Výlet na tangkuban prahu, indonéské ne-chození a závěrečná filosoficko-lingvistická chvilka

Jedna z mých spolužaček v rámci darmasiswa stipendia, Clara z Francie, má plno místních kamarádů (mimo jiné i indonéského přítele). Pozvala mě, abych se k nim připojila na výlet na sopku Tangkuban prahu, významné místo a častý cíl výletů místních. 

Samotný výlet začal zábavnou konverzací, která tak trochu vystihuje mé občasné pocity tady. Bavili jsme se o tom, kolik je komu let. Na mých 28 ještě reagovali docela normálně. Ale pak se mě ptali, jestli vím, kolik je let Vladovi. Tak jsem řekla, že 33 a následovalo upřímné zděšení doprovázené hláškou "ah, he is almost fourty!". Tak jsem děvčatům, kterým je 20 mimochodem, řekla, že 33 je krásný věk a že ještě rozhodně neumře stářím, že se nemusí bát! 

Výlet vlastně začal i 2hodinovým čekáním, než se všic

hni dostaví na místo srazu, než kluci dotankují benzín do auta apod. Což vlastně je také dost typické pro Indonésii, jak ji vnímám - stále se na něco a někoho čeká. 

Reno, místní šéf mafie, jak ho Clara popisuje, vlastní auto. Jsem fascinovaná, jak dobrým je řidičem v tomto šíleném a chaotickém provozu, který vypadá jako jedna obrovská a nepřehledná zácpa. Zvládá to všechno s přehledem a s tichým úsměvem introvertního mladíka. Nevím, jestli je to tím, že neumí anglicky, nebo opravdu jeho povahou, ale vlastně jen mlčí a řídí. Nevím, kolik je mu přesně let, ale vypadá starší než 20 :-). Kromě něj s námi jeli ještě 3 další indonéští mladíci 19-20 let, a japonská kamarádka Clary, Yui. Její oděv byl tím nejvtipnějším modelem, co by si člověk mohl obléci na cestu na sopku, jaký si jen můžete představit!

Zprava Yui z Japonska, Clara z Francie a tu pruhovanou znáte :-)

Vlastně z jejího oděvu už lze odvodit, že cílem bylo "podívat se" na sopku a okolí, ale ne důkladně ho prozkoumat a projít. Ovšem, to neplatí pro mě. Nedokázala jsem se 100x po sobě fotit u stejné cedule (myslím si, že fotit jak Japonec je zcela správné přirovnání!). Takže jsem s děckama chvíli pózovala, ale pak jsem řekla, že se jdu "trochu projít" a utekla jsem jim. Následují fotky z tohoto cca 1,5 km dlouhého "útěku".

Kráter Tangkuban Prahu. Vlastně sopku tvoří krátery 2, toto je ten menší (ale více fotogenický)

Kolem kráteru je plno stánečků a obchůdků a vyhlídky

Tyto stánky jsou vlastně cílovou destinací všech turistů a místních, kteří přijdou, kouknou na kráter, začuchají smradlavý sírový vzduch, koupí si suvenýr a jdou. Bylo tam pěkně přelidněno.

Vyhlídka, kde se všichni vyfotí, že byli opravdu na Tangkuban prahu.

Fotogenicka panímáma v jednom z mnoha warungů kolem. Teplý čaj/káva velice zahřejí, protože sopka je cca 2 600 m.n.m.

Vydala jsem se pěšky po cestě kolem kráteru. Je lemována stromy, které si našly svou strategii přežití i v těchto podmínkách. Byla jsem fascinována, jak z té půdy plné síry a šutrů, ve vzduchu, který je občas za mlhy až jedovatý, dokážou růst. Ale jak je vidět, příroda je fakt machr!

Jeden z velice odolných stromů. Můžete vidět, jak se postupně zvedá mlha, která mě prováděla na zbytku cesty.

Cesta okolo kráteru, teď už více v přírodě.

Cesta úplně v džungli. Všude kolem cvrkaly cikády a další příšery. A bylo tam celkem zima, přeci jen nadmořská výška dělá svoje.

Džungle a mlha.

Džungle a mlha podruhé.

Cesta je ale zaslepená. Za touto cedulí, když se zvedne mlha, tak může být vzduch už jedovatý kvůli výparům ze sopky.

Hned vedle byla taková malá svatyně, nebo jak to nazvat. Chodba uměle vytesaná ve skále, zpevněná betonem, uprostřed níž je místnost k modlitbě. Vonělo to tam vonnýma tyčinkama a byla tam tma jak v pytli. Byla jsem tam totiž na konci "otvírací doby", kdy už tam nikdo nebyl. Ale pak přišly ještě dvě indonésanky, které se mnou šly dovnitř za svitu mého mobilu. Indonésané jsou tak trochu poseroutkové, takže výsledně jsem cca 60letou paní vedla za ruku, protože se strašně bála, ale zároveň se bála zůstat sama  venku a nechat mě jít dovnitř jen se svou dcerou. Po průchodu touto cestou jsme potkali starého pána, který dámám řekl něco ve smyslu, že tam můžou jít se s ním pomodlit. Netuším přesně, jaké náboženství, resp. kult je tam provozován, ale místo k muslimské motlitbě bylo vedle, takže islám to nebude. 

Bohužel někdy touto dobou mi děcka volali, kde jsem, jestli žiju, jestli jsem se neztratila a podobně. Trochu mě mrzelo, že moji přátelé, kteří se mnou jeli, jsou prostě ne-chodci. Jednak s sebou neměli ani adekvátní oblečení (svoji pašmínu jsem půjčovala Yui, protože ve svém sexy modelu poněkud mrzla) a obuv, druhak prostě indonésané nechodí. Když mi volali, řekla jsem jim, že se nemusí bát, že jsem zvyklá chodit terénem a že tady je přece zpevněná cesta. Taky jsem jim řekla, že se nemusí bát, že se neztratím, protože ta cesta je přesně jedna a budu se vracet po té samé zpátky. Ale oni byli celí vyjukaní, kde jsem a aby se mi něco nestalo (na druhou stranu, asi chápu, že v jejich 20 letech netušili, co by měli dělat, kdyby se mi opravdu něco stalo). Tak jsem se musela vrátit a objevování svatyně a jejího významu si nechávám na příště. Místo je to krásné, asi stojí za to sem jet hned ráno, kdy ještě nebývá tolik mlhy, a prozkoumat to tu pořádně, včetně baterky.

Na cestě zpátky jsme se zastavili ještě na čajové plantáži. Po pravdě - čajová plantáž je pro mě trochu zklamáním. Ta kytka, resp. ten pečlivě zastřihávaný živý plot, vůbec nevoní po čaji! Ten se z toho zeleného listí stává až fermentací. Docela by mě zajímalo, jak na ten čaj vlastně přišli? Přeci jen - asi nepili usušený listí tohoto keříku jen tak, protože by to k ničemu nebylo (nebo mám ten pocit, pravda čaj na této plantáži nebyl úplně zralý a nenasušila jsem si ho). Takže výzva do budoucna - zeptat se wikipedie, jak se vlastně přišlo na pití čaje.

Čajová plantáž. Ač to z fotky není moc poznat, je tvořená klasicky terasovitě, jako všechno tady.

Povinná fotka se všemi na plantáži.

Než se děcka dofotili, stihla jsem jim zmizet a aktivně vykráčet polovinu kopce tímto krásným odvodňovacím kanálem pro případ dešťů. Pak už si mě velice pečlivě hlídali, protože pochopili, že pořád kráčím někam a prohlížím si okolí aktivně zblízka.

Závěrečné foto naší společné večeře. Je to "sate kelincil", takový špíz z králičího masa, s sambalem a rýží. Já jsem si teda dala kukuřici, protože jsem neměla chuť na maso. Ale sate je tu tradiční, seženete ho víceméně z jakéhokoliv masa vás napadne (ano, vepřové tady na Jávě bude člověk shánět těžko, pro všechny rejpaly).

Na závěr cesty jsem hluboce debatovala s jedním místním mladíkem. Zaujalo mě, že tu jsou vlastně většinou všichni bilinguální - bahasa indonesia je až druhý jazyk, který se učí až ve škole. Od první třídy je vyučovacím jazykem právě bahasa indonesia. Místním jazykem západní Jávy je bahasa sunda, tj. sundanéský jazyk, jímž se mluví v rodinách, na ulici apod. Indonéští kamarádi Clary mi nebyli schopni vysvětlit, kdy se přesně naučili bahasa indonesia, ale bylo to dřív, než přišli do školy, protože tomu vyučovacímu jazyku už rozuměli. Současně bahasa indonesia a bahasa sunda mají odlišné gramatiky, krom odlišných slovníků. Kluci si ale dělali srandu, že nikoho v indonésii nebaví gramatika. Je to poznat i při hovoru s běžnými lidmi. My se učíme gramaticky správné výrazy, které pak ale na ulici lidi nepoužívají a mluví gramaticky nesprávně, resp. s odchylkami (typicky já jím je "saya memakan", ale všichni řeknou jen "saya makan", jak mi bylo vysvětlováno). Napadá mě, že bahasa indonesia je tak nejen nástrojem multikulturního soužití množství různých kultur a jazyků, které indonésie má. Ale taky nástrojem pomalé destrukce lokálních jazyků, které díky tomu, že jim není věnována péče v rámci školství, jsou užívány především v hovorové a nepsané podobě a jejich gramatiku nikdo s dětmi neprocvičuje... 

Musím si k těmto svým hypotézám zjistit více informací, pravděpodobně nejlepší bude odpovědi na mé zvídavé otázky nepáčit z místních mladíků, protože ti byli poněkud zaskočeni charakterem otázek, na něž neznali odpovědi, protože takhle nikdy nepřemýšleli :-). Nejlépe asi seznámit se s nějakým lingvistou na univerzitě. Toť můj plán do budoucna.