Bali poprvé

Ačkoliv teď vzpomínám na Sumatru a na soužití s Jefrim a na Payakumbuh s láskou a už se těším, až se tam zase vydám... tak přiznávám, 6.1. jsem sice se slzičkama v oku při loučení, ale taky s úlevou, nastoupila do auta a se zastávkou na noc v Padangu v domě rodiny Evelynd jsem se vydala směr Denpasar, Bali.

Ráno 7.1. jsme se potkali s Martinem a Marošem, dvěma Slováky. Už jsme se viděli jednu noc v Payakumbuh, resp. v Harau, kde jsem se za nima zastavila na pivo, když tam přespávali během svého cestování. Neletěli jsme stejným letadlem, protože Martin vyhlásil, že jsem divná, že budu tak dlouho čekat v Jakartě na tranzit (změnu letadla) a že on si koupí letenku s přestupem v kratším čase. Takže v Padangu na letišti už byli hodinu přede mnou, ale jejich letadlo vyráželo až po mně (já jsem měla odvoz autem až na letiště a nebyla tam nijak extrémně dopředu). Nejvíc jsem se ale smála, když dorazili do Jakarty a jako první věc po vystoupení zjistili, že jejich letadlo má 3 hodiny zpoždění, takže nejen. že se mnou čekali, ale ještě nakonec do Denpasaru doletěli 10 minut po mně. Původně tam měli být o 2 hodiny dřív přede mnou, ale koordinace nevyšla.

V Denpasaru nás čekal Majda s uvítacím lahváčem :-) Skoro lepší jak chleba a sůl. První bojový úkol zněl: ehm, mám novou motorku půjčenou, je ti černá Honda a je zaparkovaná někde "tady" (asi 100 motorek na parkovišti). Takže jsme hledali černou Hondu s 2 helmama a pak zkoušeli, zda do ní pasuje Majdův klíček... (když jsem s ní pak jeden den jezdila, tak jsem tento postup nakonec taky jednou sama využila, protože jsem zapomněla, která je moje).

Večer jsme měli večírek na Nusa Dua - poloostrov kousek od Denpasaru, kde Majda bydlel. Nakoupili jsme arak s příchutí ginu, tonic, ve warungu jsem si od panímámy vyptala jeden okurek a ještě jsem si ho tam i na prkýnku nakrájela na kolečka. Pak nás Majda vzal "do obchodu". Po měsíci na Sumatře, odkud jsme se všichni vrátili, jsme vypadali jak balíci poprvé v supermarketu. Chodili jsme od regálu k regálu a nadšeně na sebe křičeli naše objevy. Jako "podívejte se, tady mají olivy", "ha a džus, s dužinou", "vepřová šunka!!!!" a podobné chvilky. Mimochodem na Bali se dováží např. i další příchuť mého oblíbeného Pulpy pitíčka, které je lokální indonéské (resp. asijské), ale prodává se jen tam, z neznámého důvodu. Chtěla bych říct, že v Payakumbuh je až jeden větší supermarket a není tam třeba ani McDonald's nebo KFC, takže ani dobrá zmrzlina. V Padangu tyto vymoženosti jsou, včetně dvou obchodních center, které jsou západního stylu, tak tam jde sehnat více věcí, ale ten obchoďák v Nusa Dua plný evropského zboží byl jiná liga. Některé tamní věci nemáme v Hypermart (Hypernova) a Careffour v Bandungu. Prostě opravdu, ten obchoďák je super a i já se tam zase těším!

Ale zpět k večírku na pláži. Bali je totiž hlavně pláž pláž pláž chrám chrám pláž a mezi tím běhají obchodníci se suvenýry. Ale ač je přeplněné turisty, tak v noci na pláži nikdo nebyl. Nusa Dua je navíc víceméně komlex hotelových resortů all inclusive a jedna z nejdražších oblastí, takže všichni turisté si užívali své restaurace v hotelech a moře na ně bylo moc slané, mokré a černé. Takže po nocích tam řádí pouze Majda a jeho přátelé :-). Pro budoucí generace: ranní kocovina po araku s příchutí ginu je opravdu krušná, obzvláště pokud je přes den více než 30 stupňů.

Ještě malý popis našeho luxusního apartmá u Majdy. Majda na Nusa Dua bydlel v kost, tj. taktéž ubytovna pronajímající pokojíčky. Jeho pokoj měl rozměry asi 4x3 metry, včetně záchodu a sprchy (1x1 metr místnůstka) a umyvadla. A toť vše, Majda vlastní něco jako matraci, věšák na košile, galon s pumpou a notebook jako vybavení bytu. K tomu do tohoto opravdu pidi-prostoru jsme přibyli my tři s našimi krámy, spali jsme na podlaze vedle sebe a víceméně tam nebylo k hnutí. Ale jsme cestovatelé a trocha nepohodlí nevadila. Spíš horší bylo vedro, protože Majdovi od rána svítilo slunce do pokoje, takže kolem 10. ranní tam bylo kolem 40 stupňů a fakt vedro. Proto jsme další den v poledne, když jsme zvládli rozlepit oči a ztišit sténání, jak nás bolí hlavičky, vyrazili na pláž.

Maťo a Maroš na jejich růžové motorce (skútru, já vím) a v jejich perfektních helmách, které k němu dostali. Kdykoliv jsem potřebovala zvednout náladu, podívala jsem se na pana bukvici a na pana vylodivší se v Normandii. Výhled na pláž "payung", deštník. Já jsem jí říkala zvířátková, protože příjezd lemovaly sochy balijských hinduistických bohů.

Příjezd k pláži. V těch výklencích/umělých jeskyních jsou obrovské sochy bohů.

Jedna ze zmíněných soch. Moc se mi líbí hinduistický zvyk sochy (a nejen je, i významná místa, např. posvátné stromy) oblékat. Každá bůh má svůj vzor a ještě se vzory liší dle období, resp. svátků.

Kdybyste chtěli vědět, co je toto za zvířátko, tak cituju Majdu, jde o králíka. A ač žádný z dalších bohů vlastně nebyl zvířátkem, tento "králík" mi pláž pojmenoval. Jo a toto je po návratu Z pláže, ne tam, to jsme ještě trpěli, teď už jsme vyspinkaní na pláži, vykoupaní v moři, i pivko tam měli... :-)

Přístup na pláž. Na Bali jsou vysazení na brány a vstupy... Balijská verze hinduismu (jak to chápu já, tak hinduismus se taky liší, Bali je dosti jiné než Indie např. A to nejen v tom, že jsou tu lidé o dost bohatější, ale i v podobě jejich náboženství apod. Např. krávy tu po ulicích opravdu neběhají :-) ), ale i hinduismus jako takový, totiž vidí vlastně boha úplně ve všem (a to jako úplně - mají nějakou genetickou poruchu v jedné oblasti, kde se rodí poměrně dost nevidomých dětí. A už to mají zakomponované v náboženství a rituálech a mají na to zvláštní božstvo. Trochu mi to zavání animismem, ale antropoložkou náboženství nejsem, takže bych si vymýšlela). Takže vlastně pokud někam vcházíte, neměli byste urážet bohy, všechna důležitá místa jsou bohy chráněna a Balici jim přinášejí několikrát denně oběti. I pláž má svůj vlastní chrám a "posvátný vstup".

Pláž Pura Gunung Payung. Oproti plážím na Sumatře, tady je to mnohem více orientované na turisty (a především západní turisty). Takže zde najdete např. lehátka a slunečníky (za nekřesťanské ceny k pronajmutí). Nebo se snaží o čistotu pláže, ovšem v indonéském pojetí. Takže pán na fotce nakupil odpadky na hromádku a pak ji prostě zahrabal do písku. Ano, stavět hrady je zde trochu archeologický počin, můžete objevit zbytky od turistů z předchozího dne např.

Je srandovní, jak jsem už načichlá tou muslimskou kulturou. Připadala jsem si "nahá" jenom v plavkách, tak jsem stejně chodila v sarungu, stejně jako na Sumatře. I když Bali rozhodně žádné zahalování nevyžaduje, západní turistky a Korejky s Japonkami tady ukazují občas téměř úplně vše (ale naštěstí jsem nepotkala turistky opalujíc se "nahoře bez", ač těmto plážím fakt jen na opalování, jsme se vyhýbali).

Pláž končí skálou. Ostatně, byla jsem poučena, že pláže se tu "dělají nové". Obávám se, že Indonésané objevili dynamit a prostě si ze skály kousek odpálí, aby měli novou pláž. Resp. takhle mi to popsala kamarádka a viděli jsme cestu na pláž, která tam ještě nebyla a která by této teorii docela odpovídala (o tom jindy).

Moře se poměrně dost zakusuje do skály, takže s přílivem přišel i příboj. Všechny tyto kameny jsou mimochodem pěkně ostré. Docela rychle jsme odtud radši zmizeli, aby nás to na ty kameny nehodilo - byli bychom určitě docela dost sedření.

Majda a jeho socha.

Chrám pláže. Dovnitř těchto malých chrámů se vstoupit nedá, jenom koukat přes zeď.

Chrám Ulu Watu, kam se chodí pozorovat západ slunce. My jsme ten západ poněkud prošvihli (protože Zuzanka řídila a Zuzanka do serpentinových zatáček řídí jak šnek a protože jsme taky nespěchali). Na druhou stranu - tak jsme tam byli vlastně sami a taky nás zapomněli zkásnout o vstupné (100 tisíc IDR). Ale neviděli jsme balijské tradiční tance, které k tomu předvádějí.

Soumrak u chrámu Ulu Watu.

V chrámu Ulu Watu krom posvátných sil ještě bydlí ty nejvíc nevychované opice, které jsem potkala. Maroš se jich nebál, naopak na ně dělal ťuťuťu, tak ho jedna skoro hryzla. A to tak, že mu vyšplhala až na rameno a cenila mu zuby z očí do očí. 

Další den jsme pro změnu šli na Nusa Dua pláž, zašnorchlovali si a prostě proflákali den na sluníčku. To by nám opravdu šlo.

Maroš a "flákací zátiší".

Socha v parku u chrámu pláže Nusa Dua.

Chrám pláže Nusa Dua. Budu muset nastudovat, proč těm svým bohům vytvářejí takové pěkné pokojíčky.

Tento den nás opustil Majda, který si v rámci vízových problémů musel udělat výlet do sousedního státu Timor Leste. Protože já jsem další den měla odjíždět na Lombok potkat se s Petrem a vyrazit na Sumbawu, rozhodli jsme se objevit přístav. Majda nám sdělil, že "přístav je skoro za rohem a je to fakt blízko". Takže jsem řekla, že řídit zvládnu a vyjeli jsme vstříc dalšímu dobrodružství.

Naše ranní snídaně. Přátelé, kamarádi... první normální snídaně skoro po 4 měsících v Indonésii a krom ještě jedné návštěvy Bali na dlouhou dlouhou dobu poslední... Vidíc tento obrázek, mám zase hlad. Já chci máslo a normální housky!!!!!!

 Jako rozjezd pro novou řidičku na skútru mohu doporučit dálnici mezi Nusa Dua a Denpasarem. Protože se na ní nenachází žádná vozidla, protože je to zcela zbytečná investice... Ale zase fakt řídí se tam skvěle! Pokud nejste takoví profíci, jako my, kteří nevedou žádný navigační či orientační talent. Takže přístav Pelabuhan Benoa, který je opravdu za rohem, jsme nenašli. Namísto toho nás místní poslali do Padang Bai. Akorát nám zapomněli říct, že je to 70 km po další dálnici :-) Inu, tak jsem si zařídila, no. 

Místní pláž s černým pískem, když jsme se trochu ztratili (jsme chtěli na jinou pláž...). Odpadky jsou většinou naplaveniny z moře, ale dost dobře ilustrují, že ty pěkné pláže jsou fakt jen pro západní turisty, pro Indonésany jsou ty odpadky neviditelné.

Socha u chrámu u pláže. Já teda nevím, hinduismus je náboženství s nejstrašidelnějšíma sochama, co můžou být.