Indonéský posun mých hodnot

Včera mi bylo vytknuto, že píšu o tom, jak jsem se měla v prosinci, a o aktuálním žití nedávám informace. Ono primárně se tak děje proto, že teď se prostě a jednoduše nic neděje. Chodím do školy, učím děti anglicky, snažím se plodit článek na doktorát a mezitím prší a tak chatuju s přáteli po jabberu či skype. Zase jsem se dostala k aktuálním drbům z ČR, stíhám číst zprávy, sledovat olympiádu... Takže vlastně nic. Většina toho zajímavého kolem mě se děje spíše ve světě a já si to čtu na internetu. Přesto se pokusím shrnout to nejzajímavější.

1) tento semestr jsem se víceméně náhodou dostala do třetí třídy (začala jsem v první). Tj. od začátečníků, kteří všichni po prvním semestru pokročili mezi mírně pokročilé do třídy druhé, jsem poposkočila k již pokročilým. Znamená to spíše výhody, tak jsem se rozhodla, že se mi tu líbí. Největší výhodou je málo studentů ve třídě, tj. chodí nás mezi 6-10 žáky. To je mnohem efektivnější než dav začátečníků, kde bývá i více jak 20 lidí.

Abych vysvětlila onu náhodu: přišla jsem tři dny po začátku semestru a zeptala se, do které třídy mám jít, a chtěla nafasovat učebnici. No a protože zrovna pracovníci neměli náladu tuto informaci ověřovat a hledat, poslali mě tam, kde bylo míň lidí (současně jsem během prázdnin opravdu začala líp mluvit a komunikovala s nimi indonésky, už ne anglicky).

Výhodou změny třídy je změna učitelů (která by ale přišla i ve třídě druhé) a změna témat. V pondělí máme sloh, což je pruda (psát mi vždycky šlo a ještě si z gymplu pamatuji rozdíl mezi vyprávěním, článkem a popisem). Takže v pondělí ráno nevstávám a chodím do školy na desátou, napíšu nějaký článeček, dostanu pochvalu, jak jsem šikovná, a jdu domů. Vzhledem k tomu, že ty hodiny jsou fakt nudné, tak jsme tam např. dneska byli ze všech studentů jen dva. Na druhou stranu v úterý, středu a čtvrtek jsou fakt výborní učitelé a dokonce mám potřebu trávit s nimi celou dobu vyučování (což jsem v minulém semestru měla s jednou pedagožkou), pátek je průměrný, v porovnání s minulým semestrem stále ale dobrý.  Poměrně často v hodinách máme zadání "napište článek na libovolné téma" a použijte gramatiku, kterou jsme se naučili (spojky např.). Takže kdybyste měl někdo zájem o cca 200 slov v indonéštině na nějaké téma, posílejte poptávky :-)

Výsledně si myslím, že se teď naučím mnohem víc gramatiky a spíše si opravím to, co jsem se naučila během cestování na ulici. Obecně totiž podle svých pedagogů mluvím hodně nespisovně, což je běžné u neformálního mluveného jazyka, ale oni se nás snaží naučit tu "vysokou" spisovnou indonéštinu. Je to vtipné, snažím se sama sebe opravovat během mluvy, ale výsledně na mě Indonésané koukají jak na cvoka, že mluvím "divně", v češtině bychom asi řekli "jak kniha".

Abyste viděli, jaká jsem šprtka, přikládám fotku svého vysvědčení :-)

2) zimní olympiáda v Indonésii fakt vůbec nikoho nezajímá. Vzhledem k tomu, že francouzská a polská spolužačka už odjely domů, tak jsem tu ze států, které někdy viděly sníh, zůstala sama. 

3) díky znalostem indonéštiny a hlavně kvůli tomu, že mám ráda Sumatru, mám tu už více indonéských přátel. 99 % z nich jsou muslimové (jen Goran je katolík, takže 1 ks Indonésana ne-muslim, co znám). 

Rozhodla jsem se, že překonám svůj stud, a začala jsem chodit na záchod do mešity. Každá mešita má genderově oddělená místa k umývání před modlitbou a zároveň i toalety. Takže vlastně jsou tu všude k dispozici veřejné toalety, většinou navíc poměrně v dobrém stavu (akorát se tam musí naboso...). Doteď jsem se bála chodit do mešity na záchod, že omylem vlezu někam, kde už je to určeno jen k modlení. Přišlo mi to necitlivé vzhledem k tomu, že nejsem muslimka. Ale už jsem poučena, kam můžu, kam ne... a využívám této velké výhody islámu.

Další vtipná situace nastala tento víkend. Spala u mně Evelynd, muslimská kamarádka. Když jsme chtěly jít spát, chtěla se ještě předtím pomodlit. Zeptala se mě, na kterou stranu je směr na Mekku. No a já to samozřejmě netuším, protože to tušit nepotřebuji. Akorát takhle v noci jsme se neměly koho zeptat. Nakonec jsem si ale vzpomněla na orientaci v mešitě po cestě ke mně a podle toho jsme směr určily. Ale byla to zajímavá a nezvyklá situace. 

Další poznatek: v době menstruace se muslimská žena nemusí modlit a ani nesmí chodit do mešity. S tím souvisí i to, že v tuto dobu může mít nalakované nehty. Lak totiž pokrývá plochu nehtů, takže se jinak muslimská žena před modlitbou nemůže očistit úplně celá (jako umýt si celé ruce...), tudíž se nemůže modlit s namalovanými nehty. Špatná to zpráva pro dodavatele kosmetiky na Indonéský trh... 

4) začínám zjišťovat, že čím déle jsem v Indonésii, tím více se mění některé mé postoje. Např. tento příspěvek píšu v McDonald's. Jsou tu pohodlné židle, stolečky se zásuvkou, free wifi... Navíc tu můžu sedět s jednou Coca-Colou za 6 tisíc rupií, tj. 10 korun vlastně nekonečně dlouho (a je to tu non-stop). Už dřív jsem McD, jak se tu zkracuje, používala jako místo k setkání, protože je tu velice dobře situovaný na rohu hlavních silnic a jasně viditelný. Poslední dobou jsem si ale zvykla sem chodit pracovat, podobně jak v ČR do kavárny. A nejsem sama. V prvním patře tu vedle mě sedí vlastně jenom skupinky Indonésanů pracující na společných projektech do školy nebo seminárkách. Dvě slečny tu vedle mě už několik hodin cosi rýsují (ještě jsem nepřišla na to, jestli je to architektura nebo střih nějakých šatů...). Netuším, jestli i v ČR jsou "mekáče" takovým tvůrčím prostředím, ale tady mě to opravdu občas připomíná hlučnou knihovnu, kde navíc můžete pít a jíst. 

A navíc tu mají McFlurry, tj. zmrzlinu, za 10,5 tisíc IDR, tj. necelých 18 korun. A chutná to jak zmrzlina! Ač pláču pro svou oblíbenou příchuť zeleného čaje s fazolemi, která byla jen sezónní, takže už ji nenabízejí. 

Na druhou stranu - jako velká odpůrkyně globálních značek a fastfood občerstvení se za sebe trochu stydím. Ale co, v ČR budu pečlivě třídit odpad a krmit své žížaly a jíst jenom jablíčka a vůbec... co se stalo v Indonésii, zůstane v Indonésii :-). Hamburger jsem tu měla jen jednou a to na výslovnou žádost svých kamarádek, které mě sem zatáhly přes mé velké protesty (ale zase jsem zjistila, že to tu je docela fajn, no).

5) v pondělí v poledne není nikdo v bazénu, takže plavu v plavkách! :-)

6) muslimská kultura opravdu zajímavě formuje naše myšlení. Už jsem si zvykla, že azan, tj. zpěv muezzinů, mi strukturuje můj den. Je to podobné jako odbíjení kostela v ČR. Vlastně nevíte, že to slyšíte, ale jakmile o to přijdete, najednou něco chybí a na hinduistickém Bali jsem postrádala jasné určení západu slunce.

Taky jsem si zvykla na tradici zahalování, navíc umocněnou indonéskou posedlostí po bledé pleti (takže se zahalují víc, než nařizuje náboženství, aby se náhodou ženy neopálily). Znovu v porovnání s Bali jsem měla pocit, že ti západní turisté jsou fakt nemravové, když jsem viděla některé modely některých žen (a především těch, které by se měly zahalovat i jako ne-muslimky, protože ne každý je zvědavý na všechno). Na druhou stranu je škoda, že náboženství zakazuje odhalovat postavu a to i v obtáhnutém oblečení - některé ženy si to vykládají tak, že moc pěkné ženy by měly býti více zahaleny než ostatní. Tak trochu tu pak ztrácíme ženskost a přirozené tvary a to je zase škoda. Nemluvě o dalších důsledcích, nechci nijak obhajovat muslimskou posedlost zahalování, protože mi v některých případech připadá přehnaná a přinášející spíše problémy.

Celkově mě však toto náboženství a kultura začíná více a více fascinovat a své přátele zahlcuji zvídavými dotazy proč to a proč ono. Je to zajímavé. A stále mám občas pocit "slona v porcelánu" v některých situacích kulturních srážek.

Toť vše z aktuálních postřehů, obrázek tématický nemám, tak aspoň kočičku :-)