Džunglí a pralesem

Po napsání názvu medituji, kdo tuto knihu napsal. Ale pamatuji si ji v poličce v Šatově u babičky a taky to, že jsem ji nikdy nečetla (budu se muset zeptat strejdy google).

V neděli jsme vyrazili na výlet podél řeky Cikapundung (singai Cikapundung) z oblasti Maribaya parkem Taman Hutan Raya Ir H Juanda. Je to krásný džunglo-lesopark, nebo jak to pojmenovat. Oplocený areál, jímž vede cesta cca 7 km (pokud se vydáte tak jako my správným směrem, pak dokonce dolů kopcem) z Maribaya zpět do Bandungu k Dago terminal (což je cca 10 minut angkotem od místa, kde bydlím). 

Cesta tam byla ve znamení tvrdého smlouvání s řidiči angkotu a ve znamení přestupů. Jeli jsme ven z města a ač nás bylo 7 (tj. angkot byl plný a vyplatilo se jim nás vézt), tak si říkali o neuvěřitelné částky. Naštěstí místní pán a paní, kteří jeli prvním angkotem s námi, nám řekli, že nemáme platit víc jak 5 tisíc za osobu, což bylo předmětem dlouhého vyjednávání a snižování z původních dvaceti a víc tisíc požadovaných od řidiče. Po pravdě - moc nevím, jak mají vypadat částky placené za angkot mimo město, protože neznám všechny zvyklosti. No a ptát se na to řidiče je poměrně bezpředmětné. Než jsme nastoupili do druhého angkotu, tak jsme vyjednávali tentokrát radši předem a skončili u toho, že jsme si ukazovali konkrétní částky (tj. řidič řekl částku, my jsme od sebe vysbírali to, co jsme ochotní zaplatit, a ukázali mu bankovky. On řekl jinou částku, my jsme přidali nějaké další bankovky... Aneb jak se domluvit bez důkladné znalosti jazyka). Tady tento zážitek mám za to, že jsem si pochvalovala řidiče angkotů v Bandungu, protože trasy, které jezdím pravidelně, jsou naprosto bez problémů - naopak jsou ochotní mi vracet správné částky z větších bankovek bez jediného mrknutí okem!

Následoval příjezd do místa určení, kde nám policista u zavřené brány řekl, že "under reconstruction". Trochu jsme se divili, jak může být příroda podrobována rekonstrukci a vymýšleli si pro to nejrůznější důvody (zrovna natírají listy na zeleno apod.). Ovšem rozsudek zněl: zavřeno do konce příštího roku. Pak jsme zkusili pána policistu podplatit, že to jako zvládneme i bez oficiálních otvíracích hodin, že naším cílem je les a ten tam je stále... ovšem ta znalost jazyka zase - prostě nám nerozuměl, co chceme, a uplatit se nedal! (což je vtipné, protože jiný jeho kolega někdy touto dobou vyžadoval úplatek od kamaráda Lukáše, studenta ČVUT na výměnném pobytu na ITB Bandung, který jezdí na motorce, a protože má bílý obličej, tak občas musí zaplatit "úplatko-poplatek" místním orgánům, kteří jej staví jen tak pro nic za nic. Nebo vlastně pro peníze, ne pro nic!) Už jsme měli pocit, že náš výlet je vlastně jen vyjednávacím cvičením zaměřeném na čísla a peníze. Nakonec ale řidič angkotu s policistou a jednou místní paní vymysleli strategii, co s námi, a řekli nám, že je kdesi jiné pěkné místo, kam nás zavezou. Tak jsme zalezli zpátky do angkotu a jeli znova někam. Vtip je v tom, že nás zavezl tam, kam jsme původně chtěli jet! Inu, svět je malý a o náhody tady není nouze!

Tady jsme tradičně zaplatili poplatek za to, že jdeme do lesa. Mimochodem krom toho, že platíte vstupné do lesa, je Indonésie specifická ještě svým prodejem "pojištění". Občas je vstupenka povinně dražší o nějakou částku za pojištění (i v tomto případě). Nelze si pojištění nekoupit, zároveň by mě zajímalo, co je v tomto pojištění zahrnuto, protože naše pojištění stálo 500 rupií (cca 1 Kč, ani ne). Možná by mi dali náplast na rozbité koleno? Ale všechno šťastně vyjednáno a zařízeno a už jsme se vyřítili do lesa!

Cesta lesem. V Indonésii asi neexistují nezpevněné cesty, prostě buď je někde džungle, nebo zpevněná cesta a po té samozřejmě můžou jezdit motorky. Proto výlet byl zpestřen neustálým uhýbáním projíždějícím motorkám (které měly vjezd zakázán...). No a po levé straně je možno vidět oplocení areálu. Když už vybírají vstupné za výlet do lesa, tak si ho alespoň oplotí, aby bylo jasné, do jakého lesa se jde a že bez placení to opravdu nepůjde.

Řeka Cikapundung, kolem které jsme šli až do Bandungu.

Vodopád - po tom mostě nahoře jsme k němu přišli. Druhý vodopád jsme neviděli, ale podle mého průvodce jsou na trase vodopády dva. Takže: buď je ten jeden v té rekonstrukci, nebo jsme ho prostě nenašli. Podle toho, co je v textu průvodce, tak jsme ho spíš nenašli. Podle toho, jak to tam vypadalo, tak je spíš text průvodce napsán z doslechu a vodopád je někde jinde. V každém případě důvod si výlet zopakovat!

 

Vedle vodopádu byl upravenější prostor, plný krásného trávníku ve stínu obrovitých stromů. Tam jsme se zastavili na oběd ve změti malých warungů. Seděli jsme na bambusové rohoži a jen jsme se poflakovali. Je to krásný prostor na nedělní piknik, o zábavu se navíc starají opičky, kterých je tam mnoho a mnoho. Po pravdě - trochu se jich bojím a rozhodla jsem se, že nebudu pokoušet štěstí a riskovat pokousání výměnou za extra skvělou fotku, proto přikládám obrázky z větší dálky. Mně se líbilo pozorovat je z více než 2 metrové vzdálenosti.

Opička

Dvě opičky

Naše výprava (7 opiček.. :-) )

No a protože "svět je malý a o náhody tady není nouze...", tak při odchodu od opiček po dvou hodinách lenošení náhle slyšíme někoho volat na Marcina (ten vzadu vykukující) a kde se vzali, tu se vzali, Ayu, Linus, Dola a kamarád Ayu dostali stejný nápad jako my a zrovna přicházeli k opičkovému mostu. Šli jsme kousek společně, ale oproti nám, angkotářům, oni přijeli na motorkách, takže se pak odpojili a museli se vrátit, odkud přišli, ke svým zaparkovaným dopravním prostředkům.

Netušila jsem, že jsem skoro o hlavu vyšší než Ayu. Mimochodem - toto je asi podruhé, co jsem ji viděla bez jilbabu!

Cesta od vodopádu vede něčím na způsob džungle křížené s parkem a botanickou zahradou. Stromy mají z velké části cedulky s jménem a latinským názvem. Dokonce v blízkosti Bandungu jsou i naučné cedule (v Indonéštině). Takže les je tvořen z velké části hlavně mahagonovými stromy a dalšími druhy, které si už nepamatuji.

Mahagonový strom (jak se to česky jmenuje?) proti sluníčku. Byl tak vysoký, že se mi stejně celý na fotku nevešel - toto je jenom horní polovina.

Džungle (tady byla bez popisků - asi nemají, na co by tady ty cedulky pověsili).

Boční cestička z hlavní cesty.

Vodní dílo na řece. Netuším moc, co tu stavěli, ale budovali, budovali. Musím se jít podívat uprostřed období dešťů, kolik je tu vody, protože zatím to vypadá docela prázdně (a taky moc nevím, kam se ta řeka poděla, přeci jen u vodopádu to vypadalo, že vody v ní je dost).

Vodní dílo kousek dál po proudu zblízka

Obří lopuchy, co asi nejsou lopuchy. Ale pod tímto by se dalo schovat, kdyby začalo pršet!

Ještě jeden pohled na údolí a džungli.

Blíž k Bandungu už je vidět zase políčka. Džungle musí ustoupit rýži.

A tady už se blížíme ještě více k Bandungu, takže se kolem cesty zase vynořily warungy a stánečky se vším. A taky atrakce - jako je projížďka na koni. Všimněte si, že Indonésané mají i koně ve zmenšené velikosti!

Asi kilometr před Bandungem jsou do skály vytesány dvě jeskyně, resp. dvě soustavy chodeb. Gua Belanda a Gua Jepang (Holandská a Japonská jeskyně). Tunely Gua Belanda vedou skrz skálu, jsou cca 150 metrů dlouhé. Sloužily jako sklad munice, jako místo k přenocování a skladování zásob a asi těžbě něčeho. Úplně přesně jsem nerozuměla samozvanému průvodci, který se ke mně připojil a mluvil sice anglicky, ale s tak silným indonéským přízvukem, že jsme občas museli společně hledat význam toho, co mi vykládal. Tyto chodby, resp. jeskyně, mi připomněly chodby pod Stránskou skálou v Brně. Teoreticky možná mají i stejný účel. Určitě byly vybudovány v dobách nadvlády kolonialistů a následně imperialistů, nebo jak Indonésané pojmenovávají období Japonské nadvlády.

Chodby lze procházet samostatně, v druhé jeskyni jsem už průvodce odmítla, protože stejně moc dobře anglicky neuměli a já zase ne dost dobře indonésky, abych se dozvěděla něco opravdu zajímavého. Je to spíše zábavné, procházet si potmě chodbami, jen s baterkou, kterou od Tangkuban Perahu u sebe stále nosím v batohu. Akorát ostatní nebyli tak nadšení procházením tmou, tak ještě že u té druhé soustavy chodeb byly stánky se šperky a serepetičkami!

A poznámka mimochodem: ne, nic se mi tam stát nemohlo, protože jednak podlahy tam byly uměle vytvořeny, tj. rovné. Navíc tam bylo téměř odevšad vidět "světlo na konci tunelu" ústící ven. A v neposlední řadě - tam bylo plno dalších lidí a průvodců apod. Je to hodně blízko Bandungu, takže pro změnu zase oblíbené výletní místo, obzvláště v neděli (a měla jsem přeci svoje pojištění za 500 rupií! :-) ).

Naše skupinka před Gua Jepang. Vlevo vidět vchody do soustavy chodeb. Doleva vedou chodby cca 50 metrů, po délce víc jak 100 metrů, ale oproti Gua Belanda nevedou skrz skálu.

A jako závěr další moje fascinace místní florou. Tento strom prostě a jednoduše žije zřejmě jen ze vzdušné vlhkosti, nebo čeho, protože roste jenom na skále!