Údolí Harau, Bukittinggi, vodopády a příroda

V pátek 18.10. Majda konečně dorazil z Mentawaiských ostrovů. V sobotu 19.10. ráno jsme se vypytlíkovali na výlet. Začalo to tím, že jsme museli vrátit Majdovu motorku, pak jsme se dozvěděli, že Majda v pondělí učí, takže výlet nebude na 5 dní, jak avizoval, ale na 2. Ale protože jsme byly s Kami vybaveny pláštěnkami, mohli jsme se vrhnout indonéskému cestování. To znamená sezení na motorce..., jízda za každého počasí a "je to kousek" je vždycky alespoň 5hodinová jízda. Cesta byla 133 km dlouhá, ale byl to vlastně celodenní výlet.

Na motorkách jsme jezdili ve dvou dvojicích: Majda s Kami a já s Jefrim.

První zastávka byla u vyhlídky a prvního vodopádu (a taky na oběd :-) ).

Vyhlídka

Fotogenická kočka.

U vodopádu vedle vyhlídky. Zmoklá ve svém oblečení na cesty. Mimochodem, rovník je za rohem, nechápu, jak můžeme na rovníku nosit tolik oblečení (obzvláště když Arvika tuto bundu nosila jednu celou zimu - tímto Arviku srdečně zdravím a děkuji za nejužitečnější kus vybavení v Indonésii, spolu s termofuskama a tričkem s dlouhým rukávem...).

Zvířátka.

Fotogenická rodinka krmíc všudypřítomné opičky a navíc ještě jednoho kohouta.

Bukittingi, jímž jsme projížděli, je pozůstatkem koloniálního městečka. Je to vidět na architektuře, která je silně ovlivněna holandskými vlivy. V praxi to znamená neuvěřitelný mix takovýchto budov s těmi tradičními, sumaterskými.

Bukittingi, před námi jede Kami a Majda.

Údolí Sianok v Bukittinggi.

Restaurace v údolí Sianok. Toto je ta tradiční sumaterská architektura. Mimochodem, kvůli bídnému času nám Majda ani nedovolil kafe :-). Resp. museli jsme si vybrat, jestli vidět další pamětihodnosti, nebo to kafe, a my jsme zvolili pokračování výletu.

Skupinové foto. Kami nás donutila si dokonce čupnout a usmívat se u toho, což teda... jsme jí trochu s Majdou zazlívali :-).

Už netuším, co bylo tak vtipného, ale takhle to vypadalo při zvedání.

Připravena na další cestu (nebo na operaci...). A po kapsách mám foťák a peněženku, protože zbytek vybavení byl pod pláštěnkou v batůžku, takže za deště a za jízdy nedostupné. Mimochodem jsme s Kami dotáhly k dokonalosti i schopnosti focení za jízdy.

No a takhle krásně tam všude bylo!

Večer po západu slunce jsme jeli pozorovat kaloně, letíc nad údolím. Byli velcí jak dvouplošníci (skoro)! :-) (z čeho je to citace?)

Bylo to úžasné, obrovské množství netopýrů, kteří by Batmana zahanbili v každém případě, přelétajíc nad šedivou oblohou, za téměř tmy, nad údolím. Přelet trval docela dlouho, stáli jsme tam určitě několik minut a hejno se rozhodně nijak nezmenšovalo. Možná dobře, že na nás někde nevybafli v nestřeženou chvíli, asi bych se takových potvor lekla.

V noci jsme pak dorazili do krásného homestay v údolí Harau za Payakumbuh. Tam jednak byla opravdovská postel, kterou jsme s Kami galantně vyfasovali, druhak krásná houpací síť a především: místo k usušení našeho komplet mokrého vybavení a oblečení.

Prndali jsme na balkonu pěkně dlouho, vedli zásadní religionistické debaty (kolikrát máte k dispozici muslima ochotného odpovídat na mnoho zvídavých dotazů? a navíc s dvěmi antropology, z nichž jedna se hlásí ke katolicismu?) a bylo nám tam krásně. Kolem půlnoci nás Majda vyvedl, že se musíme podívat na vodopád. Protože byl úplněk, tak bylo fakt světlo. Ovšem fotky z tohoto výhledu jsou jedny z nejlepších.

Vodopád

Vodopád a úplněk.

Naše chajdaloupka, v níž jsme spali, za denního světla druhého dne.

Ranní momentka s palačinkou na snídani na terase.

Provozní bordel uvnitř chajdaloupky - sušení zmoklých peněz.

No a toto je ten vodopád za dne. Výhled z té terásky.

Po snídani jsme se vypytlíkovali a vyrazili objevit všechny vodopády v okolí a do džungle.

Cestou k vodopádům, údolí Harau.

Hotýlek po cestě (fotografická zastávka).

Momentky po cestě.

Ještěrka po cestě.

Vpravo vodopád.

Chajdaloupka po cestě.

Další vodopád.

A pro velký úspěch další vodopád.

K těmto dvěma vodopádům už jsme šli po svých. U třetího vodopádu byla udělaná lanová dráha. Kami s Majdou zasvítily očička a další hodinku jsme strávili jejich focením, kterak prolézají atrakcemi kolem vodopádů. Byli jsme atrakcí samozřejmě i pro místní.

Tarzan Majda

V jezírcích pod vodopády se lze koupat. My jsme si ale koupání nechávali na později na poslední z série vodopádů. Cesta k němu vedla džunglí a potokem. 

Ale výsledek cesty fakt stál za to! Náš soukromý vodopád s jezírkem na koupání. Krása, žádní lidi, jen příroda a my.

A z této džungle jsme se zpátky vynořili.

Po vodopádovém dobrodružství jsme zjistili, že je docela pozdě a že už se musíme pytlíkovat zase zpátky do Padangu.

Políčko po cestě.

To jsme ještě ale netušili, že to bude cesta na dalších 7 hodin. Majda píchnul duši hned po výjezdu z údolí. Tak jsme si u příležitosti lepení dali oběd a ještě si mysleli, kolik toho nestihneme. Když jsme asi hodinu nato píchli my s Jefrim, tak už to začalo být pitomé. Plus Majda zvládl píchnout ještě 2x.

Soumrak po cestě. Mimochodem tyto barvy mi udělal foťák sám od sebe.