Další obrázky z mého okolí

Přidávám ještě další obrázky z okolí mého kampungu, abyste měli lepší představu, kde se pohybuju a jak tu lidi vlastně žijí.

Každý den chodím zkratkou do pusat bahasa, tj. jazykového centra, kde studuju. Vede kolem stoky (kanalizace po indonésku... a vlastně nechci vědět, kam ta stoka ústí) a pak úzkými uličkami, které byly na minulých fotkách. 

Mnohem víc mě však fascinuje místní způsob sušení prádla. Jak už jsem víckrát popisovala, hranice intimity tu prochází úplně jinými stezkami než v Evropě. Např. fakt, že všichni vaši sousedí chodí vedle vašich sušících se bombarďáků, nikoho nevzrušuje. Na druhou stranu si tu všichni staví obrovské ploty a střepy nahoře na plotě jsou spíš běžnou záležitostí než výjimkou (viz plot na pravé straně - toto je ale plot místní střední školy, ne rodinného domu).

Vpravo stoka, v levo prádlo, uprostřed chodníček :-)

Detail na "prádelní šňůru".

Dalším místním specifikem je hustota dopravy. A vůbec doprava jako taková. Bandung má to štěstí, že je protkán sítí angkotů. Angkot je taková dodávka, do které se vejde nekonečně mnoho lidí (čím větší dusno a vedro, tím víc tam těch lidí určitě bude!). Shodou okolností mě mé aktivity nutí angkoty používat téměř denně na poměrně dlouhé vzdálenosti (hodina cesty tam, hodina zpět). Resp. ono to je vlastně takové specifické - vzdálenost by nebyla tak velká, ale délku cestování ovlivňuje hustota dopravy (kolem páté ranní to jde, to totiž i Indonésané ještě spí z velké většiny, ve 4 a v 5 odpoledne to nejde, ale stojí). Následuje obrázek pořízený v cca 8:30 cestou do školy. Je to poměrně velká ulice a důležitá dopravní tepna. Jak je vidět, tak na motorku se taktéž vejde nekonečně mnoho lidí. Pokutami hlídané pravidlo, že každý na motorce MUSÍ mít helmu, je vykládáno kreativně a místní z něj vyjímají děti (a tuto skutečnost asi policie nepokutuje, protože dítě s helmou je opravdu výjimka. Ale stejně tak dospělý bez helmy je spíš menšinový pohled. Ovšem fakt, že helma je povinná, není doplněn o "zapnutá helma", takže jde stejně jen o módní doplněk než ochranné pomůcky). Mezi auty a motorkami stojícími v zácpě bez problému prochází chodci a nebo prodejci čehokoliv (cigareta za 1 000 IDR včetně zapalovače, noviny, pití, prachovky) a nejlépe ještě místní "umělci". Ti využívají stání na větších křižovatkách (cca 90 vteřin slávy během průměrného čekání na červené) k tomu, aby obšťastnili osazenstvo angkotu svou úchvatnou produkcí na ukulele, kytaru, housle, všechny tyto nástroje naráz, nebo cokoliv jiného. Na závěr vystoupení koluje kelímek na drobné. Občas je jednodušší zaplatit hned po začátku produkce, abyste se vysvobodili z těch skřeků.

Jl Julanda, ulice před pusat bahasa, to zelené je angkot (ano,je jich tam víc za sebou)

Ještě k angkotům: vzhledem k tomu, že neumím jezdit hromadnou dopravou a koukat z okna (nudááááááá, baví mě to tak poprvé při průjezdu novou trasou), tak jsem se poměrně rychle naučila si tu číst. Rozhodla jsem se, že když všichni mohou zírat do svých chytrých telefonů, že já klidně můžu zírat do kindle, že to vypadá skoro stejně. Mám kvalitní poznávací znamení na vystupování - když přejedu koleje, což je moment, který nelze přehlédnout (většinou mi málem vypadne kindle z ruky, jak skáčeme přes ty nerovnosti), za chvíli už vystupuju. Jednou jsem zase nasedla, otevřela kindle a protože v něm čtu Hru o trůny, volně zapadla do napínavého čtení. Ve chvíli, kdy řidič začal vykřikovat "dago dago dago", což je název cílové stanice a směru, kterým jsem jela (Dago), tak jsem se tak lekla, že jsem nadskočila skoro 10 cm prostoru, který mi ještě nad hlavou v angkotu zbýval. Shodou okolností jsem seděla vedle řidiče, který z toho měl opravdu vánoce. Dostal obrovský záchvat smíchu (ostatně, já jsem se sama sobě smála taky) a když chtěl znovu vyřvávat asi o 10 metrů dál, musel se nejdřív zase "vychechtat", než mohl začít. 

Ostatně, řidiči angkotů mají asi tvrdý život. Jezdí předem stanovenou trasu tam a zpět, celý den, myslím si, že angkoty jsou jejich vlastnictvím a že jsou živi z toho, co jim lidi zaplatí. A ono to zase není nijak velké množství peněz i na místní poměry. Takže čím plnější angkot, tím víc peněz za projetí této trasy. Výsledkem toho je snaha o nahnání nových zákazníků, řidiči si pořizují hlasité klaksony a houkačky, jimiž na sebe upozorňují, ptají se každého kolem silnice, jestli náhodou nechce jet s nima někam (a nezastaví je fakt, že odmítnete přímo před nima ten samý angkot, že fakt nikam nejedete, jen čekáte u silnice na kamaráda). Nejvíc za trest je ale zůstat v prázdném angkotu sama - to je pak jistota, že řidič zastaví na místě, kde většinou prochází hodně zákazníků, a čeká, než někdo další nasedne. Naposledy jsem takhle v neděli ráno jela na sraz o 20 minut dýl, než kdyby byla největší zácpa, protože všichni vystoupili a řidič čekal asi na 4 "zaručených" zastávkách na nějaké zákazníky (kteří nepřicházeli). Kdybych tu trasu šla pěšky, bylo by to rychlejší.

Následuje momentka z přepravy zboží: tento náklaďák je zajímavý hlavně proto, že nechápu, jak může převážet vajíčka a ne omelety v tom děravém terénu, kterému se tu nadává silnice.

Vajíčkový náklad

Banánový náklad :-) (během focení této fotky jeden řidič angkotu projíždějícího kolem zastavil jen proto, aby se mnou prohodil pár slov, protože se mu banánový angkot taky líbil. "Angkot pisang" v indonéštině.

Detailní záběr na angkot pisang.

Toto je můj oběd z nedělního setkání s Neni, vojačkou z povolání, která nás pozvala na tradiční sundanéské jídlo. Aneb "cumi-cumi", tj. sepie a můj závazek, že v Indonésii začnu jíst mořské plody a přestanu se jich bát. (je to fakt dobrota!) Mobil v pozadí pod talířem je zásadní pomůcka konverzace - obsahuje aplikaci s indonésko-anglickým slovníkem!

Toto je fotka z našeho sportovního dne na UNPAD:

Moji spolužáci.

Sportovní den byl jeden ze surrealistických zážitků, které mi tu Indonésie pravidelně nabízí. Povinně jsme měli sraz v 5:30 ráno (fakt jsem se neupsala s časem) a v 6:30, až jsme dočekali na toho posledního (indonéský způsob, ač jsme všichni zahraniční studenti), jsme se odkutáleli do kampusu UNPAD univerzity. Tady na nás čekal zážitek v podobě hromadného cvičení na hudbu. Sice to bapak Budy (ten v modrém tričku vlevo vedle mě) pojmenovával jako tradiční sundanéský sport, ale byl to prostě a určitě aerobic na tradiční gamelanovou hudbu. Poté, co jsem se rozhodla, že se povznesu nad to, že cvičím aerobic na betonovém plácku před rektorátem, spolu s asi 500 dalšími studenty, jsem si to nakonec docela užila. Vzpomněla jsem si na své "náctileté" období, kdy jsem chodívala cvičit aerobic, vzpomněla si na některé kroky, výsledně při "finále", kdy jsme všichni tančili jednotně v kroužku, si mě dokonce předcvičovatel vybral za parťáka doprostřed toho kroužku (vybrali si ještě Emilii a Claru, pokud se podíváte na fotku a popřemýšlíte, kolik z nás odpovídá definici "bělocha", tak je jasné, podle jakého klíče vybírali a že nešlo o šikovnost, ale barvu kůže. A to i přesto, že nebudu přesně vypisovat, které asi Emilia a Clara jsou).

Ovšem, nejen aerobicem živ je indonésan, proto jako úplně "nejlepší" závěr, protože se cvičení účastnili i "naši přátelé z Evropy" (rozuměj, jako my ;-) ), jsme si společně zatančili "chicken dance". Zkusila jsem protestovat, že to je všechno, jen ne to, co chtějí "přátelé z Evropy", ale dav byl silnější. Mimochodem by mě zajímalo, co si po tomto hromadném naučení se "slepičího tance" o Evropě myslí těch 500 asijských studentů - asi něco o výši našeho IQ, když oni zvládají aspoň aerobic, ale my si tu tančíme hňupiny, jako tohle!

A poslední zamyšlení na závěr. V pondělí jsem zase vypisovala nějaký formulář (aerobicem a formuláři živ je indonésan...) a zasekla se na kolonce "barva kůže". Říkala jsem si, že bych ji vzala pastelkama, ale pak jsem protestně vypsala "pink", protože white rozhodně nejsem (jsem opálená!) a ta kolonka je potrhnutá, vzhledem k tomu, že přílohou formuláře je fotka (a pokud mi dají ještě nějaký formulář na vypisování tento týden, tak si pro ty pastelky do obchodu opravdu zajdu a odpovědi nakreslím všechny!). Stejně tak jsme se zasekli u toho, jakou barvu kůže má Capistram (ten nejvíc černý na předchozí fotce), protože jeho barva kůže významně bledne v porovnání s barvou spolužáků z PNG (Papui Nové Guiney), kteří jsou opravdu "černí". A Vlad zase nevěděl, jakou má barvu vlasů, protože v ČR, resp. Evropě, by se tomu asi říkalo černá, ale při srovnání s asijskými vlasy je to spíše hodně tmavě hnědá. No prostě, dejte dětem formulář a 30 minut přestávky a budou filosofovat. Takže pro každého: bez pohledu do zrcadla, jaká je barva vašich očí? (já jsem se musela zeptat :-) )