) a koss sluchátka. Stalo se mi, že jsem byla vyrušena ze soustředění u počítače, k čemuž jsem právě tu hudbu využívala, dotazem, že si někdo chce vyzkoušet, co poslouchám. Zpočátku mi to přišlo pěkně neslušné od nich, ale oni to nemysleli neslušně a zjevně žádné pravidla slušnosti nepřekračovali, prostě se zeptali... Podobně byl centrem zájmu můj Kindle, ten ale nikoho nezaujal pořádně, protože je to "jenom" kniha a nechápou, že s tím nemůžu ani telefonovat, ani pořádně na internet, ani to není dotykové a už vůbec to není barevné a navíc je to JENOM kniha na čtení. Musím si do toho stáhnout Korán v arabštině, protože ten všichni povinně musí číst k účelu modliteb a tak to jim bude snad dávat smysl. Po pravdě - jestli české děti nečtou, tak Indonésana jsem s jinou knihou než Koránem neviděla! A moje záliba ve čtení je pro ně hodně nepochopitelná. (hodina angličtiny o J.K. Rowlingové a Harry Potterovy byl propadák)

Dalšími návštěvníky Jefriho domu byly děti, které byly fascinovány mou bule-přítomností v okolí a hlavně nadšené ochotou si s nimi hrát. První den u Jefriho jsem si zorganizovala u něj před domem improvizované hřiště a pařili jsme plno her. Vždycky mě baví, jak si nakonec všichni úspěšně porozumíme, i když oni neumí anglicky, já zase indonésky nemám slovní zásobu k hraní her na ulici, navíc mluví bahasa minang a indonésky jsou líné mluvit. Byli jsme místní atrakce a pak už všechny děti věděly, kdo jsem, navíc si zvykli hrát u nás před domem i beze mě. Taky je bavilo, když jsem vymýšlela různé kousky při prodeji hamburgerů. Úspěch mělo obracení omelety pouhým švihem pánví, tj. vyhazování jako palačinky. Nebo když jsem jim na hamburgery kreslila kečupem obrázky.

Postupně jsem se naučila, jak sedět před domem v křesílku, pozorovat ulici a na každého, kdo prochází, houknout "kama", minangskou obdobu "ke mana" otázky, tj. "kampak" česky. Je to taková univerzální otázka, já osobně ji odpovídám v Bandungu cestou do školy každé ráno asi 4x (a to přitom všichni dobře ví, kam jdu, je to prostě rozšířené pozdravení).

Kromě Jefriho kamarádů návštěvníků a dětí v komunitě, kde jsme bydleli, bydlí samozřejmě i staří lidé. Z těch mám nejradši dvě adoptivní payakumbské babičky. Jedna mě adoptovala úplně, včetně toho, že jí mám říkat "babi" ("nenek" indonésky) a nacpávala mě krupukama a sladkostma (a já je přitom fakt nemám ráda... ale slušnost je slušnost, že). Druhá babička, "Ivanova babička", nás zase učila vařit rendang.

Rendang je minangské národní jídlo, podobně jak česká svíčková. A samozřejmě vaše maminka umí dělat nejlepší rendang na světě... Ivanova babička nám musela stačit. Ve dvou litrech kokosového mléka (voda z čerstvého kokosu) se začne vařit velká spousta chilli, koření, jiného koření, listí dalšího koření, oříšky dalšího koření, prostě koření jak na tržnici. Do toho se dá na kusy nakrájené hovězí stehno (netuším, jak se ta část krávy jmenuje, ale umím ji ukázat na těle, protože jsem se zeptala a moje tělo muselo k lokaci stačit...). Postupně se přidá poměrně závratné množství malé fialové cibulky (šalotky?), palica česneku, sůl, gula merah (červený palmový cukr) a jedna brambora a celé se to furt míchá a míchá. Najednou se stane chemický zázrak a z hnědo-červené vařící vody v níž plavou kusy hovězího se najednou stane dvojvrstvý obsah - nahoře centimetr tuku/oleje, pod tím ta voda s masem. Netuším proč, ale tato fáze má průběh voda - tukovoda a nic mezi tím. Od této chvíle je nutno obsah stále míchat a dochází k fázi "redukování". Tekutá složka se náhle vytrácí docela rychle a nakonec máte kusy masa v husté omáčce a tuku. Ten tuk je podle mého z toho kokosového mlíka. Prostě já jsem čučela jak puk a babička míchala a vařila a my jsme měli funkce jako "rozdrť na hmoždíři tuto cibuli", "oloupej bramboru", "oloupej česnek"... Na druhou stranu jsem oslnila svou schopností okrájet bramboru v minimálním čase (kdyby indonéská babička měla krájet brambory na nedělní oběd pro celou rodinu, aby začala už v pátek!). Dozvěděli jsme se, že když muž (Jefri) pláče u drcení cibule, že bude žárlivý. Nebo jsem zvládla utřít česnek nožem na prkénku rychleji než Jefri ho rozmašírovat šutrem v hmoždíři. Až se vrátím do ČR, nebojte, rendang bude - ona se dá koupit instantní směs v pytlíku a protože jste nikdy neochutnali rendang od Ivanovy babičky, vařený za odborné asistence Zuzanky a Jefriho, nebudete vědět, jak chutná "ten nejlepší" a bude to stačit :-). Na rendangu je fascinující to, že se v žádném případě neochutnává a navíc se ani nesolil. Absence soli je proto, že některé bylinné příměsi už sůl obsahovaly v sobě, stejně tak směs utřeného chilli na počátku. Ochutnávání je vyloučeno, aby se pokrm "neinfikoval" slinami. Hotový správně udělaný rendang vydrží několik měsíců mimo lednici. Empiricky vyzkoušeno - náš rendang byl týden na stole a furt dobrý!

24.12. jsme s Jefrim vyrazili na vánoční výlet přes Batu Sangkar do Bukittinggi, užít si svátků mimo dohled komunity (a taky blíže k katolickému kostelu). Následuje série fotografií z tohoto výletu.

Rýžová políčka po cestě.

Spirálovitá palma.

Královský palác. Už jsem u něj jednou byla na prvním výletě na Sumatru. Akorát jsme dorazili po zavírací době v noci, takže jsem měla možnost vidět ho úplně bez lidí a moc pěkně v noci nasvícený. Ale stojí za to i ve dne, i s těmi davy turistů.

Domečky kolem hlavního paláce.

Interiér: královské ložnice. Byl krásně barevný, a strašně obrovský, takže se mi nechtěl vejít celý do objektivu.

Jedna z ložnic.

Ještě větší detail - vzadu jde vidět postel.

Další královská postel.

Pohled shora ze schodiště. Libují si zde ve vysokých stropech.

V celém paláci se chodí bez bot. Podlaha byla velice příjemná, dřevěná, takže to bylo vlastně fajn.

Pohled na další části areálu z okna z nejvyššího patra.

Pohled do okna na Zuzanku zírající z okna :-). Celé zdobení paláce je jen ze dřeva. Mám pocit, že na stavbu tradičních domů se, podobně jak u tradičních dřevěných roubenek v ČR, nepoužívaly hřebíky. Ale kecala bych, kdybych řekla, že i tento palác je bez hřebíků. Navíc je opravený po vyhoření, takže už není jistého vůbec nic, jak ho opravili (indonéské pojetí restaurování je velmi svébytné a beton je oblíbeným prostředkem).

Jefri u paláce.

Palác zezadu.

Cestou z Batu Sangkar do Bukittinggi jsme ještě museli zastavovat u každého baráku, který jsem si chtěla vyfotit. Byla jsem překvapená, že Jefri docela trpělivě zastavuje, nechá mě pokaždé majiteli polichotit, že si chci vyfotit jen a pouze jeho barák, protože je nejpěknější, a pak pokračovat pár set metrů dál, než jsem našla další "nejpěknější barák". Ale mně se prostě ty minangkabau střechy s rohy moc líbí a tady byly obzvláště fotogenické.

Toto není soukromý dům k bydlení, ale nějaký vesnický úřad (radnice např...)

Tady už ale zjevně někdo bydlí - soudě podle antény na televizi.

Někteří si vedle pěkného tradičního domečku postavili na bydlení dům normální.