Danau Maninjau

Poslední den mých "vánočních prázdnin" v Bukittinggi jsem ukecala dalšího nového kamaráda z hospody Bedudal, Doda, že pojedeme na jezero Maninjau (a že budu řídit jeho motorku). Poměrně překvapivě ráno z naší úmluvy neustoupil, ba dokonce i tu motorku mi pak půjčil. Na jezero se jede z Bukittingi prvně dolů do údolí Sianok, pak nahoru na obrovský kopec a pak zase dolů k jezeru, k němuž vedou příšerné serpentiny. Je jich fakt plno a místní si je očíslovali a tak víte, kolikátou zatáčku právě kroužíte. Je jich něco přes čtyřicet a kolem osmé mě to přestalo bavit, kolem dvacáté jsem přemýšlela, že bychom to mohli vzít rovně... Já jsem řídila ne ty příšerné serpentiny (které navíc ani nejsou úplně bezpečné pro začátečnici, jako já), ale jiné příšerné serpentiny po cestě :-).

Byla jsem ráda, že máme semi-manual, tj. motorku s automatickou spojkou, ale s rychlostmi (nemačká se spojka, ta na levém řidítku ještě není, ale na levé noze jsou 2 pedály na řazení rychlostí nahoru/dolů, na pravé noze je brzda, na pravém řidítku ruční brzda a plyn). Protože pak můžete brzdit i motorem a pokud to řidič umí, přijde mi jízda v takovýchto podmínkách (serpentiny a kopce nahoru/dolů) bezpečnější. V případě Zuzanky za řidítky je to pak jedno, spíše jsem méně bezpečná, protože musím myslet na to, že mám podřazovat po zabrzdění a občas mi ta motorka trochu poskočí, chuděrka.

Výhledy z vyhlídky. Bohužel se odpoledne chystalo pršet, tak byl všude mlžný opar.

Další výhled na jezero, tentokrát už po cestě těmi serpentinami, které se kroužily kolem rýžových políček.

Už dole u jezera. Takovou cestičkou (po levé straně) mě Dodo vezl. Dělala jsem si z něj srandu, že mě veze někam do keře a co tam se mnou bude dělat... Cestička však vedla ke krásnému homestay.

Pokračování cestičky. To už jsme šli pěšky.

Homestay uprostřed zeleně.

Pláž u jezera.

Stále pláž u jezera. Takhle krásně tam bylo.

U jezera jsme si dali kafe a jen se váleli a užívali si nicnedělání. Pak jsme se rozhodli najíst v Dodově oblíbené restauraci po cestě zpět. Když jsme tam přijeli, přivítalo nás prázdné místo s jedinými dvěma "zákazníky":

Trochu se tvářily, že rušíme (proto ani jedna z koček nemá natočenou tvář k objektivu, na protest, že máme jako okamžitě odejít a nerušit, se obě otočily na druhou stranu). Nakonec se ale objevila panímáma, takže jsme naštěstí nebyli o hladu. Ale sedli jsme si k nízkému stolečku vzadu, abychom kočičky při siestě již dále nerušili. Celkově bylo vidět, že jsem tady byla v době mimo sezónu (tj. v období dešťů), protože tam bylo poloprázdno, i v homestay bylo dohromady pět zákazníků včetně nás.

Sádky rybářů na jezeru.