Rozloučení s UNPAD (Universitas Padjajaran) a Darmasiswa

Jak jsem již ze začátku psala, hlavním důvodem, proč jsem se ocitla v Indonésii, bylo Darmasiswa stipendium, které mi umožnilo dvousemestrální studium indonéštiny na Univerzitě Padjajaran (UNPAD). Darmasiswa stipendium získává ročně ohromná spousta mladých lidí (několik stovek), je slavnostně zahájeno v rámci Opening Ceremony a ukončeno pomocí Closing Ceremony. Tento závěrečný ceremoniál byl organizován v Bandungu. UNPAD byl jednou z pořádajících univerzit - podle toho to taky vypadalo, prostě náš univerzitní "organizovaný chaos". Ve dnech 21.-23.5. jsme se všichni sešli v hotelu s klimatizací, jednom z nejdražších v Bandungu odhaduji (v pokojích byly i vany s teplou vodou!), i my, kteří v Bandungu žijeme, jsme měli zaplaceny dvě noci v tomto opravdu snobském místě. Hned můj první dojem byl takový, že ty peníze mohli dát na jakýkoliv stipendijní fond indonéského vzdělávacího systému, koupit dětem na vesnici třeba sešity a učebnice (za tu částku, kterou za nás museli zaplatit, by nějaká vesnická škola fungovala půl roku...). Ale prostě v Indonésii je zvykem na některých věcech opravdu plýtvat prostředky i energiemi.

Každá z univerzit byla požádána o nějakou prezentaci sebe sama. Velká část studentů Darmasiswa studuje umělecké programy (zpěv, tanec, tradiční hudební nástroje, divadlo atd.). Chápu, že o vystoupení byli požádáni tito studenti, je to vlastně krásná možnost, jak předvést, co se naučili za rok. Proč jsme však měli umělecky "performovat" i my, studenti jazyka, to je mi záhadou. Asi dva měsíce před závěrečným ceremoniálem náš mezinárodní koordinátor bapak Budy zkusil navrhnout, že naše UNPAD skupina nacvičí taneční vystoupení. Nepočítal s tím, že ho pošlu do háje hodně rychle (a spolužáci se přidají, když už nesouhlasím já). Indonéský tanec má úplně jiné pohyby, držení těla, rytmus... než jakákoliv evropská tradice. Ne, že bych si troufla hupkat třeba polku před lidmi, ale se svým citem pro rytmus a pohybovým nadáním bych opravdu jaipong a podobné sundanéské tanečky určitě nezvládla. 

Jsem cvičena v tom, že když někomu dávám zpětnou vazbu, či ho např. tvrdě odmítám při vidinách veřejných tanečních vystoupení mé osoby, měla by to být stále zpětná vazba kvalitní. Takže jsem neřekla pouhé "ne, je to pěkná blbost", ale navrhla způsoby, jak bychom tedy my, studenti jazyka, mohli UNPAD prezentovat. Např. bychom mohli něco přečíst, říct, přednést báseň apod. Dva měsíce se s tímto návrhem nic nedělo, než v úterý před čtvrtečním ceremoniálem jen tak mimochodem bapak Budy při náhodném setkání směrem ke mně prohodil, že budu recitovat báseň. Citoval můj návrh s poezií a když jsem navíc přece prohlásila, že rozhodně nebudu tančit, že musím číst alespoň tu báseň. V poledne jsem dostala na výběr z básní, které mí učitelé od rána hledali na internetu. Všechno to byly sladké milostné kecy, které kdybych recitovala, zkazí se mi zuby. Mé anarchistické srdéčko zaplesalo u revoluční básně, bojující proti ageismu. Sdělením básně je, že život není od toho, abychom si stěžovali. Naopak máme plnit úkoly, jež před nás život staví, protože až jednou budeme staří a šediví, budeme se moci ohlédnout za sebou, za činy, jež tvoří naši osobnost a které nedají nikomu na nás zapomenout. A až budeme důchodci, budeme respektováni a uctíváni za naše skutky... Evelynd mě naučila príma aktivistický indonéský přednes, navíc ukecala Linuse, švédského kamaráda, aby mě doprovodil na indonéský tradiční nástroj kecapi. Výsledně jsme předvedli dosti nesecvičené (10 minut tréninku u výtahu, kde byl největší relativní klid) představení, v němž jsem si celou dobu připadala jak Saskia při "Nedělní chvilce poezie". Naštěstí nikdo v sále nedával pozor, protože mi stejně nikdo nerozuměl (báseň je v pěkně složité indonéštině, ani já jsem jí nerozuměla a musela si každé slovo přeložit zvlášť).

V podobném duchu se nesl celý dvoudenní ceremoniál. Všechno bylo takové ne úplně secvičené - a pokud již secvičené, tak to nemělo dostatečnou pozornost ostatních. Nakonec jsme to ale nějak přetrpěli, včetně "multikulturní vložky" sázení "stromů" (viz foto).

Venkovní aktivita - naložili nás do autobusů a odjeli jsme do parku "sázet stromy". Výsledně jsme dostali jakousi parazitickou rostlinu, kterou jsme ve skupince na stromy přivázali a k tomu přivázali cedulku s naší zemí. Petr se našeho národního úkolu ochotně zhostil.

Jako "velcí nacionalisté" jsme udělali československou společnou parazitickou skupinku na tomto stromě. Vzhledem k tomu, že ne všechny stromy byly živé, navíc jsme nechápali, jak a proč a co vlastně děláme, myslím si, že tyto květiny umřely do několika dní. Škoda.

Jedno z vystoupení - Niki z Maďarska tančí. Mimochodem ten tanec, který po nás původně chtěli, abychom taktéž nacvičili. Niki studovala konzervatoř a nacvičovala více než měsíc v kuse. Předtím samozřejmě dva semestry tanec studovala. Hudební těleso tvoří její spolužáci, kteří studovali hudbu.

Společné foto s vrchní uvaděčkou Evelynd a hlavní organizátorkou večera Ukhfi. Kdyby tato dvě děvčata nepomáhala jako dobrovolnice, tak po pravdě netuším, jak by celý ceremoniál dopadl. Holky přišly, byly postaveny před hotovou věc (uveď, zorganizuj...) a bez přípravy předvedly opravdu profesionální výkon.

V týdnu, kdy probíhal závěrečný ceremoniál, probíhaly i závěrečné zkoušky na UNPAD. Jejich absolvováním jsem tak ukončila druhý semestr a nastaly mi prázdniny. Ještě jsme se naposledy všichni společně vyfotili a vrhla jsem se vstříc dalším dobrodružstvím. Po pravdě - UNPAD mi určitě chybět, stejně tak Bandung. Indonéská organizace univerzitního studia už vůbec ne. Stýská se mi ale po mých spolužácích, kteří byli všichni neuvěřitelné osobnosti. 

Nuri, člověk, jehož oficiální funkce je úklid v prostorách jazykového centra. Ve skutečnosti osoba, která vám pomůže na imigračním oddělení, asistuje při jednání v bance, zprostředkuje kontakty se zahraničním oddělením a navíc ví všechno.

Naše společné ateliérové foto.

Pangandaran beach

Slíbila jsem Ukhfi a Evelynd, že spolu poletíme na Bali a užijeme si prázdniny na pláži. Nakonec z tohoto smělého plánu sešlo a Majdovi v březnu doletěla pouze jedna manželka, ne celý harém. Slib však zůstal, takže jsme začaly uvažovat o jiné pláži, dostupné na Jávě. S Ukhfi jsme začaly plánovat a náš plán postupně zahrnovat tolik lidí, kteří chtěli přidat se k výpravě, že jsme vymyslely, že nejlépe bude, půjčit si na prodloužený víkend 14. - 18.5.2014 auto a ušetřit jízdu autobusem. Ovšem... ve středu večer jsme měli vyjíždět, v pondělí vypadlo z Andi a Vlada, že pojede jen Andi, v úterý začala Evelynd vypadat, že teda asi určitě nepojede, ve středu ráno mi volala Ukhfi, že její kamarád, co s námi má jet jako řidič, nemůže. A Niki zvolila strategii nebrat telefony a nehlásit se, namísto aby po pravdě řekla, že nemá čas a jet nemůže. Ve středu večer jsem tudíž seděla na obrubníku kdesi v kampungu v Bandungu, nadávala na celý svět a přemýšlela, že na všechny asi kašlu a pojedu jen s Ukhfi sama autobusem. Vše se ale otočilo. Já jsem operativně nabrala své tři francouzské spolužačky ze třídy, Ukhfi někde splašila řidiče a jeho kamaráda a zase nás bylo plné auto (8 lidí včetně řidiče) a vyrazili jsme na pláž.

Další zádrhel přišel hned vzápětí. Kamarád a řidič totiž jeli až z Bogoru. Bogor je město vedle Jakarty, od Bandungu ovšem vzdáleno cca 3 hodiny jízdy. Kluci dojeli do Jatinangor, kde jsme půjčovali auto, kolem osmé večer. Než v zácpách dojeli až do Bandungu nás vyzvednout, bylo po 22. večerní. A to nás čekala minimálně 5 hodinová jízda autem na jih Jávy. Současně také jízda byla zkomplikována tím, že stejný nápad (prodloužený víkend na pláži) mělo více lidí, takže silnice byla celá ucpaná. Výsledně jsme jeli celou noc a do Pangandaran dorazili kolem šesté ráno.

Výhodou cestování s Indonésany je (občas!), že za vás zvládají usmlouvat lokální ceny. Samozřejmě záleží na konkrétních Indonésanech, vlastně především na pohlaví - Indonésanky lépe smlouvají dle mých zkušeností (ale nerada bych generalizovala... ale stejně jsou ti chlapi neschopní a zjevně nechodí nakupovat na trh a nechávají to na manželkách). Nevýhodou pro Indonésany při cestování s bílými je, že všichni předpokládají, že když už mají na to cestovat s bílými, že mají na to, platit i bílé ceny. Ukhfi se svými indonéskými přáteli brzy pochopila, že prostě musí první vystoupit z auta ona a tvářit se, že uvnitř jsou "kamarádi" bez specifikace jejich barvy kůže. Po dlouhé debatě o tom, zda je ibu, která vlastnila hotel, dobrý člověk a zda nám dá pokoje fakt levněji ("jestli jste dobrý člověk, určitě nám dáte slevu"), jsme se ubytovali v príma hotýlku kousek od pláže a vrhli jsme se do vln. 

Pangandaran je pláž známá hlavně jako vhodná pro surfaře, především pro začátečníky. Na plavání se moc nehodí, protože jsou tam docela velké vlny, na surfování pro profíky to taky není, protože se vlny lámou jen kousek od pláže a nejsou nijak gigantické. Andi mě navezla do toho, že si musíme koupit lekci surfování a vrhnout se s prknem do vln. 

Trocha teorie.

Jako profíci

Po hodině a půl mohu zodpovědně konstatovat, že umím padat ze surfu. Ba dokonce ho umím i přeskočit například. Na závěr jsem na to ale přišla a umím si i stoupnout, ovšem to už děcka dávno přestalo bavit zaznamenávat, takže fotky jen z prvních padacích pokusů.

Úplně vlevo na fotce padám z  prkna z pozice ve stoje! A Andi profesinálně brázdí vlny (žlutá).

Ukhfi "v plaveckém" na pláži. Jako dobrá muslimka se opravdu koupala "v plné polní". Ale oni celkově Indonésani, muslim nemuslim, se moc nekoupou. Vždycky přijdou na pláž, vyfotí se, že tam byli, a to jim stačí. Ti, co jsou ve vodě, jsou většinou cizinci. Mimochodem většina Indonésanů taky neumí plavat, což je docela omezuje v tom koupání.

Skupinka na pláži. Andi zrovna chybí, protože tu vytáhnout z vody od surfování bylo skoro nemožné. Jinak zleva: Randi, Pauline, Ukhfi, Marine, Leila, já a vzadu náš skvělý řidič, jemuž teď za nic na světě nemůžu přijít na jméno. Až si vzpomenu, dodám. Kluci jsou, stejně jako Ukhfi, z Payakumbuh, ze Sumatry, znají se spolu ještě ze střední školy a celý Bandung je plný minangů ze Sumatry samozřejmě.

Pohled na pláž večer.

Druhý den jsme ráno vyrazili na výlet. Cílem byl Green canyon, údolí řeky, která barvou své vody dala celému kaňonu název. Voda je čistá, ač je zelená jak brčál.

Řekou nejprve projíždíte na lodičkách.

Už jízda na lodičkách stojí za to a zákoutí řeky jsou krásná.

Řeka je splavná sem, odtud už se plave a brodí řekou přímo, tzv. canyoning.

Všichni jsme vyfasovali príma záchranné vesty, protože jak jsem již psala výše (a nejednou), Indonésani prostě neplavou. Řekla bych, že více než polovina světové produkce záchranných vest se prodá v jihovýchodní Asii, protože vám je vnucují všude. Já jsem napoprvé netušila, co nás čeká, takže jsem si ji nasadila. Pak mi zavazela a nakonec jsem ji odložila na jedné skále, že ji průvodce vezme cestou zpět. Nechápu, jak se tam zvládali ostatní brodit s těma vestama - bylo to mnohem složitější a zabraňovalo mi to v pohybu.

Bohužel kvalita fotek je horší - foťák jsme půjčili našemu průvodci, který s ním neuměl fotit. Na druhou stranu světelné (i vlhkostní) podmínky byly dost strašné, takže to jsou vlastně opravdu dobré fotky, uvážíme-li okolnosti.

Podmínky neumožňovaly mít brýle, takže jsem kaňon viděla jen částečně, ale zase jsem se nemusela bát, že je po cestě někde utopím.

Tato fotka bohužel nezachycuje zvuk - nevím, proč jsme měli pocit, že naše nadšení musíme vyjádřit i do foťáku řevem. Ale stálo to za to a všichni výskáme nadšením.

Někde tady náš výlet skončil tak, že jsme vyšplhali na skálu po levé straně.

Vrcholové foto v bazénku s malým pramenem na skále.

Pak jsme se nechali nést řekou nazpět. Po cestě jsme ještě dostali nabídku vyšplhat na asi 5metrový šutr a skočit si dolů. No a samozřejmě - taková nabídka se neodmítá! Foto již na kameni.

Před skokem.

Závěrečný pohled zpět do kaňonu. Při plavání vám křižování proudu usnadňovaly řetězy a lana, natažená po cestě. Bohužel ne všude. Bylo několik míst, kde bylo nutné plavat proti proudu. Už Ukhfi, která neumí plavat, s tím měla problémy, takže jsem jí musela pomáhat (otočila jsem si ji na záda, čapla za vestu a dala si plavání proti proudu se zátěží). Nakonec jsme se na jednom místě křižovali s indonéskou výpravou, kde byli neplavci asi 4. Pomohla jsem jejich průvodci a toto místo jsme jako mašinky s nákladními vagonky dali oba dvakrát. Takže jsem z kaňonu lezla spokojená a naprosto utahaná, ale zase jsem zužitkovala vše, co jsem se naučila v Kontaktu bB o tahání plavců (neplavců) :-)

Z Green canyon jsme pokračovali do vesnice Batu Karas, kde má být jedna z nejkrásnějších pláží na Jávě (říká Lonely Planet průvodce).

V noci tam byl krásný úplněk.

Ale i přes den tam bylo krásně.

V Batu Karas jsme celý den strávili na pláži, hráli jsme volejbal, četli si, koupali se, Andi pokračovala v samo-studiu surfingu. Výsledně jsme vlastně spíše nicnedělali a mezitím bláznili s míčem. Bylo to jak na táboře (krom Andi, která je stejně stará jak já, bylo všem ostatním 22 let a méně. Občas jsme si připadaly staré). Koupili jsme si taky príma jízdu na jezdícím banánu apod.

Jediné, co vidím negativní na pláži v Batu Karas, je fakt, že je tam velmi silný proud, který všechny žene na šutry na levé straně zátoky. Proud je natolik silný, že jsem měla velký problém z vody vylézt. Naštěstí jsou na pláži plavčíci (první, které jsem viděla jinde než na nejvíc turistických plážích Bali). Mně stačilo jen z břehu ukázat, jak mám plavat, abych neplavala proti proudu (což nešlo, ten strhával), ale jen ho zkřížila. Sice mě to stálo silový sprint kraulem ven z vody, ale šlo to. Po jízdě na banánu, kde jsme měli zase záchranné vesty, nás vyklopili na pláži, kde už jsme dosáhli na dno, a nechali nás ještě bláznit ve vlnách. Ale dokonce i provozovatelé této atrakce, kteří jinak dělali plavčíky, si neuvědomili, jak hloupě nás vyhodili. Takže nakonec pro děcka musela přijet loď, protože už z proudu vyplavat nezvládli, protože jsou horší plavci a protože jim zavazely ty vesty.

Večer jsme zamířili zpět na Pangandaran a ráno do Bandungu. Vzhledem k tomu, že v neděli se všichni z toho prodlouženého víkendu zase vraceli, tak nám cesta zase zabrala celý den v hustém provozu (tentokrát naštěstí ne noc!).

Ještě bych na Pangandaran zvládla zůstat tak 1-2 dny, protože přeci jen ještě zbývá několik míst, kam jsme nestihli jít, a hlavně to surfování bych potřebovala dotáhnout do dokonalosti!

Jogja porumunsku

Možná to vypadá, že když nepíšu na blog, nic zajímavého se už v mém indonéském životě nestalo. Inu, naopak, dělo se toho až hrůza. Jen se stalo, že květen se stal hektickým a neměla jsem na blog čas, načež jsem odjela na cesty. Sice jsem si myslela, že se svým chytrým telefonem za 70 USD se připojím kdekoliv, žejo... ba dokonce že to připojení nějak protáhnu až ke svému notebooku... ale ne všechno v Indonésii vychází. Takže jsem v květnu započala svou víceméně offline životní etapu a nebylo to tak špatné. Horší je teď o tom všem psát zpětně. Takže jdu vzpomínat.

A mimochodem - už píšu na príma evropském připojení z Brna! Je tu zima.

Kdysi pradávno, za devatero horami, devatero řekami, nějakým mořem... jsme se s Andi a Vladem, spolužáky z Bandungu, rozhodli udělat si výlet do Jogji na 4 dny v průběhu prodlouženého víkendu 30.4.-3.5.2014. Jogja je príma město na Jávě. Také první místo, které jsem v Indonésii navštívila, když jsem jela poprvé za Luckou. Takže jde o místo mých mnoha vzpomínek už z kdysi a spíše jsem se byla podívat na svá oblíbená místa znovu. Zároveň jsem trochu sloužila jako průvodkyně pro Vlada a Andi, kteří zde byli poprvé.

Tam jsme jeli vlakem, koupili jsme si lístky do business class, nebo jak se ta první třída zrovna v tomto vlaku jmenuje. V praxi to znamenalo samozřejmě koupit lístky předem. Indonéské vlaky často nevyhovují kapacitně počtu lidí, kteří by se jimi chtěli přepravovat, takže kdo nemá lístek předem, taky může zjistit, že nepojede. Lístky se kontrolují už při vstupu na nástupiště, takže černým pasažérem se nestanete. Na druhou stranu - taky se občas stane, že vlak, kterým jedete, je prázdný... Což se stalo nám a nebylo to teda vůbec špatné! Jen ta příšerná 2 hodinová fronta u pokladen pro lístky, které na monitoru zjevně ubývaly, to bychom klidně nezažili.

První třída v Indonéských dráhách je asi o třídu či dvě lepší než v Českých drahách. Nejela jsem žádným ze soukromých vlakových spojů, tak nemohu posoudit, ale řekla bych, že pantáta Janžura asi konkuruje tomu, jak to vypadalo tady.

Ve vlaku zkoumáme můj telefon. Sedadla se dají otáčet podle potřeby po směru/proti směru jízdy apod.

Během cesty samozřejmě procházeli s nabídkou jídla, pití, masáže, čehokoliv, co vám zpříjemní cestu. Pokud si připlatíte za lepší třídu, jako my, dokonce se vyhnete prodavačům toho, co fakt nepotřebujete a nechcete, ba dokonce vás za účelem prodeje nikdo ani nebudí! Největší zážitek ale byly toalety, protože byly splachovací, byl na nich toaletní papír a tekuté mýdlo. To není v některých hotelech, natož pak na veřejných toaletách! Ostatně, i toalety v ekonomické třídě jsou většinou krásné. Indonéské dráhy si prostě zakládají na toaletách zřejmě.

V Jogji jsme se vrhli na poznávání města. První den jsme si udělali výlet do sultánského paláce a vodního paláce.

Dva turisté na Jl Malioboro.

V sultánském paláci, kratonu, jsme měli obrovské štěstí na skvělou paní průvodkyni. Jednak mluvila výborně anglicky, druhak byla plná pikantních historek o sultánovi a jeho rodině. Takže jsme se dozvěděli, že ta tlustá sultánova dcera je tlustá proto, že jí moc bakso polévky a podobné dosti nekorektní informace.

Notový zápis gamelanu.

Konečně jsem tu známku s lordem Baden Powellem vyfotila!

Můj oblíbený lustr.

Skupinka s paní průvodkyní.

Protože děcka už byli unavení, vyrazili jsme k vodnímu paláci v Jogjakartském vedru za pomoci becaku. Po pravdě - ač se na fotce usmívám, byl to pro mě trochu traumatický zážitek, že mě tlačí pantáta věku mých rodičů, ne-li prarodičů. Příště už jsem si brala jen ojek (moto-taxi). Na druhou stranu becak je normální způsob dopravy v Jogji, resp. ve většině menších indonéských měst. Řidiči, kteří za vámi šlapou na kole, jsou zvyklí a trénovaní. Ale stejně jsem se v tu chvíli styděla za svá kila, která se takhle pohodlně vezla na úkor fyzických sil někoho o generaci staršího.

Pantáta řidič becaku nás nakonec ještě prováděl vodním palácem, tak se mu jeho snaha vyplatila. Bohužel se mi tam vybil foťák, tak fotky nemám (zveřejním z dalšího výletu do Jogji).

Na hradbách.

Pokud rumunští občané cestují, často o sobě vzájemně vědí díky sociálním sítím apod. Takovou komunitu jsem např. u Čechů v cizině nezažila, i když samozřejmě pokud jsem někde narazila na češtinu, určitě jsme si alespoň pro procvičení jazyka spolu povídali. V Jogji žije Alex (teď zrovna je v Rumunsku, ale žije nastřídačku v Jogji a Evropě), takže jsme se s ním samozřejmě s Andi a Vladem museli setkat. K tomu ještě se na dva večery přidali další dva rumunští kamarádi, kteří městem zrovna projížděli. Z Alexe se stal príma parťák na večery, protože přese všechny stereotypy o východní Evropě, mí rumunští přátelé (krom Alexe!) prostě téměř nepijí alkohol ani pivo. Naštěstí Alex mi pomáhal východoevropské stereotypy udržovat a každý večer jsme probírali život s lahváčem před místním non-stop supermarketem Circe K na schodech. Postupně jsme se sdružili s dalšími lokálními filosofy (oba mluvíme indonésky), takže to byly plodné a společenské večery.

Další den jsem Andi a Vlada vzala na zvířecí trh. Ale protože tento zážitek nemusím prožívat víckrát, čekala jsem na ně s kávičkou.

Jogja je město malé, takže druhý den už tam prakticky nebylo co dělat, když jsme stihli projít město a památky, tržnici, obchoďák i trh se zvířátky. Proto jsme si pronajali motorky a jeli na výlet na hinduistický chrám Prambanan. Protože jsem tam už byla, udělala jsem si výlet na chrámy okolo.

Prambanan je vlastně komplex plno chrámů a v okolí je jich dost dalších. Ovšem když jsem došla k tomu prvnímu, začala jsem si říkat, jestli to vůbec má cenu. "Chrámem" totiž byla označena skupina šutrů na něčím dvorku. Na některých si místní ještě sušili trička.

Iglů.

Naštěstí další chrám už byl zase takový, jak si chrámy jako turistka představuji. Jen mě trochu zaujalo, že vedle obrovitého hinduistického chrámu Prambanan je buddhistický chrám Candi Plaosan.

Tento chrám, stejně jako Prambanan, poznamenala zemětřesení, takže jde vlastně o takovou skládačku "nového" chrámu. Indonésani chápou restaurování kreativně, takže je moc nerozrušuje, že by se měli snažit o "autenticitu". Stejně to přece staví všechno znovu! Na druhou stranu - ono i Karlův most je opraven podobným betonovým stylem, takže možná jsem jen nevzdělaná v aktuálních trendech moderního restaurátorství, že?

Stupy lze nejen budovat z kamene, ale když se dostatečně nudíte, i z živého plotu.

Všudypřítomná drůbež.

Pohled na celý komplex Candi Plaosan.

Cestou zpět do Jogji začalo šíleně pršet, takže další chrámy si nechávám do budoucnosti na další návštěvu Jogji na motorce.

Celkově byl výlet do Jogji spíše prodlouženým víkendem stráveným s přáteli, také trochu nakupováním suvenýrů (většinu dárečků, které jsem komu dovezla, jsem nakoupila o tomto víkendu v Jogji, je tam levněji než v Bandungu a pak už jsem se s tím z cest netahala :-) ). Takže se toho vlastně moc nestalo, potkala jsem skvělé další Rumuny, domluvila si další nocovatele na Foerstrové, až "jednou někdy pojedou přes česko", stala se na 4 noci součástí místní schodové komunity Circle K supermarketu a naučila celou Jl Sosrowijayan zdravit bílé cizince "hello mister!" (takže mise splněna).

Další den Andi s Vladem jeli ještě na Borobodur, já už autobusem přes noc domů do Bandungu.