Cestovní zážitky: Jakarta a zpět

V úterý 31.3. jsem měla schůzku v Jakartě, tak jsem si udělala malý nevinný výlet a také exkurzi po dalších druzích indonéské hromadné dopravy. Na konci dne jsem upadala v záchvaty smíchu nad tím, co se mi všechno stalo. Vlad a Andrea mi řekli, že vlastně ani nejsou překvapení, že věděli, že jsem divná... Ale začnu pěkně od začátku:

Minulý týden jsem si domluvila schůzku na Ministerstvu sociálních věcí v Jakartě s paní, která dělá politiku zaměřenou na osoby se zdravotním postižením. Paní navrhla pondělí 30.3., což znělo fajn. Byli mě navštívit kamarádi, co se pak vraceli do nějakého z městeček poblíž Jakarty, tak jsem si plánovala, že přijedu do Jakarty v neděli odpoledne, dáme večírek, druhý den odpoledne paní na ministerstvu a poté kafe s Kristýnou.

Fotka z večírku ještě v Bandungu.

Technický zádrhel číslo jedna se vyskytl, když jsem zjistila, že 30.3. je státní svátek (k informaci jsem se dostala v pátek v poledne). Nakonec jsme po složitém domlouvání s paní z ministerstva jsme schůzku posunuly na úterní devátou ranní (začátek pracovní doby v kancelářích v Jakartě je kolem 8-9. hodiny ranní...). Takže jsem měla přijet v pondělí večer do Depoku, kde bydlí Kristýna (z večírku v Jakartě nakonec sešlo), tzn. v největší špičku návratu obyvatel hlavního města z prodlouženého víkendu (trasa z Bandungu do Depoku je navíc shodná ještě s trasou od Pangandayan pláže, která je taky velmi oblíbené víkendové útočiště Jakarťanů). No a ono v Jakartě žije skoro stejně lidí jak v celé ČR (cca 9 milionů). Ani tyto indicie mě však nedokázaly připravit na skutečnost! Jsem naivní cestovatelka občas, prostě.

V neděli večer jsem si zajela k Ukhfi, kamarádce, která bydlí v Jatinangor, univerzitní vesnici, kde jsou kampusy Bandungských univerzit a kde bydlí všichni studenti. Spolu jsme strávily fajn večer, přespala jsem u ní v kost, že vyrazím v pondělí v poledne z Jatinangor. Už při čekání na autobus v Jatinangor začalo být jasné, že to nebude taková sranda, dostat se do Jakarty, jak jsem si myslela. Autobusy směrem na Depok přijížděly plné až k prasknutí, dostat se do zastávky Kampung Rambutan bylo víceméně bez šance, i na zastávku Pasar Rebo to bylo dost plné. Nakonec jsem s představou, že je to jenom dvě a půl až tři hodiny vyhlásila, že mě čekání přestalo bavit a že pojedu bez místa na sezení, že však to ustojím.

Základní pravidlo indonéské dopravy zní: do prostředků hromadné dopravy se vejde nekonečně mnoho lidí. Pravidlo dva zní, že zastavování je dost velký přepych a že stačí přibrzdit. Takže jsem naskočila do autobusu, Ukhfi jen zamávala a nechala se lidmi vtlačit dovnitř. Stála jsem úplně u dveří, násilím od nich byla posunuta víc dovnitř, za mnou stál už jen zaměstnanec autobusových linek vybírající vstupné. Asi o 50 m dále jsme přibrzdili a nabrali dvě matky s malými dětmi a 2 další dospělé (jak za toho přibrzdění nastoupí/naskočí maminka s 4letým dítětem doteď nevím, mám pocit, že se prostě dovnitř teleportovala). I ti byli pošoupnuti dovnitř. A protože ono 4 leté dítko, malý Degi, byl trochu přišlapáván, byl posazen na nejbližší volná kolena, ač zkoušel plakat, že by radši byl u maminky. Tu prostě přišoupli blíž k pánovi, který tento dáreček nafasoval (ach, jaká pěkná rovnost pohlaví, děti nemusí sedat jen na ženské ve věku matek, je to jedno, hlavní jsou volná kolena). Tím se Degi dostal do mé blízkosti a měla jsem pocit, že sloužím jako taková televizka, prostě na mě zíral. Tak jsme si povykládali, kam asi autobus jede, kolik je mu roků, jak se má apod. Tím jsem se stala pevnou součástí společenství autobusu, odpověděla, odkud jsem, odkud a kam jedu (a získala jistotu, že zastávku nepřejedu, protože všichni ví, kde mě mají vyšoupnout :-) ). Po asi 15 minutách jízdy Degi učinil zásadní poznatek, který samozřejmě sdělil všem v okolí nahlas: chňapnul mě za ruku a chvíli si ji prohlížel, pak podrobil zkoumání taktéž ruku maminky a ohlásil, že naše kůže se liší. Inu, chlapec má nakročíno k vědecké kariéře a zvládl odhalit, že jsem bílá cizinka.

Autobus samozřejmě byl plný, což mu nepřekáželo k nabírání dalších a dalších cestujících, postupně jsme nabrali více jak 10 lidí za situace, kdy já jsem nastupovala do plného autobusu a po mně naskočili 4 dospělí a děti.
Indonéská hromadná doprava funguje tak, že musíte tušit, kam jedete, pak si stoupnete k silnici, která vede vaším směrem, a stopnete si nějaké hromadné vozidlo (autobus, bemo, angkot, nějaké další motorizované vozidlo dle lokálních specifik ostrova...). Jízdní řády a časy odjezdu se tu nenosí, jede se, když jsou sedadla zaplněna. Vystupování se děje buď na velkých výstupních místech, nebo kdekoliv, kde dáte signál řidiči. Signál je buď zaklepáním nějakým železem na střechu autobusu/na okno, nebo pokud jste v doslechu, tak "kiri", tj. "vlevo". To značí, aby autobus zajel doleva a zastavil. Nejvíc mě baví, když autobus např. zastaví na dálnici vedle značky "zákaz zastavení po celé délce dálnice" (stály tam tři autobusy za sebou).

Dopravní zácpa do Jakarty (120 km od Bandungu) začala hned v Bandungu, tj. asi po 20 minutách jízdy. Dopravní zácpou rozumějte dálnici o 2 pruzích, kde stojí auta v 3-4 pruzích a nejedou a nepojedou. Po dvou a půl hodinách jízdy, na 80. km, nám praskla pneumatika. To jest uslyšeli jsme vzadu ránu a ucházející vzduch. Řidič to ale neslyšel, takže jsme museli tichou poštou dáti signál k zastavení. Pak nastala hodinka vypnutého motoru, tj. vypnuté klimatizace, strašlivého vedra a opravy pneumatiky. K mému překvapení byl defekt opravdu opraven! Po dalších necelých 2 hodinách jízdy jsme navíc dorazili i do Pasar Rebo u Depoku (před Jakartou). 

Kristýna mě vybavila znalostí čísla, barvy a směru angkotu, kam se vydat. Měla jsem jí dát vědět, až do něj nasednu. Angkot, který mě vzal, byl úplně prázdný. To většinou znamená, že bude stát na každém rohu a shánět další a další cestující, aby nakonec jel plný. Tj. původně očekávanou hodinu jízdy z Pasar Rebo ke Kristýně jsem už v duchu nadstavila o další alespoň půlhodinu čekání. Navíc v 6 večer začínala zácpa i v Depoku. Naštěstí ale můj angkotář byl pravděpodobně bývalým jezdcem F1 a jediné, co ho zajímalo, byla rychlost. Mezi úseky volné silnice jsme si to hasili i možná 60 km/hod, nedbajíc na potenciální nové pasažéry. Dorazila jsem ke Kristýně za 20 minut! Kristýna prý tuto vzdálenost překonala jednou za 30 minut, ale v 5 ráno, kdy provoz ještě žádný není. Já jsem si to přihasila ve špičku.

Pak už jsem mohla vskočit do sprchy a oblažit své ulepené tělo vlažnou vodou Jakarty. U Kristýny doma to žije komáry, občas návštěvou švábů a krys, případně když už nic, tak alespoň rybičky v bazénku si poskakují radostí. Krom zvířátek Kristýna bydlí s manželem, příjemnou tchýní a dvěma švagrovými a bylo to u ní moc fajn. Má pěkný a prostorný dům, poklábosily jsme si česky, zdrbly chlapy, zvládly konverzaci i s tchýní v indonéštině (ba dokonce i chápala, co jí říkám!). 

V úterý, abych stihla schůzku v 9 ráno, jsem byla hozena Kristýniným manželem na motorce na nádraží v půl sedmé ráno (a to několikrát koukal na hodinky, jestli jako stíháme). Byla jsem vybavena informací, že tam bude hodně lidí. Inu, ale to, co mě čekalo, to jsem nečekala.

Na nádraží bylo fakt hodně lidí, přičemž se nejednalo o výchozí stanici, ale o jednu z mnoha na trase. Přijel vlak jiným směrem, než jsem potřebovala, ale nabídl mi pohled na to, "jak se to dělá": První a poslední vagon vlaku jsou vyhrazeny ženám. Byla jsem v této oblasti, proto následuje můj ženský křest pravým cestováním vlakem ekonomické třídy v Indonésii. Po příjezdu vlaku se ženy v chumlu ženou k dveřím (troje dveře = tři chumly). V každých dveřích je jeden policajt, který hlídá, aby do vozu nenastoupil muž. Po otevření dveří nastává boj. Dveře se otevřou do vagónu, kde je lidí narváno až po dveře už před pokusem nacpat tam další cestující. Ženy se tlačí dovnitř, ty víc venku tlačí na ty blíž ke dveřím a prostě vpresují další lidi dovnitř. Já jsem se bála, že mě Indonésanky prostě přebojují, protože tak dobré lokty jako ony fakt nemám a z Evropy mi vštípili vychování, že šlapat a bít cizí lidi není dobré. Ale neměla jsem na vybranou, po příjezdu svého vlaku jsem prostě šla do boje a zjistila, že stačí si stoupnout před nějakou výbojnější tetu a ta mě dovnitř napěchovala. Rčení "stála jsem na jedné noze a to ještě ne na vlastní" je dost výstižné. Nemohla jsem ani přenést váhu mezi nohama, protože to prostě nešlo. V jednu chvíli jsem spočítala, že mám velmi těsný dotyk s šesti dalšími ženami kolem sebe. Držet se něčeho nemělo cenu (nehledě na to, že to ani nešlo), vlak byl sice rozhrkaný, ale všude byly polštáře těl okolních lidí. Po pravdě - toto musí být erotický sen všech ošahávatelů ve vlaku. Chtěla jsem vytáhnout mobil a napsat Kristýně sms, že jsem ve vlaku... Zjistila jsem, že prostě nemůžu dát ruku až ke své kabelce nebo z ní vytáhnout mobil. Při tomto pokusu jsem se zasekla rukou mezi svým stehnem a zadnicí slečny před sebou a nemohla ji posunout zpět po celou stanici.
K výstupu musel člověk začít boxovat zpět ke dveřím 3 stanice před cílem. Začíná to tím, že musíte udělat otočku o 180 stupňů a otočit se z polohy zády ke dveřím (tak, jak vás tam natlačili) k čelnímu pohledu na dveře. Tato otočka je samozřejmě složitá jak mlátička, takže musíte synchronizovat s okolostojícími. Prostě jsem nahlásila okolomačkajícím se, že chci vystoupit na stanici Cikini, ty, co chtěly taky, se spolu se mnou shlukly a společně jsme se otočily jedním směrem a jedním pohybem. Výstup se udál násilím, podobně jako nástup. Když jsem vylezla ven, říkala jsem si, že kdybych nedejbože jela třeba v kostýmku, tak mě ten vlak vyplivne umačkanou tak, jak krávě z huby (nebo citujíc tatínka, žirafu ze skříně). Takže dobře za mé "tepláky a tričko" :-).

Obrázek vlaku z Depoku do Jakarty, trasy, jíž jsem jela. Ten náš byl bez lidí na střeše a zvládal zavřít dveře. Ale takhle to prostě fakt vypadá. Článek k dispozici zde (pouze Indonésky).

V Jakartě jsem naskočila do volného tuktuku, tj. trojkolého vozítka na bázi motorky, ale s místem na sezení pro pasažérku vzadu.

Můj pan řidič.

Ke svému velkému překvapení jsem na ministerstvu byla načas, bylo mi vysvětleno, do kterého patra se vydat a všechno šlo hladce. Setkání bylo velice příjemné, strávila jsem tam 4 hodiny a diskuse byla opravdu plodná. Co mě opravdu zaujalo, byl fakt, že za paní je skříň, ve které žijí zjevně krysy nebo jiná zvířátka. A že to paní vůbec nevzrušovalo. Inu, občas zapomínám, že Indonésie je zemí neomezených možností a býti překvapená je zbytečné!

Abych to neměla jednotvárné, volali mi Vlad s Andreou, tou dobou taky v Jakartě. Domluvili jsme si sraz a já jsem šla od místních zjišťovat, jak se dostanu do nového místa určení. Další zádrhel cestování po Indonésii je v tom, že Indonésané prostě neumí používat mapy. Takže míti bod na mapě je fajn, ale oni netuší, která ulice je kde a jak svou znalost okolí promítnout do mapy. Nakonec jsem to za pomoci okolí zvládla. Stopla jsem si městský autobus a dala si kolečko centrální Jakartou. Ke svému překvapení jsem se objevila tam, kde jsem měla. S děckama jsme si dali zmrzlinu v McDonald's, protože jsou klimatizovaní a přes výbornou vietnamskou restauraci se vydali zpět do Bandungu.
Vlad s Andreou nesdílí mou vášeň pro autentické indonéské zážitky a mají rádi svůj komfort. Do Jakarty přijeli business class vlakem a zpět jeli stejně. Já jsem se s velkou radostí přidala, protože po pravdě, mám těch economy class zážitků teď na nějakou dobu zase až nad hlavu. Jen jako pravý závěr jsme si dali cestu na nádraží všichni tři v jednom tuktuku.

Ty modré tuktuky jsou novější, ale taky dražší. Platí čím horší stav tuktuku, tím levnější jízdné. Takže jsme poučeně jezdili jen těmi oranžovými křuskami.

Jedna unavená, ale spokojená fotka z vlaku. Debatovali jsme s pánem naproti na téma zdravotního postižení a indonéské politiky. Vlaky jsou rozhodně luxusnější než česká první třída, blíží se EC s nadstandardem pohodlných polohovatelných sedadel se stolečky, samozřejmostí jsou elektrické zásuvky. Lze využít nabízených služeb od jídla, kávy až po např. masáž.