59. výročí Muzea Konference Asia-Afrika

Nejvýznamnější budova v Bandungu z historického hlediska, nebo aspoň jedna z nejvýznamnějších, je Museum Komperensi Asia-Afrika. Po pádu kolonialismu byla Indonésie jednou z prvních zemí, která vyhlásila nezávislost a se samostatnou ústavou. Protože po 2. světové válce se kolonie trhaly jak mohly a nové státy vznikaly jak houby po dešti, byla v Bandungu uspořádána pracovní konference nově vznikajících států a vymýšleli tam, jak ty státy vybudovat, řídit apod. Každoročně se pak koná třídenní oslava výročí této konference. Proč na ni povinně nahnali zahraniční studenty, některé ze zemí bývalých kolonistů, mi není jasné. Teda krom důvodu, že jsme bílí a co je zahraniční, to je v Indonésii "in". Další požadavek, oblečte si tradiční oblečení, je taky pro Evropanku trochu zábavný. Jako kroj jednak jako městská obyvatelka nevedu, oblečení "na slušňáka" má v mém podání sukni nad kolena a výstřih na halence takový, že bych ty chlapy odháněla koštětem... To jsem si s sebou tudíž taky nevzala (nehledě na to, že tento model mám až přesně jeden a kdyby se něco stalo, tak v ČR už "na slušňáka" nikam nejdu). Tak jsem to alespoň absolvovala v batice, aby se neřeklo. 

Následuje fotodokumentace.

Naše mezinárodní skupinka studentů z jazykového centra (mimochodem to rozhodně nejsme všichni).

Zprava: Capistram z Madagaskaru, Mala z Laosu, za mnou Hakimi z Afghánistánu a vedle mě po levé ruce Asma z Pakistánu a paní, kterou neznám :-)

Můj pocit národní hrdosti a nacionalismu je prakticky na úrovni neměřitelnosti. Tak jsme meditovali, který stát asi ve své batikované jupce zastupuji. Došlo se kolektivně na to, že něco z Afriky, tak mě adoptoval Ousmane ze Senegalu a od té doby jsme brácha a švíca. Takže teď jsem ze Senegalu. Což je furt lepší, Hakimi se stal teroristou bez státní příslušnosti, neb svou zemi nenašel na mapě Afriky (logika největší... celkově jsme si dělali srandu ze všeho a ze všech a stále).
Mimochodem v rámci průvodu jsme byli uvedeni jako zástupci univerzity UNPAD, zahraniční studenti a já asi patřím do státu "check", ale stále dobré, Hakimi zůstal bez příslušnosti i oficiálně :-).

Japonská sekce UNPAD studentů.

Bandung byl původně budován Holanďany jako "druhá Paříž". Takže znakem města jsou doteď kola. Toto je indonéská verze naší evropské cyklistiky (v batikovaném sarungu).

Vojsko nemohlo chybět.

Konference se účastnilo mnoho států. Vlajkonoše každého zúčastněného státu doplňovalo dítko oblečené v tradičním oděvu daného státu. Výsledně děti byly to nejzajímavější na celém slavnostním průvodu.

Odpočinek po průvodu.

Zárodek nové války?

Tradiční sundanéské panímámy.

No a indonéský průvod se bez několikeré pochodové muziky samozřejmě neobejde.

Anklung, tradiční sundanéský hudební nástroj.

Dechová muzika.

No a Indonésané zbožňují uniformy. Takže přihlížející mládež byla alespoň ve skautském. Ostatně skauti byli do průvodu zapojeni, vztyčovali vlajky apod. V Indonésii je krásně vidět ona původní kvazi-vojenská myšlenka skautingu, dovedená k dokonalosti. Kdyby naše světlušky uměly takhle zacházet s vlajkou, to by bylo!

Fotoesej číslo dva: recept na onde-onde!

Protože nám ráno zbyly barvy na potraviny, Ukhfi vyhlásila, že nás naučí tradiční minangské cukroví onde-onde. Mám je moc ráda, s Majdou jsme byli staří známí v jednom warungu v Padangu, kde je dělali nejlepší. Mimochodem slovo "onde" v indonéštině znamená něco jako naše "jejda". Prostě když vám něco upadne z ruky přímo na nohu, vyjede z vás právě Onde! Ale onde-onde to prý neznamená.

Takže jak na to. Vezmete rýžovou mouku, potravinářské barvivo, špetku soli a čistou vodu.

Všechno to hnětete dohromady, až vyrobíte těsto.

Těsto se pozná podle toho, že se na vás hmota přestane lepit a vznikne něco, z čeho lze koulet knedlíčky onde-onde.

Knedlíčky se plní červeným javánským cukrem (gula merah, gula jawa).

Komu nejde ukrojit, pomáhá si kamenem z hmoždíře.

Z těsta se pak udělá knedlíček, do nejž se dá jako náplň kousek gula merah.

Knedlíčky.

Kuličky se pak vaří ve vodě.

Když vyplavou na hladinu, jsou hotové.

 Na závěr se obalují čerstvým stouhaným kokosem (se špetkou soli, bez cukru!).

Zátiší se všemi fázemi výroby (těsto, kuličky, cukr, hrnec i obalený hotový onde-onde).

První testovatelka.

Pyšné kuchařky s velikonočními specialitami.

Ještě jedno velikonoční zátiší.

Poslední chudáček osamocený.

A Evelynd ho dlouho nenechala čekat samotného na snězení.

Fotoesej: Velikonoce poindonésku

Velikonoce jsem se rozhodla strávit návštěvou kamarádek z Payakumbuh, které studují stejnou univerzitu jako já (UNPAD), ale v kampusu v Jatinangor. Jatinangor je vesnice/městečko hned za Bandungem, takže v praxi hodina jízdy po dálnici. Holky mají v 5 lidech pronajatý domek na celou dobu svého studia, takže teď po 4 letech krásně zabydlený. V sobotu jsme spolu s Ukhfi vařily večeři pro všechny. Smažené ryby, tempe, červený sambal a vařenou zeleninu. Moc dobře jsme to ukuchtily, ač za cenu 2 hodin v kuchyni. 

Večer jsem pak šla na velikonoční mši do kostela. Kostel v Jatinangor je v areálu státní univerzity vychovávající "civil servants", nebo jak se tomu říká. Prostě jinak jsou to normální vojáci, jen se tomu ještě neříká vojáci. Budou státními zaměstnanci, viděly jsme je s Ukhfi cvičit, pochodovat, bydlí v kasárnách v areálu kampusu... prostě normální areál kasáren to byl. Do kostela jsme dorazily trochu pozdě. První zádrhel byl v tom, že Ukhfi na mě chtěla počkat. Říkala jsem jí, že si klidně může sednout na židličku vzadu v kostele. Ale měla námitky, že ne, hlavně děvčice měla na hlavě jilbab (ten muslimský šátek přes hlavu), takže moc jako katolička nevypadala a fakt by tam vyčnívala. Nakonec seděla na židli vedle. Já jsem ale na tom nebyla o moc líp. Měla jsem batikovanou halenku a kalhoty, abych byla "na slušňáka". Jenže jak jsme přišly pozdě a styděla jsem se procházet plným kostelem a hledat nějaké místo na sezení (v indonéském kostele se nestojí!), tak jsem si zalezla do boční lodi. A poté, co jsem si sedla, zjistila jsem, že sedím uprostřed vojska. Jako, nikomu to nevadilo (ono - já jsem se zeptala, jestli si na to volné místo můžu sednout a vlastně nebylo žádné vyhrazení, kam si kdo má sedat a asi nevyhodí bílou cizinku z kostela, když jsou taky katolíci. A to, jak jsem špatně, jsem si uvědomila poté, co jsem si konečně sedla), ale stejně jsem tam svítila prostě stejně, jak ta Ukhfi v jilbab. 

Po návratu z kostela nastala ta pravá velikonoční party. Slíbila jsem holkám barvení vajíček, takže jsme se do toho daly. Následuje foto-esej na téma muslimské barvení vajíček. Díky příhodě s kostelem a celkově debatami o křesťanských svátcích jsme byly více citlivé na téma náboženství a ne/patřičnost v určitých prostředích. To ovlivnilo i naši photo-session na téma vajíček.

Barvily jsme vajíčka voskem a pak barvami. Ukhfi, protože budu fotky dávat veřejně na web, chtěla mít na sobě hidjab. Takže jsme nakonec šly do jilbab všechny, včetně mě. Přišlo mi natolik absurdní, že v Indonésii barvím vajíčka, že jsem chtěla tu absurditu šátkem ještě umocnit. Zprava: Ukhfi (červená), Evelynd (světle modrá), Emi a další spolubydlící a já.

Vysvětlení, jak na to. Připadala jsem si absurdně krom těch velikonočně-muslimsko-indonéských paradoxů ještě proto, že naše technika je vlastně podobná batice, kterážto jest indonéským dědictvím zapsaným i do seznamu UNESCO. Takže jsem vlastně učila indonésanky batikovat.

Soustředění na práci.

Hotové polotovary.

Následovala fáze barvení. Jednak jsme neměly igelitové rukavice (stačily igelitky), druhak barvy, které jsem sehnala, jsou normální potravinářské barviva na pečivo. Mimochodem zážitek ze shánění barev: složitě jsem si pro panímámu v obchodě připravila vysvětlení indonésky, co teda že to chci (potravinářské barvivo). A poté, co jsem jí vysvětlila, co chci, tak se vědoucně podívala a zahlásila "ajo, Velikonoce, tak to budete barvit vajíčka". Panímáma samozřejmě muslimka, já jsem na ni koukala jako puk, protože slovo vejce nepadlo, protože to tu přeci nemají znát. A tomu se prostě říká globalizace, no.

Evelynd a modrá (vanilková, mimochodem. Kluci, kdo chcete vymrskat vanilkové zdobené vejce?)

Ukhfi a zelená.

Fialová.

První obarvená vlaštovka (moje).

Fáze odstraňování vosku. Mimochodem jak je vidět z fotek, bylo nám už vedro a tak krom Ukhfi, pro kterou to bylo důležité, jsme jilbab oddělaly všechny. Já ještě před barvením, protože byl půjčený, holky v průběhu barvení, protože barvy byly opravdu nebezpečné v našich rukou/sáčcích.

Tady už jsou hotové výsledky.

Pracovaly jsme tvrdě rukama.

Podlaha...

Chemické zátiší.

Požehnané Velikonoce přejeme všem. Selamat hari Paska untuk semuanya!