Bima a východní Sumbawa

Úplně spálená na zadní části nohou jsem si důkladně užila celodenní pobyt v autobuse při přesunu ze Sumbawa Besar do Bimy 15.1. Nic lepšího než sezení v autobuse nacpaném lidmi, spolu se slepicemi, nákladem durianu, naloženou motorkou a v tropickém vedru si člověk nemůže přát (ačkoliv trošku přeháním, tentokrát byl autobus jen plný lidmi, motorka a slepičky s námi jely do Sumbawa Besar). Ale tentokrát nám tam nezvracely děti na sedadle před námi, takže menší vzrůšo (miluju eukalyptový olejíček! První pomoc při jakékoliv žaludeční nevolnosti). V autobuse jsem četla román, který mě doprovázel mým celým cestovacím obdobím - Twilight sagu (Stmívání apod. česky). Ty naprosto největší perly jsem předhazovala Petrovi, který mi to nezvládl zakázat (Majda jen při slově zamilovaný upír začíná autisticky bzučet a kryje si uši). V každém případě netuším, zda to autorka myslela jako ironický popis zakomplexované americké teenagerky, nebo vážně... obzvláště pasáž o učení se jízdě na motorce nás dostala (kdybych poslechla radu autorky a brzdila pouze přední brzdou, asi byste už nemohli číst mé zážitky, stačí, když musím při popojíždění přední ručku používat a hází mi to s motorkou a mám tendence létat přes řidítka).

Záběr z autobusu, dokud nebyl ještě úplně narvaný. Nejlepší jsou ty blicí pytlíky u stropu.

V průvodci Lonely Planet je o Bimě napsáno: "Buďme upřímní. Bima se nikdy nestane oblíbeným cílem vaší indonéské dovolené." Inu, tak strašné to nebylo, ale samotná Bima je fakt nuda. Především v otázce jídla jsem trpěla. On totiž "brácha" Petr není takový labužník a žrout jako Majda (Majdo, pokud to čteš a nesouhlasíš, ruku na srdce, oba přívlastky tě popisují...) a nemá dokonce problém zapomenout na jídlo! Petrovi stačí masakan Padang, tj. restaurace s padangskou kuchyní, které jsou v Indonésii dostupné úplně všude, jen nabídka je dost jednotvárná a nudná a bez zeleniny, případně saté (opečené maso na špízu s kacangovou burskou omáčkou a rýží nebo lontongem, které nemám ráda).

Na druhou stranu krom nemožného systému jednosměrek je Bima poměrně komplexní, jednoduše se tam dá pohybovat i pěšky a co potřebujete, to tam i najdete. Včetně 3 ks hotelů. My jsme bydleli v hotelu, kde ač jsme to neměli mít v ceně pokoje, jsme měli klimatizaci. A fakt bylo príma, užívat si "zimu", kterou jsem občas vyrobila v pokoji. Na druhou stranu nám polovinu času netekla voda. Náš pokoj byl ve třetím patře a u střechy a u nádrží na vodu. Tyto nádrže nebyly moc kvalitní a když byla voda puštěná, tak někde protíkala. Takže jako řešení problém nespravili, ale zavřeli přívod vody. Samozřejmě to mělo za následek, že voda netekla na celém patře, kde jsme ale byli jen my. Myslím, že řešením našeho problému oboustranně výhodným by bylo, kdyby nás posunuli o patro níže, kde také byly volné pokoje, které vypadaly jako ty naše. Ale ne, oni problém řešili Indonésky, tj. vůbec. Takže vodu pustili, ta někam protíkala, když to zjistili, tak ji zavřeli, pak jsem zase já strávila nějakou dobu běháním dolů do recepce jim vysvětlovat, že když vodu nepustí, tak budu strašně smrdět a budu ještě víc naštvaná... Každodenní rituál.

Již klasickým problémem na Sumbawě také bylo, jak a kde si půjčit motorku. Měli jsme nakonec štěstí, nabídl nám ji známý kohosi z hotelu, ojek. Dostali jsme parádní skoro novou automatickou motorku, perfektně silnou, což jsme docenili při cestě do kopců (a Sumbawa je samej kopec). Půjčit si motorku od ojeka znamená, že dostanete nástroj jeho živobytí. Minimálně já jsem cítila velkou zodpovědnost za půjčenou motorku a pečovali jsme o ni s láskou, i když mě Petr párkrát nechal řídit (silnice na Sumbawě byly většinou krásné, široké a hlavně skoro bez aut). Ojeka jsme museli prvně zavézt domů na půjčené motorce a pak vyrazit na cesty. Stejně tak jsme ji museli vrátit k němu domů, protože by neměl jak si pro ni přijet k hotelu. 

První den (16.1.) jsme vyrazili směrem na západ k tradiční vesnici Maria. Je to opravdu krásná oblast, ale samotná tradiční vesnice tam už za pár let nebude, protože se jim úplně rozpadne.

Příjezd k vesnici Maria. Na kopečku rýžových políček.

Z blízka je však už vidět, že se chajdaloupky rozpadají, jsou "tradičně" opravovány vlnitým plechem apod.

Před jednou z chajdaloupek.

A s "bráchou" při tradičním pózování s místní rodinkou (mister, mister, foto foto!).

Rýže přichystaná na rozsázení.

Panoramatický pohled kolem dokola. Takhle krásně tam bylo. Vlastně hezčí než ta rozpadená vesnice byly ty políčka a příroda kolem.

Takovýto výhled byl za kopečkem.

Z vesnice Maria jsme se vrátili zase zpět do Bimy a vyrazili do horského regionu Wera. Ten se vlastně stal naším oblíbeným a když jsme měli zbylý čas, jezdili jsme se tam pokochat. Jde o oblast uprostřed kopců, která pak volně přechází v pobřeží. Nachází se tam pár malých vesniček, kde vzhledem k tomu, jaké pozdvižení náš průjezd vyvolával, bílého člověka viděli jen na obrázku. 

Po této silnici jsme přijeli, klikatí se na úbočí kopců, takže cesta je vlastně kocháním se krásnými výhledy a pohledy. Pokud je to alespoň trochu možné, místní samozřejmě svahy využívají jako políčka. Ale v tomto sklonu rozhodně není možné používat žádné stroje, krom lidské síly zapřáhnuté do motyky. Taky půda je samý šutr. Upřímně lituju každého, kdo tady hospodaří.

Půda se jim taky docela často sesouvá, jak je vidět na fotce. Silnice stále ta samá, po které jsme přijeli.

Tradiční domky dole v údolí.

Hřbitov. Bavilo mě, že hroby mají "ohrádky". Moje teorie o tom, že je to proto, aby jim mrtvoly neutíkaly, byla Petrem zavrhnuta a nahrazena faktem, že se na hřbitovech poměrně často pasou krávy.

Petr si z mých hřbitovních fotek dělal srandu, ale tak jako jemu jsme zastavovali u každého políčka, mně zase u každého malebného hřbitova.

Další hřbitov, tentokrát s těmi pasoucími se krávami. Ty předchozí byly už "vypasené".

Místní sbírají v řece kameny (asi pro stavebnictví). Fascinovaly mě "obojživelná auta", nikoho nenapadlo zaparkovat auto jinam, než co nejblíž ke zdroji...

Moc nevím, jak tam to naplněné auto bude zase vyjíždět, ale Indonésané jsou mistři v řízení na nejhorších površích, co si umíme představit.

Další pěkná chajdaloupka po cestě.

A malebné políčko vedle.

Koza říznutá s kamzíkem. V Indonésii jsou kozy na silnici běžnou situací (a nejen kozy, taky kočičky, pejsci, slepice, krávy, samozřejmě pak lidi a děti). Na druhou stranu, všichni jsou vycvičení na klakson - stačí zatroubit a většinou se zvířata odvalí někam ke krajnici. Silnice jsou totiž vyhřáté během dne, takže především kolem odpoledne, když už zapadá slunce, zvířata se tam vyhřívají. Nevěřila jsem, že třeba taková slepice po zatroubení poodejde a nelekne se a nezůstane "čučet". Ale je to tak, musíme ty zvířátka v ČR vycvičit lépe a pak jich bude méně placatých po cestě.

Lonely Planet slibuje v regionu Wera "jedny z nejpůsobivějších scenérií s rýžovými terasami". Inu, toto jsou jediné rýžové terasy na asi 20 km cesty půvabných scenérií cukrové třtiny a kukuřice. Rýže by tam fakt nešla pěstovat. Předchozí fotky rýže jsou už za touto oblastí.

Palírna cihel.

Detail z větší blízkosti. Blíž už dojet nešlo, protože cesta tam byla tak na manuální motorku a zkušeného harcovníka po výmolech.