Bandungu se občas v Indonésii přezdívá "Paříž Jávy". Moc jsem nechápala, proč? Důvodem je to, že se sem jezdí na nákupy, protože Bandung je "město módy" apod. Až teď o víkendu jsem zjistila, kde na to přišli.
První zkušenosti s nákupy v Bandungu byly spíše zklamáním. Těšila jsem se, že si nakoupím krásné barevné batikované oblečky a budu chodit jak strakatý papoušek, což se mi velice líbilo v Jogji. Ale v Bandungu prostě batika skoro není, a pokud už je, tak 2x tak drahá jak v Jogji. Proč všichni jezdí zrovna sem za těmi nákupy? Určitě ne kvůli fake-značkám na trhu! Ta kvalita je totiž podprůměrná i na běžné indo-standardy. Prostě jako průměrná asijská tržnice v Brně či kdekoliv v ČR.
O víkendu přijela na návštěvu Kristýna, která rok studovala v Bandungu, teď žije v Jakartě. Pro tu je Bandung mnohem levnější (Jakarta je rozhodně dražší), takže sobotu jsme strávily právě nakupováním. Jeden z důvodů je ten, že tu měla vytipovaný obchod, kde seženete dámské boty i ve velikosti 41 apod. (já tento problém nepociťuji se svými nožkami číslo 38...). Tak jsme prohlížely, nakupovaly, ale nic moc - prostě klasické obchody, bych mohla zajet třeba do Olympie a bylo by to podobné, jen bych tam těm lidem rozuměla. Na ulici ve stánečcích měli úplně stejné zboží jako v kamenných obchodech, ba dokonce se nevyplatilo ani handlovat cenu, protože v kamenných obchodech bylo občas i levněji (konečně jsem si koupila tričko na zničení plaváním v chlorované bazénové vodě - s nápisem "I love Bandung" :-) ).
Pak jsme nakonec, jen ze srandy, zamířily do obchodu s názvem Fashion outlet. Těch tu je poměrně dost v některých částech města. A pochopila jsem mnohé, co se o Bandungu říká. V Indonésii se šije část produkce oblečení pro Evropu, běžných značek. No a samozřejmě není povoleno toto oblečení prodávat volně v Indonésii v neznačkových obchodech. Ale zjevně západní evropsko-americké značky nezvládají kontrolu tohoto zákazu. Výborně jsem se bavila nad oblečením, které mělo nejen visačky se značkou, ale dokonce i s cenou v Eurech krom té v rupiích! (Kristýna má moc pěknou plátěnou košili za 100 000 IDR s cenovkou 40 Eur, 100 000 IDR je cca. 175 korun v dnešních přepočtech...)
Bavilo mě objevovat nové a nové oblečení za vtipné ceny... Než odjedu domů, dokoupím si tu novou garderobu. Ještě objevit fashion outlet nějakých funkčních značek, protože zatím to bylo H&M, Zara, Nike, Mustang apod. A protože tyto značky jsou v Indonésii velice IN, protože jsou evropsko-americkými značkami, tak Indonésani zbožňují Bandung díky možnosti pořídit si tyto hadříky. Ovšem... kvalita/cena je různá. Bohužel nepromokavá bunda Nike vyjde skoro stejně jako plátěné kalhoty kvality H&M (ty měly zrovna ustřiženou cedulku, tak nevím značku). Protože ta bunda je pro ně "jenom" funkční, ovšem ty kalhoty by mohli nosit třeba v holky v EU!
Strávily jsme v obchodě asi 2 hodiny (byla tam klimatizace...) a občas se výborně bavily nad svými objevy. Především pyžamové kalhoty nás dostaly, protože ty byly na export nevím kam: pro člověka s obvodem pasu více než 2 metry a výškou odpovídající mé velikosti. A plus pokud se teď v Evropě nosí takové modely, co jsme tam se smíchem objevovaly, tak je to dost smutné (modro-zlaté tričko střihu pytel, ale blýskalo se na velkou vzdálenost, nebo zlato-tygrovaná minisukně vhodná někam na večerní stání na Kounicové před Moulin Rouge).
Celkově zážitek z tohoto obchodu pro mě byl tak fascinujícím, protože jsem si naživo uvědomila, jak velká část produkce oblečení se tu šije. A že i když je to žádané zboží, které rozhodně prodávají se ziskem, tak jeho cena je minimální oproti tomu, co platíme v našich obchodech. Na indonéské poměry to oblečení nebylo nijak levné! A přesto, i když započítám evropské nájmy, marže obchodníků, cenu za přepravu do Evropy, plat prodavačky, stejně mi ta cena 175 Kč namísto 40 Eur přijde neuvěřitelná...
Žádné komentáře:
Okomentovat