Donggo, pláž Lakey a trajekt ze Sumbawy na Flores

Motorku jsme měli půjčenou silnou a tak jsme 17.1. vyrazili do kopců na druhé straně Bimy.  V plánu byly tradiční vesnice v oblasti Donggo. Lonely Planett říká, že tam ještě žijí Dou Donggo, tj. lidé z hor, kteří mluví ještě zastaralou sumbawštinou a jsou zřejmě potomci původních obyvatel. Ono, nám je jedno, jakým lokálním jazykem místní mluví, stejně jim nerozumíme občas ani indonésky. Prý jde ještě o výbušnou oblast, kde se občas někdo s někým porve o téma náboženství (místní víra, křesťanství a islám jsou na velmi malém prostoru příliš blízko sebe), identitu a možná jenom o ženský, kdoví. Z mého pohledu: ano, další poměrně chudá oblast Sumbawy s tradičními baráčky, je to odtud daleko kamkoliv, takže vysokoškolské vzdělání tu je zřejmě stejné časté jako návštěvy bule cizinců (kdoví, zda těch cizinců tam nejezdí víc?). Lidé zde pracují jenom v zemědělství, což také dost určuje jejich možnosti a limity. Navíc půda je zase kopcovitá a kamenitá. 

A mimochodem dostat se tam bylo za odměnu: cedule na Donggo je jen z jednoho směru a my jsme samozřejmě jeli tím druhým, takže jsme si zajeli docela dost kilometrů a museli se složitě ptát.

Příjezd do Donggo - do těchto kopečků jsme se museli vyšplhat.

Vesnice Mbawa v oblasti Donggo.

Úplný vršek vesnice s tradičními domky. Jak jsem psala výše, Donggo oblast má ještě stále své tradiční náboženství. V rámci toho po levé straně domeček je na scházení se pro muže (něco podobného jsme pak viděli na Floresu).

Od té bambusové tyče po levé straně mám tu jizvu na noze, protože jak jsem šla kolem ní, tak mě praštila do nohy a pěkně jsem se sedřela. Pravda skoro jsem u toho zbořila baráček a Petr se mi smál, že mám něco nechat i příštím generacím. Mimochodem v tomto domě bydlela celá rodina. Lonely Planet průvodce si stěžuje, že je škoda, že místní tradiční domky upravují vlnitým plechem apod. Na druhou stranu - já je obdivuji, že tu vůbec bydlí a modernizaci nezastavíš, přijde mi absurdní, abychom v rámci nějakého turismu vyráběli skanzeny z normálních vesnic (ale bylo by pěkné naopak udělat skanzeny z "nenormálních vesnic", kde už třeba nikdo nežije, jako Maria z předešlého dne).

Vesnice Mbawa není samozřejmě izolovaná, v pozadí lze vidět dvě sousední vesnice v oblasti (je jich celkem cca 10). Jinak byly ale další vesnice hlavně až dole pod kopcem, cca 10 km daleko (a tam taky mládež chodí do školy).

Kozičky pod šutrem.

Na kůlech je sýpka na rýži. V popředí nějaké napajedlo pro nějaká zvířata. Nebo taky něco jiného. Pokud pro zvířata, asi minimálně pro krávy nebo koně podle velikosti, ale tyto zvířata jsme nikde v žádném větším počtu nepotkali.

Místní kostel. Vzhledem k tomu, že jsme ve vesnici byli v pátek přes poledne, můžeme konstatovat majoritu muslimů, protože chlapi ve vesnici skoro nebyli (všichni byli na páteční modlitbě).

Malebná políčka při cestě mezi vesnicemi.

Sušení rýže.

A sušení prádla.

Místní hřbitov.

A ještě jeden hřbitov.

Výhledy po cestě dolů.

Cesta zpátky do Bimy vede podél pobřeží (Bima je přístavní město) a je lemována farmami na krevety. Ty obrovské krevety tygří tu vyjdou na 30 tisíc IDR za kilo, tj. pod 55 Kč. Škoda, že je nejím :-)

Abych mohla udělat chytrou, dokonce jsem se zeptala strejdy google, co ví o těchto farmách. Takže: pěstuje se tu pacifická bílá kreveta Litopenawus vanna-mei, dovezená do Indonésie roku 2002. Protože ty předchozí typy byly náchylné na nemoci a tak museli měnit styl pěstování.

Kolem krevetích farem to pěkně fučelo, protože to byla vlastně silnice vedoucí uprostřed takovýchto malých nádržek a z jedné strany bylo moře, z druhé hory (v dálce, obojí).

Tímto výletem jsme plánovali dáti Sumbawě vale a přesunout se na Flores a potkat se tam s Majdou, Martinem a jeho kamarádem Lukášem. Ovšem... člověk míní, Indonéské počasí mění. Ač bylo celou dobu našeho pobytu na Sumbawě vzorové počasí a sluníčko, na moři si to bouřila a čerti se tam ženili. Takže nejezdily trajekty mezi Sumbawou a Floresem z přístavu Sape (malé trajekty). Ale měli jsme štěstí více než rozumu a o den později, než jsme plánovali jet, odjížděl obrovský trajekt přímo z Bimy přes Flores na Sulawesi. Tuto informaci jsme se dozvěděli od nejvtipnější figurky celé Bimy. Tou byl (a stále ještě zřejmě je) majitel místní cestovky. 

Oproti českým cestovním kancelářím, indonéské "travel" se specializují na prodej jízdenek na ty spoje, na které je prodávat lze (letadla, některé trajekty) a na zařizování soukromých spojení mezi významnými destinacemi (od cestovky k nejbližšímu letišti většinou). Aktivity spojené s turismem jsou většinou také schopné zařídit (půjčení motorky, zajištění půjčení auta, občas i s řidičem, případně zorganizování výletu na hodně známé místo), ale není to jejich hlavní náplň činnosti. Naše cestovka spočívala v tmavém divném kumbále/skladu, v němž byl jeden počítač, několik židlí, hyperaktivní (ne)organizovaný chlapík-majitel a miliarda razítek. Majitel se snažil působit "profesionálně" a než jste zaostřili a zkusili ho poslouchat, skoro mu to i vycházelo. Ale výsledek byl spíše klauniádou na téma profesionálního prodejce lístků. Hlavní bylo, míti svou obálku a na ní napsané, kam jedete a odkud. A protože psát je náročné, tak na to měl razítka. Takže půlku času strávil hledáním vhodného razítka, protože tam měl vyrobené snad úplně všechny destinace odkud/kam lze v Indonésii cestovat. Obálky se také lišily podle toho, jak jste cestovaly - ty s lodičkou pro palubní lístky na trajekt, ty s autobuskem pro lístky na autobus a ty s letadélkem pro cesty ponorkou. Petr pantátu nadchnul, protože když ukázal svou obálku z jiné cestovky, pantáta zjistil, že krom obrázků a zbytečností lze na obálku třeba napsat reklamu na cestovku apod. 

Razítkové zátiší - toto je cca čtvrtina!

Výsledkem našich návštěv cestovky v Bimě nakonec byl lístek na trajekt, ale taky další den volna, protože loď jezdí jen 2x do měsíce (a to si ještě myslím, že jednou tam a podruhé zpět, že to není úplně 2x do měsíce stejným směrem - ale úplně jsme pantátovi nerozuměli). Proto jsme si udělali ještě na pláž Lakey Beach 18.1.

Znovu cituji Lonely Planet: Pantai Lakey, něžný půlměsíc zlatého písku, je místem, kde to na Sumbawě celoročně žije turisty. Tak jsme očekávali davy australských surfařů na těch "světových vlnách" kolem mnoha hotelů a bungalovů. Inu... myslím, že na Sumbawě ti cestovatelé Lonely Planet nebyli, nebo rozhodně ne v roce 2010, z něhož můj průvodce je.

Na pláži byly především kozy.

Dále 1 ks rybáře.

Pejsci.

A kočička.

Celkově byla Lakey beach spíše pláží duchů. Potkali jsme tam sice asi 5 dalších cizinců, ale ti vypadali podobně ztraceně jako my. Ani ta pláž vlastně nelákala ke koupání. A hlavně to tam vypadalo jako po tsunami nebo minimálně zemětřesení.

Další den 19.1. jsme se vydali na trajekt, že konečně ze Sumbawy odjedeme (odplujeme). Jako blázniví naivní evropané jsme se vydali na trajekt na čas na desátou ráno, kdy měl odplouvat. Inu, po druhé hodině odpoledne už to začalo vypadat, že někdy nějaká loď i připluje a my odplujeme (možná). Informace se lišily osobu od osoby, jichž jsme se ptali, nezáleželo, zda spolu-čekající nebo zaměstnanci přístavu, nikdo neměl ani tušení od době vyplutí lodi nebo době cesty do Labuan Bajo na Floresu (a nikomu to ale nevadilo).

Během čekání jsme se seznámili s dvěma kluky z Nizozemí, kteří čekali na stejnou loď. Bylo to fajn, protože měli karty, tak jsme vlastně celý den strávili hraním. Naučili jsme se novou australskou hru a mastili jak o život. Protože jsme byli jediný bílý ostrůvek anglicky mluvících cizinců, navíc oproti znuděným Indonésanům zjevně dobře se bavících, brzy jsme měli značné obecenstvo. Postupně jsem lámanou indonéštinou pravidla vysvětlila několika chlapům, co mi čučeli přes rameno, takže jsme to měli i s hecováním. Není nad dobré rady od těch, kdo hru neumí, ba ani jazyk, jímž chtějí radit, neumí (a já neumím dobře ten jejich), ale dobrou snahu mají!

Čekací foto, vlevo Luka.

Ač se to zdálo neuvěřitelné, nakonec jsme se dočkali! Přijel obrovitánský kolos velikosti Titanicu a celý dav se přidal k obrovskému davu na lodi, kteří tam už byli z Jakarty. Nikdy jsem takhle obrovskou lodí nejela, kluci taky ne. Byli jsme trochu vykulení, ale nakonec jsme našli jednu obrovskou kajutu pro 85 lidí, kde jsme byli asi v 30 lidech a měli vlastní lehátka, na nichž jsme mohli pokračovat v kartách. Samozřejmostí bylo, že se nalodily i panímámy prodávající svačinky a pitíčka a všechno... a loď neodplula, dokud neobešly všech sedm palub a neobsloužily ty tisíce lidí. Však času je dost!

Naše loď. Ne že by byla kulatá, ale vyrobila jsem panorama ze dvou fotek, které nebyly foceny jako panorama.

Nastupující dav. Mimochodem při výstupu byl ten dav už neproniknutelný (normálně jsem používala pěsti, abych mohla projít - vzhledem k tomu, že mi bylo špatně po cestě lodí, tak jsem se ani nerozpakovala ty lidi, co mi prostě jen chtěli zavazet, trochu šťouchnout).

Kajuta.

Na to, že loď byla obrovská, tak moře bylo větší (resp. jeho vlny). Šplouchalo to do boků a házelo s lodí tak, že všichni Indonésané byli zelení jak papriky. Ostatně moje barva s postupujícím časem plavby také nabírala zelené odstíny a ke konci asi 8hodinové plavby jsem ji měla stejnou jak oni. Moc tomu nepřidalo, když postupně skoro všichni Indonésané z naší kajuty šli zvracet na blízký záchod. Sice jsem to zvládla se ctí a ještě se s láskou podělila o svůj eukalyptový olejíček, ale zážitek to nebyl z nejlepších. Loď skřípala, nakláněla se, venku byla bouřka, ... a ač jsem Titanic neviděla, bála jsem se, že bychom skončili jako on. I když mě Petr uklidnil, že nejvíce námořních nehod se stává proto, že loď narazí na ledovec, a to nám nehrozilo.

Ještě horší byl výstup z lodi. Bylo tam docela vedro a to v kajutách byla ještě nějaká ta cirkulace vzduchu. Když jsme přijeli do Labuan Bajo, zastavili jsme a loď hlásila, že máme vystoupit. Měla jsem pocit, že nám to trvá snad sto let a že ta loď odrazí od břehu a odpluje a já tam zůstanu dalších 20 hodin až do Makasaru! (to bych snad plavala sama do přístavu) I přesto jsme uvázli v zácpě lidí na chodbě. Tam už vzduchotechnika vzduchem nehýbala, navíc ta cca 1,5 metru široká chodba nebyla stavěná na ucpání zástupem lidu. Indonésané zase nejsou stavění na čekání ve frontě, takže se neustále tlačili vpřed. Byla jsem zpocená až za ušima, na zádech batoh, mačkala jsem se na batohy kluků před sebou, měla pocit, že se udusím, že v té lodi už navždy zůstanu... a čím blíže ke vchodu, tím větší hustota davu. Přesně vím, jak se může stát, že někoho někde ušlapou v davu, protože kdybych spadla na zem, tak prostě vystupují i přese mě a asi by jim to nevadilo. Jako bonus při výstupu na molo jsme se nemohli probojovat davem lidí venku (kteří nevím, co tam krom zavazení dělali). Organizace byla příšerná a když jsem vylezla z lodi, tak jsem se cítila opravdu nemocná a zničená.

Naštěstí nás v Labuan Bajo čekali kluci, vzali do hostelu, dali nám pivo a navíc i pro každého klobásu a hořčici! (na přivítanou od Lukiho ze Slovenska)