Učka blog: Sumaterské kamarádky a jezero Singkarak

Když jsem se po Vánocích vrátila do Payakumbuh, musela jsem řešit zásadní problém. Miss Elis, u níž jsem bydlela, odjížděla na Nový rok k příbuzným do Padangu a tak jsem byla pro změnu bezdomovkyně. Současně s tím se ozvala Ukhfi, již jsem nikdy neviděla a která na mě dostala číslo od naší společné indonéské kamarádky Nabilly, že jede do Payakumbuh a jestli se můžeme potkat. Pro Jefriho se tím problém vyřešil a odmítal se mnou spolupracovat na jakýchkoliv náhradních plánech mého bydlení. Já jsem byla poněkud vyděšena tímto přístupem, naštvaná a vůbec, ale i po telefonické konzultaci s Majdou jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas začít pořádně využívat indonéské pohostinnosti. A tak jsem opravdu pozvala Ukhfi k nám do Jefriho domu, nasmažila jako dobrá hostitelka asi miliardu palačinek s ovocem pro ni a všechny její kamarády a pak se zeptala, jestli když už se známe skoro 30 minut a umývaly jsme společně nádobí po palačinkách, bych u ní nemohla chvíli bydlet. No a Ukhfi byla samozřejmě nadšená a všechno klaplo. Naštěstí krom toho, že jsem stará vtěrka ("dobrý den, můžu k Vám přijít na návštěvu, kartáček na zuby s sebou mám...") a místo dvou dnů nakonec zůstala dny čtyři, je i Ukhfi výborná a jsme teď kamarádky stále.

Ale zpět k indonéské pohostinnosti. Pokud někde platí "host do domu, Bůh do domu", tak určitě v Indonésii (vzhledem k tomu, že překlad slova Allah je Bůh, tak i u muslimů není s tímto rčením problém). Host automaticky má to nejlepší a je krmen a všechno je mu přizpůsobeno. Samozřejmostí je, že většinou budete spát v posteli s hostitelem/hostitelkou (záleží na pohlaví hosta, samozřejmě jsme stále mezi dobrými muslimy). Byla jsem docela srandovní host, neb rodina samozřejmě mluvila minangsky a já špatně indonésky. Ale mé pravidlo pro tyto situace je: usmívat se, kývat. Stejně se neptají na nic, na co by odpověď nemohla být "ano" :-).

Ukhfina rodina nemá doma televizi, což jsem ocenila a s jejím tatínkem jsme si notovali, že tam stejně nic není a že je lepší, když si děti hrají samy a nebo si čtou. Po pravdě... děti si hrály na počítači, takže tolik k absenci televize, jež přitáhne děti k tradičním hrám a čtení. Ale i tak - indonéská televize je spíše výplach mozků než co jiného! Rodina provozuje malou optiku, takže mé brýle byly podrobeny zkoumání, nadšení vzbudily mé Adidas sluneční brýle. No a pro děti bylo skvělé, že u nich bydlí bule. Po dobu mého pobytu např. nechodily do školy, protože mají návštěvu (ač jsem s nimi prakticky nebyla...). Nejvíc si mě oblíbila Ukhfina nejmladší sestra, Sayang (jmenuje se jinak, sayang znamená "miláček", ale v Indonésii se jména používají kreativně a Sayang má ráda, když se jí říká takhle, takže toto slovo používá pro své jméno a všichni s tím souhlasí). Sice mi vůbec nerozuměla, ale stejně jsem byla oblíbená tetička a všechno, co jsem měla, bylo podrobeno hlubokému průzkumu.

Ukhfi taky ráda vaří, takže jsem jí každé ráno pomáhala s přípravou snídaně pro rodinu, abych se taky něco přiučila. Sdílím s rodinou oblibu v sojových klíčkách (indonésky toge) se zeleninou. Taky už umím zelený sambal (cabe hijau po minangsku) - kdybych věděla, že je to tak jednoduché, tak už ho vařím dávno! (prostě zelená rajčata a chilli papričky osmažené, na oleji, kde se předtím osmažily plátky brambor, které se do toho výsledně zase přimíchají) A jako zlatý hřeb svého pobytu jsem Ukhfi učila, jak dělat palačinky. Takže jsem udělala palačinky ze 4 vajec a snad půl kila mouky a celého mléka (kousek zbylo pro Zuzanku do kafe :-) ). Protože nemám ráda palačinky, moje verze tohoto jídla je velice kreativní a specifická. 1) minimum oleje (děláno u Jefriho i Ukhfi na teflonu, ale včelí vosk tu není, takže Klárčina verze nešla realizovat), 2) nemám na nich vlastně ráda marmeládu, takže má verze je s kostičkami čerstvého ovoce, 3) protože pro Indonésany by těsto a ovoce byly málo sladké a marmeláda tu stejně neexistuje, tak se výsledek libovolně zaléval kondenzovaným mlékem. Když jsem po asi hodině smažení dosmažila ty tuny palačinek, děti následně obvolaly všechny příbuzné a kamarády a sešlo se nás na společnou snídani asi 20.

Společné jídlo byla událost, jíž jsem si jako host u Ukhfiny rodiny nejvíce užívala. Každé jídlo jsme se všichni sešli v obýváku, na koberci na zemi jsme rozložili rýži, dobroty na rýži, pití, mističky na umytí rukou... a jedli všichni dohromady, nabírali si, kdo co chtěl apod. Je to příjemný zvyk a moc ráda jím ve společnosti.

S Ukhfi a sestrami (chlapeček v červeném tričku je bratránek), v modrém tričku nade mnou je Sayang. Chybí ještě bratr, který jako puberťák už s námi čas doma netrávil.

Ukhfi studuje anglickou literaturu na UNPAD, stejně jako já, jen v Jatinangor, kde je hlavní kampus univerzity. Její spolubydlící Evelynd je taky ze západní Sumatry (původně z Bukittinggi, teď žije v Padangu) a taky přijela na prázdniny domů, takže se k nám připojila (resp. vystřídala mě v posteli u Ukhfi v pokoji poté, co jsem zase odešla k Ms. Elis). Společně s dalšími kamarády jsme zorganizovali 4.1. výlet k jezeru Singkarak - druhému největšímu jezeru na Sumatře sopečného původu, kde žijí rybičky, které žijí jenom tady (ikan bilih).
Dělala jsem si z Jefriho, Ukhfi a Evelynd srandu. Během výletu k jezeru jsme totiž byli skoro jako "rodina". Ukhfi a Jefri mi neustále něco zakazovali ("nesmíš spát v autě ještě dřív, než vyjedeme z Payakumbuh, když sis tento výlet vymyslela", "ty se opravdu v tomto počasí chceš koupat v jezeře?", "když tvrdíš, že musíš ochutnat ikan bilih, když už jsi u jezera Singkarak, tak musíš zkusit sníst i hlavičku", blablabla). Naopak Evelynd byla spíš jako mladší sestra a neustále jsme vymýšlely další a další věci, abychom ty dva mohly popichovat.

Zprava Ukhfi, Evelynd a já u jezera.

U břehu jezera je neuvěřitelný binec odpadků. Jezero slouží jako zásobárna pitné vody, což ale místním lidem moc nevadí a klidně v něm např. umývají nádobí (na druhou stranu to nádobí myjí v těch odpadcích, co si tam naházeli...). Samozřejmě v reakci na ten binec se mě Ukhfi ptala, jestli fakt se chci koupat (v tomto s ní Evelynd byla zajedno, že koupat se je docela pitomost).

Ještě jedna společná s dalším kamarádem, který je námořník a zrovna se vrátil z plavby do Španělska a zpět.

Domečky na břehu jezera.

Srandovní vozítka. Protože bylo mimo sezonu, tak nám je nikdo nevnucoval, ani nebyly vidět v akci, ale zjevně na těchto "trojkolkách" lze po jezeru jezdit. Geniální - chci je v létě na prýgl!

Rybáři na břehu jezera. Do toho pytle nakládají svůj úlovek.

No a takhle se v Indonésii převážejí ryby. Po pravdě - netuším, jak se převážejí v ČR, možná stejně...

Skupinové foto u oběda. Vpravo v červeném tričku ten, kdo se víc xichtí (a víc vepředu) je Jefri. Bez hidjab je Evelynd, s hidjab je Ukhfi.

Oběd. Např. úplně vpravo v rohu jsou ikan bilih. Malinké osolené osmažené rybičky. Jsou moc dobré, ale protože jsem jako hrdinka vzdorovala tlaku Ukhfi i Jefriho a prostě odmítla ty rybičky jíst i s hlavou, strávila jsem dobře 15 minut jejich "odhlavováním". A stejně několik z nich, které se na mě příliš smutně koukaly, muselo k Jefrimu na talíř. Ostatně, moje nechuť k rybím hlavičkám (protože mají očička a koukají na mě) Jefrimu až tak moc nevadí, protože tím pádem zbude víc na něj. Na Sumatře je naopak několik jídel, sestávajících jen z rybí hlavy - jedno z nich je ostatně i na fotce. Tyto jídla většinou Jefri v rámci soucitu se mnou nechával zase odnést ze stolu, případně jsme je schovávali do nižších pater a nebo za mísu s rýží.

V restauraci.

Restaurace bez nás.

No a protože mi všichni říkali, že je zima na koupání a není počasí a není sezóna a vůbec, koupat se v tomto jezeře je hloupost, tak jsem neustoupila a šli jsme se koupat. Napoprvé jsem tam vlezla sama, ale Jefri mi po chvíli příliš záviděl a vlezl za mnou. Voda byla skoro teplejší než vzduch a kus od břehu i opravdu krásně čistá, takže jsem si to moc užila.