Flores československy a na motorkách, díl 1.

V Labuan Bajo nás 19.1. krásně přivítali kluci. Sice červený koberec byl zašlapán v davu, ale chleba a sůl byly! 20.1. jsem se probudila do jedné ze svých nejprotivnějších nálad. Podobně hnusná jsem nebyla ani na Jefriho, když jsem se na něj zlobila. Prostě jsem ráno přetáhla přes sebe deku a se slzami v očích vyhlásila, že nevstávám. A doslova jsem nevstala, ani když se kluci vrátili s půjčenými motorkami a nápadem na výlet... Myslím, že jsem potřebovala vyspat tu mořskou nemoc z lodi, protože jsem spala celý den v kuse. Odpoledne jsem si zašla na strašně drahou a strašně dobrou čočkovou polívku. Mimochodem čočku tu v Indonésii neznají a vůbec nechápu proč. Mám pocit, že je to plodina, která by tu mohla normálně růst a je přitom dost výživná (někteří Indonésané jsou opravdu hodně hubení a podvýživa je tu běžný problém na vesnicích). 

Další den 21.1. jsem dopoledne taky ještě moc nespolupracovala. Kluci mezitím stihli výlet na vodopády, zjistit že na Komodo a Rincu, dva ostrovy kousek od Labuan Bajo, kde je krásný národní park s komodskými draky, se díky špatnému počasí nedostaneme, půjčit jiné motorky a vůbec poznat Labuan Bajo a okolí. Odpoledne jsme se ale rozhoupali, přebalili se do tří menších zavazadel akorát pro tři motorky, uschovali zbytek krámů v hostelu a vyrazili přes hory do Rutengu. Už v Labuan Bajo byla zima na bundu (kterou Arvika nosila spolu se svetrem v zimě v ČR...), ale cestou do Rutengu jsme přemýšleli, jestli jsme někde nezahli do Tater... Celý Flores je hodně hornatý, Ruteng samotný je na úpatí sopek a ve vysoké nadmořské výšce. Cesta tam je jednou velkou zatáčkou v serpentinách. Navíc jsme měli půjčené 2 automatické motorky (pro Lukiho a Martina jedna, pro Petra druhá) a na nás s Majdou vyšla semi-manuální. Majda je fajn řidič, ale podřazování mu ne tak úplně šlo a navíc naše motorka měla extrémně slabou třetí rychlost, takže jsme všechny kopce jezdili za řevu na dvojku, ty extra vysoké i na jedničku a ty zbylé jsem chodila pěšky.

Takhle vypadá silnice. Je to krásné, ale když zatáčíte miliontou zatáčku, začíná to býti poněkud jednotvárné. Ale oproti Sumbawě, zde za zatáčkou většinou nečeká rozsypaný písek, oproti Sumatře za zatáčkou nečeká ani díra v silnici.

Protože jsme vyrazili z Labuan Bajo docela pozdě, začalo pršet ještě v tom Labuan Bajo a s přestávkami pršelo pořád. Se soumrakem jako velký bonus přišla mlha, resp. jsme jeli v mracích, takže nepršelo moc, ale vlhko bylo odevšad a mrholení bylo příšerně vlezlé. Někdy kolem osmé večerní jsme zastavovali kdesi v dědině po cestě, zmrzlá umírající skupinka chudáčků. Uprosili jsme babičku v obchůdku, aby nám uvařila čajík a kafe. Myslím, že pohled na 5 bule choulících se kolem hrníčků s horkým čajem a teoretizujícími o tom, kam všude by si ho mohli nalít a strčit, aby jim bylo tepleji, musel být úchvatný. Takže se na nás postupně přišla podívat celá vesnice. Památná je Maťova věta, že se cítí jak na Terryho chatě. Majda zase tvrdil, že už jen začít sněžit by mělo, opravdu to tak vypadalo (jako koncem listopadu v zimě v noci někde v Krkonoších).

Babička pak tradičně indonésky "nechtěla zaplatit" (dejte mi, kolik chcete), tak jsme v rámci vděčnosti zaplatili asi 50 tisíc a oni z pocitu, že jsme je přeplatili, nás vybavili bonbony na cestu (ještě asi 14 dní poté jsem objevovala bonbony v kapse oblečení).

Políčka a malebné výhledy po cestě.

Nakonec jsme ale slavnostně dorazili do Rutengu, po chvíli hledání a dotazů dokonce našli majitele hotelu, který nám byl doporučen. Ten ale byl plný. Takže nás zavedl ke své starší sestře, která bydlí vedle jiného hotelu. Než se objevil majitel jiného hotelu, sestra nás pozvala na večeři ("moc se omlouvám, ale máme jen vepřové" věta rozzářila očička všech kluků). Protože měli jen dva pokoje připravené pro hosty v hostelu a nás bylo pět, obnovili jsme s Majdou své manželství ze Sumatry a nechali se pozvat k ní domů do pokoje pro hosty.

Ráno 22.1. jsme vyrazili na celodenní jízdu směr Ende, příšerný nápad: 260 km za jeden den na motorce. Tento nápad je možná reálný na Bali, kde jsou dálnice a možnost jet rychleji než 30 km/hod... My jsme takhle jeli tuto vzdálenost nějakých 8-9 hodin. Jeli jsme navlečení ve všem oblečení, které jsme měli s sebou, obzvláště jsem docenila teplé termoponožky, co jsem dostala k Vánocům loni! Cesta byla krásná, s výhledy v horách a údolích. My s Majdou jsme byli trochu brzdy pokroku, protože do kopce nám to moc nejelo (ta dvojka rychlost prostě rychlá není...). Navíc už po cestě jsem cítila, že to není dobré a když jsme dojeli do Ende, jen jsem zalezla do postele umřít v houští. Asi z té zimy a toho všeho jsem dostala přes noc horečku a další den kluci vyrazili na sopku Kelimutu beze mě. Já jsem strávila další den a půl v posteli v hostelu.

Půvabné výhledy po cestě.

Autobus.

Políčka v údolí.

Flores je křesťanský (tuším katolický, ale jistá si nejsem) ostrov. A když už nějaké náboženství, tak to Indonésané berou od podlahy. Podobně jako na muslimských ostrovech je mešita na každém rohu, tak na Floresu to přehánějí s počtem kostelů. Jsou prostě všude, řekla bych tak 2 na dědinu minimálně :-)

Tato sopka byla extrémně fotogenická, máme ji vyfocenou tak 30x.

Ende leží u moře, takže tady už jsme měli možnost tu vodu alespoň vidět. Netušili jsme, že v rámci boje nás ještě čeká závěrečný úsek opravované vozovky. To, že se cesta opravuje, nijak neomezuje její využívání. Prostě se tam jezdí stále, jen je to složité, cesta je rozbitá apod. Takže průměrná rychlost klesla pod 30 km/hod. Počet pracovníků na silnici se skoro shodoval s tím na českých silnicích (mám pocit, že jsme tam nepotkali nikoho, jinak řečeno).

Když jsme dorazili k moři, už slunce zapadalo.

Velice pěkná fotka z Petrova foťáku.