Flores: Riung a Sedmnáct ostrovů, kterých je jednadvacet

Když mě kluci vyzvedli 24.1. v Ende, vydali jsme se do Riung. Protože mi ještě stále nebylo nejlíp a protože jsem předchozí den strávila v horečce a v posteli, vlastně vůbec netuším, jak k tomu došlo, že jsme jeli do Riung. Ale protože jsem se na plánování našich výletů vůbec nepodílela (ostatně... to nikdo - jediný, kdo tušil, na které části zeměkoule se nacházíme a co můžeme vidět, byl Petr a všichni jsme ho za to doceňovali! On jediný četl před příletem na Flores průvodce a tušil, co se tu nachází :-) ), tak jsem se ani moc neptala a prostě sedla za Majdu a jelo se.

Kluci byli plní zážitků z sopky Kelimutu, které mi nastřídačku vykládali, jediné, co z toho vím, že pak šli zase spát (důležitá informace od Martina a Majdy), že se koupali v teplých pramenech (zásadní informace od Majdy) a že po cestě byl velký bagr, který odklízel zával (tuto verzi jsem slyšela podrobně 4x. O tom, jak bylo na Kelimutu, jsem se dozvěděla "pěkný" a prohlídla si pak fotky z Petrova foťáku).

Krásný výhled po cestě z Ende. Z Ende až k horám směrem na Bajawu, stejnou cestou po které jsme přijeli, se jelo krásně rychle a pohodlně. Prakticky prázdná silnice podél oceánu a skoro po rovině. Jediná nevýhoda byla, že jsme vyrazili kolem jedné hodiny odpoledne, takže jsme jeli přes největší vedro. Škoda, že jsme ho nemohli kumulovat na později, protože s postupem času začalo být zase chladněji, navíc pro změnu pršelo.

Za pobřežím jsme se vydali zase do hor. Už po cestě jsme viděli v horách obrovský černý mrak. Zkoušeli jsme všechna zaříkávání, která nás napadla, aby se mrak stočil nad moře a ne nad hory, kam jsme mířili, ovšem bez úspěchu. Takže jsme asi po hodině pohodové jízdy na sluníčku strašlivě zmokli.

No a do tohoto my jsme jeli.

Další políčka po cestě.

Poté, co jsme vyjeli do hor, pěkné počasí nás opustilo nadobro. Vjeli jsme do mraku a mlhy a mrzli.

Kostel v mlze. Aneb jak krásně je v tropech... Ještě přízemní mrazíky a jinovatka a můžete si představit listopad v ČR, kdy jste omylem vyrazili ven v sandálech. Opravdu jsem pochopila, co nás paní Slováčková učila v zeměpise, že se stoupající nadmořskou výškou klesá teplota...

Momentka během jedné z pauz na fotku a úlevu rozbolavěným sedacím partiím.

Aneb dobrá nálada nás neopouštěla.

Nakonec jsme se přes hory dostali, ovšem při odbočení z hlavní silnice mezi východem a západem Floresu jsme přišli o luxus pohodlné jízdy. Silnice byla čím dál horší, navíc díky dešti plná kaluží, u nichž nikdo předem nevěděl, zda jsou jen plytké, nebo zakrývají jámu jak na ulovení slona. Jednou byla cesta úplně přerušená protékajícím rozvodněným potokem. Kluci přijeli jako první, Lukáš byl vyslán jako průzkumník zjistit, kudy a jak mohou motorky projet. Ve chvíli, kdy se propadl po stehna do vody do díry, bylo rozhodnuto, že pojedou motorky naprázdno, náklad se přebrodí atd. My jsme přijeli už k hotovému rozhodnutí, tj. všechno jsme museli sundat, přenést, nandat, já jsem navíc musela sundat kalhoty a pláštěnkové kalhoty a ponožky a boty a vůbec... a poté, co jsem se přebrodila po kotníky ve vodě, tak jsme se jen smáli, protože samozřejmě Luki našel tu nejhlubší cestu, která byla možná... a kluci ho slepě následovali. Ale zase jsme motorkám pěkně umyli motory a podvozky, pakliže mají motorky podvozky. Ale tyto manévry poměrně luxusně zpomalovaly už tak pomalou cestu. Podotýkám, že toto už se dělo za tmy někdy kolem sedmé večerní.

Poznámka: rodičové, zde přestat číst a přeskočit odstavec :-)

Zlatý hřeb večera se však udál o pár kilometrů dál. Jeli jsme s Majdou jako první a najednou následovala další jáma v cestě, kterou jsme však neviděli. Prostě jsme do ní vjeli. Jak se říká, život mi utíkal před očima a ač to mohlo trvat tak asi vteřinu až tři, stihla jsem hodně intenzivně doufat, abychom z té jámy vyjeli stejně, jako jsme do ní vjeli a neletěli přes řidítka či jinam (podotýkám rychlost cca 30 km/hod). Jáma byla ještě jako bonus úplně plná vody, takže jsme vyjeli mokří jak myšky, vykulení jak malí Jardové a jen jsme po pár metrech zastavili (na mokré silnici brzdit na motorce je taky vzrůšo). Otočili jsme se, abychom zkontrolovali kluky. Jen jsme slyšeli šílené sakrování, jak Martin s Lukim vyjeli z jámy a nadávali na to, jak jsou mokří a jak se lekli. Ovšem horší bylo, že před jámou bylo světlo motorky v špatné poloze - příliš blízko k zemi, namísto cca 1m vysoko, kde má být, když motorka jede. Majda utíkal a "plaval" přes jámu pomoct Petrovi. Naštěstí nic se nestalo, pláštěnka funguje stejně jako motorkářská kombinéza. Petr zkusil zabrzdit, protože slyšel šplouchnutí dvou motorek, ale výsledně skončil ve smyku. Protože už Petrovi pomáhali 3 chlapi a protože ten byl celý a v pořádku a jediná práce byla narovnat těžkou motorku, přebrodit jámu a znovu ji naložit, ani jsem tam nešla a zůstala u naší motorky.

Jako bonus k tomuto všemu přijel zezadu náklaďák, který nás chtěl objet. Kluci mu uhli, ale pak přijel k naší zaparkované motorce, u níž jsem čekala, a nebylo tam dost prostoru, aby ji objel na úzké silnici. Netušila jsem, že když je zařazená rychlost, že s motorkou nepohnu (protože Jefri po zastavení vždycky rychlost vyřadil, takže s motorkou šlo v klidu hýbat). Takže na mě zbylo, abych přeparkovala a mě nenapadlo nic lepšího, než popojet, když to nešlo bez startování a jízdy. K obrovskému pobavení všech chlapů na náklaďáku jsem tudíž zařadila a rozjela se. Parkování mi nejde ani za ideálních podmínek v ČR v autě (ba ani na motorce v Indonésii, moje zaparkovaná motorka je vždycky jasně poznat mezi těmi všemi normálně zaparkovanými, protože bývá např. v opačném směru apod.). Takže jako první bod programu jsem vyjela a jak jsem tu motorku neznala, byla navíc vykulená, navíc se bála silněji brzdit na tom mokru, popojela jsem skoro 10 metrů málem do keřů na boku cesty na druhé straně, pak zase zpět... celkově jsem manévrovala skoro 40 metrů kamsi dopředu, než jsem našla místo, kam se vejdu s motorkou a vedle mě ještě náklaďák. Když pak Majda hledal naši motorku, docela se divil, že ho vedu kamsi do tmy dopředu pěšky (vracet jsem se s ní odmítla, to bych se na té úzké silnici musela otáčet a v dané situaci bych ji nejspíš zvládla jenom položit - ještě že mě neviděl Jefri, který mě v zastavování, otáčení a obecně manévrování v nízké rychlosti péroval tolikrát, že měl pocit, že to už umím).

Nakonec se nás ujal místní pantáta, který jel kolem a který nám řekl, ať jedeme za ním. Jel pěkně pomalu, okázale se vyhýbal všem dírám, kalužím, nerovnostem... prostě jak pro začátečníky. Ono, jemu se to jezdí, když tu cestu zjevně zná i poslepu. Nakonec jsme ale opravdu dorazili do Riung, našli kavárnu, kam nás nějaký průvodce, kterého potkali kluci na Kelimutu, poslal. Tam jsme si sedli a místním majitelům oznámili, že už asi nikam nejdeme a jestli bychom tam nemohli spát. Nakonec jsme dokonce i mohli :-). Tahali jsme los a Petr s Lukim spali nahoře na 1. patře otevřené kavárny na matracích s moskytiérou, my s Majdou a Martinem všichni tři na posteli majitele kavárny. Osazenstvo kavárny bylo velice fajn, takoví mladí hippie kluci, ač tak trochu muslimové. Seznámili jsme se taky s mladým Španělem, který se k nám pak přidal další den na výlet.

25.1. jsme si pronajali loďku s kapitánem a vydali se na "Sedmnáct ostrovů", kde se rozkládá Mořský park. Trochu nevýhodou bylo počasí, ač krásné korálové útesy, šnorchlování nebylo nic moc. Na mě bylo moc zima, takže jsem místo kochání se mořským světem dělala rychlá tempa, abych se zahřála. Jenže tím jsem odháněla všechny rybičky. Taky tím, že nesvítilo sluníčko, tak korály byly méně barevné. Jediný Majda vlastně vydržel ve vodě celou dobu.

Na jedné z pláží ostrůvků.

Oblast kolem korálového útesu se skládá z mnoha malých ostrůvků, kterých je dle názvu parku "Sedmnáct", ale ve skutečnosti je jich 21 (my jsme se k ani jednomu z těchto čísel nedopočítali dvakrát, takže otázka, kolik těch ostrovů vlastně je :-) ). 17.8. je výročí vyhlášení indonéské nezávislosti a odtud pochází název. Aneb nacionalismem proti realitě!

Protože se pomalu ale jistě schylovalo k dešti a navíc kapitán viděl, že mrzneme a nešnorchlujeme, navrhl nám, že "pokud nám nevadí menší vlny" (vadí, ale byla jsem přehlasována), pojedeme se podívat na obrovskou kolonii kaloňů na Pulau Ontoloe. Viděla jsem kaloně už v Bukittinggi a tady to bylo podobné. Během dne spí, zavěšení na stromech, se západem slunce pak odlétají k nočnímu životu do okolí. A podobně jako v Bukittinggi i zde je místní průvodci chodí během dne s turisty budit. Bylo mi jich líto, na druhou stranu to byl úchvatný pohled.

Všechno to černé na korunách stromů jsou obrovští netopýři.

Detail na spící kaloně.

Probuzení kaloni.

Kaloni ale nebyli moc ochotní vstávat před soumrakem, takže se poměrně rychle zase usadili na stromy a spali dál.

Mimochodem ty stromy jsou mangrovy, nebo taky ne, ale oblast je jimi známá. Pro mě je fascinující, že ty stromy rostou prakticky přímo v moři, ve slané vodě, a že jim to nevadí.

Moře před bouří po cestě zpět.

Protože ve vesnici Riung prostě a jednoduše nic není, především žádný warung (jen jeden jediný masakan padang, kde jsme ve 2 odpoledne dojedli všechno, co toho dne měli navařeno) a protože v kavárně, kde jsme i spali, dělali jen nasi goreng a ten jsme měli den předtím, vymysleli jsme další alternativu večeře. Zeptali jsme se místní kuchařky, zda by nám udělala rybu, kdybychom ji sami koupili. Souhlasila, takže jsme se s Majdou vydali na rybí trh.

Chajdaloupka v přístavu, kde teda trh nebyl.

Další záběr z přístavu. Kaluže jsou tam proto, že pršelo.

A přístav ještě jednou. Zase je možné si všimnout, že všudypřítomné antény dorazily i sem. Aneb bez televize Indonésané nežijí, ani v nejzapomenutější vesničce na Floresu.

Kudlanka nábožná. Místní pantátové mi ji ukazovali jako zásadní endemit, který nikde jinde neuvidím. Když jsem jim řekla, že samozřejmě kudlanky znám, ba dokonce je máme i v ČR (i v Bystrci...), tak mi nevěřili. Zkoušeli teorii, že u nás budou jenom malinké, ale tato byla prostě normální velikosti jako ty naše české. Možná byla jiný druh kudlanky, ale prostě normální kudlanka a žádné haló. Takže jsem pantáty málem smrtelně urazila nedostatkem posvátné úcty k lokální fauně...

V přístavu jsme zjistili, že nás mají asi trochu za bláznivé bílé exoty, když si chceme odpoledne kupovat ryby k večeři. Nehledě na to, že krom faktu, že ty ryby chceme jíst, jsme neměli žádné další vědomosti o rybách (jo, že plavou v moři...). Takže nás asi 13letý klučina poučil, kterou rybu si vlastně chceme koupit, vybral nám je a prodal a my jsme se usmívali a kývali, že asi ano. Pak jsme se s nimi vrátili, slečna kuchařka (asi mého věku) se na nás podívala zkoumavě, co s těma rybama teda asi budeme chtít. My jsme profesionálně řekli, že večeřet... a že příprava je na ní. Tak nás poslala na trh s jídlem koupit "za pět tisíc rajčat", "za pět tisíc cibule" apod. A my jsme jenom doufali, že to, co nám bule zákazníkům dají za pět tisíc, bude stačit na uvaření, usmažení a úpravu našich rybiček. Navíc jsme nakoupili zeleninu na salát, abychom žili zdravě. Výsledně jsem srdečně litovala kuchařku, která strávila asi 2 hodiny pobíháním po kuchyni a přípravou našich rybiček... Já jako jediná žena v okolí jsem byla "demokraticky vybrána" (kvótním výběrem na základě pohlaví...) za pomocnici v kuchyni. Takže jsme se tam motaly dvě. Já jsem krouhala zeleninu na salát a umývala nádobí, ona po mě umývala nádobí a dělala to všechno okolo s asi dvojnásobnou efektivitou. Finální verze ale byla skvělá a nacpali jsme se všichni, včetně místního personálu, který jsme pozvali ke společné večeři. 

Betel, místní ženská droga. Nepotkali jsme vlastně žádnou ženskou na Floresu, jež by neměla úplně červenou pusu od žvýkání betelu. Na tržnici mu byla taky věnována velká část stánků. A já jsem se krásně naivně zeptala, co to je když jsem viděla, kolik toho betelu tam je a netušila, co to je. A protože byl blízko koření, nezeptala jsem se přímo "co to je?", ale "co se s tím vaří?". Panímámy ze mě měly velkou legraci.

 Na závěr si Maťo a Majdou a místníma chlapama udělali večírek s arakem. Všechny je úspěšně opili a nakonec opili i sami sebe, takže když jsem je zahnala do postele, že dělají hluk a stejně už žvatlají o ničem, měla jsem v posteli dva chrápající vorvaně a litovala jsem tohoto rozhodnutí...

Druhý den okolo poledne, až vorvani procitli, jsme vyrazili na další část našeho roadtrip směrem Bajawa.

Mimochodem znovu moc díky Petrovi za fotky -  na Sedmnáct ostrovů jsem si zapomněla vzít foťák, takže tentokrát je skoro polovina fotek Petra.