Seoul a Jižní Korea - instantní zážitek ve 4 dnech

Tak jsme se špatně vyspali v letadle a najednou jsme v Koreji :-)

Takhle Majda komentoval náš přílet do Soulu. Všechno jsme nějak zvládli... Nastupuji zřejmě na dráhu mezinárodní teroristky, která chce vyhodit všechna letadla do vzduchu (už ve Finsku jsem neprošla napoprvé kontrolou kovů ne proto, že bych "pípala", ale kvůli šátku na krku. Tentokrát mé příruční zavazadlo obsahovala 3 tužkové baterie v čelovce: komplet vybalení v Praze na páse. Při odletu z Koreje mi celníci otevřeli kufr a vyndali repelent: celní prohlídka. Mé příruční zavazadlo bylo podezřelé, protože jsem promíchala drát od nabíječky k telefonu s drátem od ntb a bylo tam díky tomu na rentgenu "zařízení" a k tomu mooooc drátů: zdržení celé fronty. To, že mi pípají pohorky, s tím už počítám dlouhodobě), ale stále ještě dobrý, zatím mě nezadržují.

No a k Soulu. 

První pocit byl, že to je město naprosto totálně zcela plné smogu. Ale asi ne (tvrdil nám majitel hostelu, že to jsou mraky a tak, že rozhodně ne smog), dokonce ani pocit, že bychom dýchali moc zplodin, jsem neměla. V každém případě nebylo nic vidět, protože mlha - celý den, celou noc.
Jako bonus nám pak třetí den pobytu zapršelo, takže krom mlhavého teplého počasí jsme se ocitli v mlhavé teplé prádelně. Málem se mi mlžily brýle, v každém případě takhle jsem se dlouho nepotila.

Mlžný Soul (Pohled z N Seoul Tower)

 

Seoul v noci - pohled z našeho hostelu (ze střechy, kde jsme trávili noci kocháním se výhledem). Toto je po dešti, takže nejlepší viditelnost, co byla

 Mé nejlepší zážitky ze Soulu jsou (už zase...) spojené s jídlem. Ale je to proto, že ostatní věci prostě nějak zvládnete bez nutnosti komunikace s místními, kteří kompletně nerozumí, co jim ten bláznivý Evropan/bláznivá Evropanka chtějí. U jídla chápou, že asi chceme jíst, ale přijde jim vtipné, kolik kolem toho naděláme cavyků :-).

Z takových menu jsme si vybírali. Jinak pro informaci, přepočet je cca 1 000 wonů = 1 dolar

Už fakt, že mi dali do ruky tyčinky, byl svým způsobem malým šokem. Na druhou stranu, hlad naučí užívání jídelních tyčinek snadno a rychle (a to Majda říkal, že ty kovové, co jsme dostali, jsou složitější, než klasické bambusové). Spíš je zábavné, že všechno dostanete na malilinkých misečkách ("miniaturizaci přenechte Japoncům, pane profesore Štikare, vzpomínala jsem na vás mnohokrát...), takže jednak nevíte, co je co, druhak samozřejmě jíte všechno se vším, zkoušíte, kombinujete... A nevíte, jestli se to jako sype do sebe, nebo namáčí vzájemně do omáček, nebo co se s tím teda má vyrábět. No a s tím místní neporadí, protože dotaz nad jídlem "co s tím mám dělat?" nepochopí. Jíst přece, ne!?

 Plus snaha nezpůsobit žádný trans-kulturní přešlap - v rychlosti seznam těch, které jsem skoro učinila: Tyčinky se nezapichují do rýže. Natáhnout si nohy pod stolem směrem k pantátovi je příliš vyzývavé. Smrkat, i když pláčete z ostrého jídla, je strašlivé, ale když to chodíte dělat ven, vypadáte divně. A samozřejmě vysvětlování, že nejen, že nemám s Majdou děti, ale ani nejsme manželé, ani se nemilujeme, ani tajně ho nemiluju (tato otázka mě normálně odrovnala - on odešel kouřit, já jsem zůstala sama s místní společností v restauraci, hned se na mě sesypali s tím, že když jsme jim řekli, že nejsme žádní manželé, jestli nezměním výpověď teď, když mě neslyší), ani se nebudeme brát. A vysvětlování, že ano, je to chlapec šikovná, já jsem taky děvče, co není k zahození, ale fakt to dohromady v Soulu nedáme, ani když nám všichni vysvětlují, jak nám to společně sluší... Na druhou stranu - toto jsme čekali, svým způsobem by to zajímalo i lidi v ČR, kdybychom spolu cestovali, jen by se neptali tak otevřeně, protože hranice soukromé/veřejné vede na našem kontinentě trochu jinudy.
 
Krom jídelních exkurzí jsme samozřejmě stihli i nějaké ty památky. Krom War memorial museum, věnované památce padlých korejců ve všech konfliktech v historii, jsme stihli i N Seoul Tower, velkou televizní věž, ze které je krásný výhled do okolí. V přízemí je muzeum plyšových medvídků, což byl jeden z nejlepších zážitků - korejská historie snadno a rychle, předváděná stovkami plyšových medvídků, kteří se navíc ještě pohybují! Měla jsem z toho muzea skoro stejnou radost, jako malá holčička vedle mě.
Dále jsme si prohlídli nějaké královské paláce, ale to bylo zrovínka v deštivý den, tak jsem občas myslela trochu víc na sprchu, než na to, co vidím kolem sebe. I na fotkách ten Soul vlastně vypadá takový zapocený.

Královský palác

Kapitolou sama pro sebe je pak místní metro. Opravdu je velmi přehledné, ale člověk se v něm docela nachodí. Najdete tu přestupní stanice, kde procházíte několika podlažími, přestup trvá dýl jak 10 minut chůze apod. Ale je klimatizované, všude jsou Samsung televizky, které vychovávají cestující, co mají a co nemají dělat. Takže alespoň zpočátku se člověk v metru nemůže nudit, dokud nedokouká všechny klipy, které tu pouští (obzvláště na nás zapůsobil ten o třídění odpadu či o bezpečném přecházení silnice).

Ovšem naprosto fascinována jsem byla místními lidmi, nejen v hromadné dopravě, kteří jsou přikovaní pohledem ke svým mobilním telefonům (překvapivě nejčastěji Samsung..., nebo jablíčkofoun). Poslední den jsem Majdovi nadšeně ukazovala dvojici, která si povídala mezi sebou, protože to byla snad první za celou dobu, kterou jsem viděla. U nás vidím občas mladé lidi, zavrtané pohledem do mobilů, ale tady věk nebyl rozlišovatelem mezi mobilo-člověkem a člověkem. Doufám, že takhle naše společnost nedopadne, protože to bylo vlastně trochu smutné.

Celkový dojem ze Soulu: drahé město (platit v dolarech trochu bolí...), lidé vstřícní, akorát nerozumí anglicky, celkově vyspělé globální město, kde člověk dostane všechny moderní vymoženosti, ale když chvíli hledá, dojde i do tradičních uliček se stánky, místními jídelnami, ne-mobilními lidmi zvědavými na cizince. Snad se nám povede cestou zpět do Evropy nějaký delší výlet i po Jižní Koreji, protože v tomto smyslu si myslím, že Soul není příliš vypovídající o zbytku země.