Učka blog: Přes Lombok na Sumbawu, Sumbawa Besar a ostrov Moyo

Bali jsem měla docela rychle plné kecky. Ono je to super místo na párty a na válení se na pláži, ale na druhou stranu musíte přetrpět plno turistů, kteří jsou navíc v oblasti Nusa Dua zhýčkaní a rozmazlení a chovají se podle toho. Takže jsem docela s nadšením přijala návrh Petra, že když Majda musí do Timor Leste, pojedeme sami přes Sumbawu a setkáme se s ním na Floresu, což byl další cíl, kde na nás zase čekal i Martin (Maroš se vracel zpět na Slovensko z Bali). Celá Sumbawa byla ve znamení problémů, vlastně to začalo už na Bali. Poučeni o našem ne-orientačním ne-talentu jsme se doma podívali do mapy a ráno 11.1. vyjeli jen do Pelabuhan Benoa, protože i v Lonely Planet tam byl namalovaný trajekt na Lombok. Bohužel pouze namalovaný. Tam nám řekli, že na Lombok se dá jen z Padang Bai, takže jsem řekla, že po Martinovi nechci, aby si dal tu cestu znovu se mnou a že mě má jen hodit někam do Denpasaru na autobus (zvládli jsme se ztratit a zajet si tak 20 km). Předpokládala jsem, že cesta Denpasar - Padang Bai (Bali) - Senggigi (Lombok) musí být obsluhována množstvím autobusům, je to dost důležitý tah, když už pro nikoho jiného, tak snad pro turisty. Navíc trajekt z Padang Bai jezdí co 30 minut. Inu, člověk míní... Takže nejprve jsme hodinu jeli na autobusové nádraží Batu Bulan v Denpasaru a myslím, že jeho název "šutr měsíc" docela vypovídá o tomto místu. V 11 dopoledne bylo prázdné krom naháněčů do autobusů, které stály prázdné taktéž čekajíc na cestující. Cenu, kterou mi tvrdili, že je normální platit, za 70 km cesty do Padang Bai, jsem platit odmítla (150 tisíc... normální cena bude do 50 tisíc, spíš ještě mnohem míň). Nakonec jsem potkala další pár zoufalých turistů s podobným problémem, ovšem bez znalosti bahasa Indonesia. Uhádala jsem cenu na 200 tisíc za všechny tři, ale byla to fuška a měla jsem z toho pocit opravdového znechucení. Nakonec jsme vyjížděli v jednu z Denpasaru!

V přístavu Padang Bai jsem chtěla jet běžným trajektem, který jede 3 hodiny do Senggigi a stojí nějakých 30 tisíc. Moji spolucestující, z nichž on byl Řek a ona Češka (jaká je šance potkat češku na Bali? Zjevně gigantická, ač na tom autobusovém nádraží jsme byli přesně 3 ks cizinců, celkově asi 12 ks lidí-cestujících...), ale rozhodli investovat do lístku na rychloloď přes Gili ostrovy. Taktéž jsem vyhádala slevu (a to gigantickou... skoro 60 tisíc/osoba), ale protože nic není zadarmo, tak nás lodička nedovezla do přístavu, jak by asi normální smrtelník očekával, ale doslova jsme vyskakovali na pláži asi 15 km za Senggigi. Tady se nás ujali ojekové s cenami, které dosahovaly opravdu astronomických výší kamsi za Pluto. Řek se naštval a začal na ty ojeky křičet, což mi znemožnilo jakékoliv jiné vyjednávání (jsou to chlapi, navíc starší než já, která jediná mluvím indonésky, tak se s nimi musí jednat uctivě, i když vás tvrdě okrádají. A ten, kdo ztratí úsměv, ztratí všechno... I když můj úsměv občas v Indonésii při vyjednávání dosti mrazí). Během této debatovací chvilky dokonce přijela místní hromadná doprava, ale ojekové řidičovi něco řekli v lokálním lombockém jazyce a poslali ho pryč. Zjevně byli místní mafií domluvenou i s dopravní lodní společností. Toto opravdu nesnáším, hlavně to je už čistá krádež, žádný prostor k vyjednávání. Naštěstí i na Lomboku jsou slušní lidé, takže nakonec Řek řekl, že jde radši pěšky, než s nima (souhlasila jsem s ním...) a po asi 300 metrech nás bemo hromadné dopravy naštěstí čekalo za zatáčkou. Ale ojekové nás po chvíli dojeli a docela na řidiče bema doráželi a byli na něj pěkně hnusní. Bylo mi ho líto, doufám, že jim pak nemusel zaplatit část z toho, co jsme zaplatili my jemu. Nakonec jsme ještě od restaurace, kde mě čekal Petr, jeli taxíkem. To už jsem myslela, že umřu, protože další vyjednávání, že nechceme "lepší cenu", ale taxametr, by mě už zabilo. Naštěstí taxikář byl v pohodě. Ale tento zážitek mi docela znechutil Lombok. Naštěstí Petr tam prožil krásných 14 dní se svou přítelkyní a nadšeně mi o nich vykládal, takže jsem nezanevřela. Ale příště tam letím.

Zvířátka v hotelu v Senggigi na Lomboku, kde jsme jednu noc s Petrem spali.
Vlastně tady začalo taky naše "příbuzenství". Péťa v hotelu do této doby bydlel s přítelkyní Terezkou, která v den, kdy já jsem přiletěla, odletěla (ještě jsem ji neviděla, ač jsem o ní hodně slyšela, je to pro mě taková "paní Colombová" :-) ). No a protože pro Indonésany, kteří jsou většinou dost nábožensky založení, je trochu podivné, že spolu dva lidé bydlí v pokoji, když nejsou manželé ani příbuzní (ba naopak jedno z toho předpokládají) a protože jsem Petrova manželka zjevně nebyla, když viděli Terezku, tak jsem se stala sestrou. Myslím, že náš vztah byl dosti podobný, jak bych asi se sourozencem-stejně starým bratrem měla - občas jsme se pěkně pohašteřili a teda za manžela bych ho nechtěla (ostatně, ani on mě), ač jako parťák na cestování je k nezaplacení. Naše sourozenectví bylo všemi přijímáno, spíše občas bylo trochu složité popisovat zbytek rodiny při odpovědích na otázky... Ale zvládali jsme sjednotit výpovědi.

Doufám, že doceníte, že konečně jednou nefotím kočičky!

Připadala jsem si tam jako v teletubbies, kde taky po trávníku běhali ti zajíčkové. Tito dva byli neuvěřitelně přítulní a neustále kontrolovali, jestli náhodou nemáte něco dobrého k snědku. A žebráci to byli profesionální! Snědli mi skoro celou papayu.

Druhý den (12.1.) ráno jsme vyrazili přes celý Lombok do přístavu a trajektem na ostrov Sumbawu, do Sumbawa Besar ("Velká Sumbawa").

Přístav na Sumbawě

Lodička po cestě.

Brázda za naší lodí.

Oproti hinduistickému Bali, Sumbawa je zase už muslimská, navíc turisty ještě neobjevená. Taky to teda znamená, že není ani moc pro turisty vybavená. Sumbawa Besar je docela hnusné městečko, kde není žádná cestovka, která by půjčovala motorky. Nehledě na naprosto nemožné hotely, které připomínají spíše hotely duchů (vzpomněla jsem si na Shining při prohlídce jednoho hotelu...), než místo, kde byste se chtěli ubytovat.

Pohled na náš pokoj v hotelu. Všechno bylo tak ze 70. let, staré, rozskřípané, zatuchlé, mop a vodu to od minulé sezony nevidělo. Naštěstí jsme ani jednou neměli štěnice v posteli, tak aspoň že tak.

První večer jsme vyrazili na procházku po městě, dokud ještě bylo světlo. Na městě je nejzajímavější Dalam Loka, Sultánův palác. Samotní potomci sultána žijí v relativně moderní stavbě postavené Nizozemci ve 20. století.

Domeček pro potomky sultána.

Původní palác. Teda, tak trochu připomíná stodolu, ale takhle vypadá tradiční sumbawská architektura, domy se zde staví na kůlech. Oproti tradičnímu domu tento má 2 patra a stěny nejsou z proplétaného bambusového listí. Ale nedivím se potomkům sultána, že vzali za vděk holandským domem. Tento palác je cca 200 let starý (informace z mého 4 roky starého průvodce, tak si k tomu něco přidejte :-) )

Palác z druhé strany.

Hned vedle starého paláce a kousek od nového je velikánská mešita (foceno před starým palácem).

Parčík, kterému říkají zahrada, před novým palácem.

Je to fakt jenom parčík, toto je pohled o 90 stupňů doleva foceno o pár metrů dále. Víc toho tam nebylo.

Daňci vedle parčíku.

Po prohlídce všech pamětihodností a konstatování, že motorku zjevně tento večer nepůjčíme ani nezjistíme informaci, kde ji půjčit, jsme se vydali najít něco k večeři. Naprostou shodou náhod jsme potkali místního průvodce, který se nás hned ujal. Vzhledem k tomu, že jsme cestovali po Sumbawě naprosto mimo sezonu, tak chápu, že skočil hned po prvních "bule", které viděl. Byl to cca 50letý chlapík Iyat, docela obstojně mluvící i anglicky (v Lonely Planet je o něm zmínka a píšou, že mluví skvěle anglicky - inu, ne všemu zde lze věřit). Iyat nám navrhl, že nejlepší bude vydat se na výlet autem, které v rekordním čase zvládl půjčit a sám řídil. Sice cena nebyla nejnižší, ale zpětně jsme tuto variantu více než docenili. Cesty kolem Sumbawa Besar jsou totiž v nehorázně špatném stavu.

Chtěli jsme na výlet do vesnice Poto, 12 km od Sumbawa Besar, kam jsme vyrazili 13.1. ráno. Cesta tam zabrala skoro hodinu a byla to opravdu terénní jízda přes výmoly. Poto je centrum tkaní songketu, látky typické pro Sumbawu, ale především se tady opravdu zastavil časy kdysi v minulém století.

Tradiční baráčky v Poto jsou stejně jako sultánův palác "na muřích nožkách", stěny mají z proplétaného bambusu, takže pokud koukáte škvírama, vidíte dovnitř/ven. Ale netáhne tudy a zimy se tu fakt bát nemusí.

Tradiční chajdaloupka v Poto.

Panímáma dělá z rýže rýžovou mouku.

A já se po ní zkouším opičit a vůbec mi to nejde.

Tyto kuličky měly zjevně sezonu sklizně - je to jakési listí uválené po uvaření do kuliček, dělá se z toho místní medicína.

Výroba songketu. Jak je v tom zlatá nit, tak je to slavnostní.

Pradlena na cestě od řeky. Mimochodem velké prádlo je současně i mycí den většinou. Lidé tady navíc ještě většinou nosí jen sarung jako hlavní oděv. Jen tu není tak silná tradice batiky oproti Jávě nebo Bali. Formální oděv je tvořen namísto té batiky songketem, podobně jak na Sumatře.

Pluh na orání rýžového pole.

Stáj pro koníka. Trochu mě mrzí, že co se týče chování zvířat, Indonésané jsou zastánci úspory prostor v co nejvyšší míře. Podobně jako klece pro ptáky, klece pro psy, i koně prostě nemají životní prostor ve svých stáních a Indonésany to nevyvádí z míry. Domácí zvíře tu není prostě chápáno tak, jako v Evropě. Ale zákon na ochranu zvířat tu mají, stejně tak týrat zvířata je tu společností chápáno jako velmi špatné (a je to tuším i proti nařízením Koránu). Dodržování tohoto zákona a obecně dohled na blaho zvířat ze strany společnosti je dle mého názoru srovnatelný s Evropou - najdete tu otřesné příklady týrání, ale většina lidí je odsuzuje. Jen ty domácí užitková zvířata se mají hůř.

Osekávání kokosů. Kdyby Indonésané tušili, že kokosové "vlasy", nebo jak to nazvat, se v Evropě prodávají a za kolik... Asi je začnu vyvážet, tady se to prostě spálí a je to.

Kuchyně u panímámy doma.

Toto je stále ještě spíše kuchyně. V Indonésii se většinou nejí u stolu, ale na podlaze v hlavní obývací místnosti.

Další rozpracovaný songket.

Další tradiční chajdaloupka. Ač vypadá, že se asi zřítí nejpozději hned, takhle vypadaly všechny. Sumbawa je opravdu chudý ostrov.

Z vesnice Poto jsme se přesunuli ještě více dobrodružnou příšernou cestou do vesnice Tepal. Zde průvodce Lonely Planet lákal na Batu Tering, megalitické sarkofágy ozdrobené reliéfem krokodýla. Cituji Lonely Planet: věří se, že se jedná o dva tisíce let staré hrobky dávných náčelníků. Šlápoty v kamenech prý patří bohům. Inu... že by se v něco věřilo, se říci nedá. Tyto "sarkofágy" jsou spíše turistickou atrakcí a zdrojem příjmu místního starosty (kepala desa, hlava vesnice). Musíte si najmout ojeka na terénní motorce, protože v Indonésii se pěšky nechodí. Vzhledem k tomu, že byly tři odpoledne, tak jsme to neukecali, že umíme šlapat, protože je to cca 5-7 km tam a zase zpět a hrozil déšť. Cesta byla fakt dobrodrůžo. Nenafasovali jsme ani helmy, ostatně ani naši ojekové je neměli. Já jsem tomu svému mrňavému cca 20letému pinďovi rozhodně nedůvěřovala tak moc... Petr měl toho více zkušeného, který jel před námi a my jsme vlastně kopírovali jeho stopu. Jeli jsme po příšerné kamenité cestě, šplhali jak kamzíci na motorkách přes kameny. Takže jsem občas protestovala a prostě šla pěšky. Kdyby nám zapršelo, tak za cenu naprostého zmoknutí na tu motorku na kluzkou skálu nesednu ani za zlaté prase. Ale Petr si svou cestu docela užil. Můj ojek asi ne, protože když šlo do tuhého, nejprve jsem se k němu přitiskla tak, že jsem mu asi polámala žebra a pak když bylo úplně nejhůř, vystupovala jsem (Majdovi jsem jednou vystoupila za jízdy, ojekovi jsem s láskou vždycky naznačila zastavení, navíc podle síly mého stisku to podle mě mohl už čekat).

Samotné sarkofágy byly nakonec docela nuda...

Tady jsme zastavili a prostě plot s brankou kolem šutru s rytinami kolem, které nikdo neopečovává, takže eroze dělá svoje. To všechno v pidi lesíku, vedle pak už pole.

Samotný sarkofág.

Reliéf krokodýla

V kontextu rozpadeného sarkofágu.

Další sarkofág kousek dál v lese.

Krásný výhled.

Pole sousedící se sarkofágy.

Po návratu zpět do vesnice Tepal jsme už vyrazili zpět do Sumbawa Besar.

Pohled na Sumbawa Besar shora.

Další den (14.1.) nám náš osobní průvodce nabídl výlet na ostrov Moyo. Podle Lonely Planet je to jedna z nejlepších oblastí pro potápění. Jedním z důvodů pravděpodobně bude to, že na ostrově není prakticky žádná možnost ubytování, pouze kemp s cenou 800 nebo 900 USD/osoba/noc. To opravdu dost limituje počet turistů, kteří se sem vypraví. Navíc dostat se na ostrov je složité jak mlátička. My jsme si museli najmout auto, které nás hodilo do rybářské vesničky, tam jsme najali rybářskou loďku a odjeli na ostrov. Výsledně jsme byli hodně rádi za našeho průvodce, který toto všechno domluvil, protože jinak bychom ostrov neviděli a přitom byl úžasný a krásný.

Buvoli po cestě do přístavu. Sumbawa je velkým producentem hovězího masa.

Rybářská chajdaloupka, ve které jsme si půjčili loď (a mládež, která loď řídila. Nejstaršímu bylo cca 18, nejmladšímu kolem 10. Protože byl státní svátek, všichni čtyři naši spolu-cestující alias kapitán a posádka to měli zjevně jako skvělou zábavu do volného času, za kterou navíc dostali nějaké kapesné).

Ranní úlovek. Jsem ráda, že jsem slepá jak patrona a takové ryby prostě v moři nevidím... Ale stejně je prťavej, takoví lidi nežerou.

Už od malička jsou děti v přímém kontaktu s mořem. Fascinovalo mě, že na tohoto chlapečka nikdo moc nedával pozor, já jsem teda pozor dávala namísto rodičů, netuším, co by dělal, kdyby tak trochu "uplaval". Ale nevypadal, že si s lodí hraje poprvé, takže asi bude profík.

No a toto už je naše loď. V pozadí ostrov Moyo.

Na ostrov to bylo fakt kousek, za což jsme byli fakt vděční. Tento motor dělal takový hluk, že jsme byli skoro hluší, než jsme dorazili. Vzadu náš "kapitán".

Ostrov Moyo a naše soukromá pláž. Pláž je písčitá, jen odumřelé korály jsou vyplavovány na pobřeží, kde následně tvoří pás "kamení".

Nádherně nám vyšlo počasí, sice občas mráček, ale jinak bylo slunečno celý den. Já jsem vlezla do vody, panenský korálový útes začíná hned asi 10 metrů od pláže, takže mě z vody prakticky nemohli vytáhnout. Byla jsem naprosto nadšená, zatím moje nejlepší šnorchlování v Indonésii. Ač tam nebylo tolik ryb, jako když jsme šnorchlovali např. na Komodu v národním parku, tak tady díky slunečnému počasí byl krásně barevný korálový útes. Taky jsem vlastně nikdy před příletem na Bali nešnorchlovala na korálovém útesu a šnorchlování na Nusa Dua se s tímto nedá srovnávat.

V listopadu jsem koukala na Hledá se Nemo v rámci svého nachlazení. Pixar studio zjevně opisovali z Moyo korálů. Běhal kolem mě Nemo i jeho kamarádi (jen ta želva nepřišla), ostatně Nusa Tenggara souostroví, kam patří i Sumbawa, patří k oblasti Australské, kam situovali autoři prostředí Nema.

Akorát tím, že jsem se celou dobu máčela a užívala si rybičky a korály, jsem se strašlivě spálila. Byla jsem červená jak rak a následujících 14 dní jsem se loupala jak cibulka.

Následují fotky Petra z jeho podvodního foťáku. Děkuji! Ale i tak realita byla mnohem barevnější!