Další díl sopečné turistiky: Kawah Putih

V neděli 15.9. jsme měli v 7:30 ráno sraz s Ayu a jejími kamarády, cílem výletu byla další z mnoha sopek Indonésie, Kawah Putih, neboli bílý vulkán. Po mírném zpoždění a čekání na poslední loudaly (ještě, že jsem nebyla poslední já, která jsem měla "jen" 20 minut sekeru), jsme se nasardinkovali do auta a vyjeli. 

Vzhledem k tomu, že v Indonésii je všechno daleko, najali jsme si auto a řidiče. V Indonésii není asi moc omezený horní limit cestujících v jakémkoliv prostředku (možná s výjimkou letadel), takže jsme dle této logiky jeli v 10 lidech v 1 autě. Pro ty, komu to fakt nevychází, tak některá indo-auta mají namísto kufru třetí řadu sedaček, ale i tak to bylo o 2 víc, než je kapacita. Ale nakonec jsme se poskládali a vyrazili.

Cesta byla v duchu koukání z okna a nadšeného focení krásných scenérií, které probíhaly kolem nás. Viz následující obrázky, focené za jízdy:

Sklizeň rýže

Rýžové políčko

Pěstování jahod po Indonésku. Na jihu Bandungu jsou tyto jahůdková políčka běžně k vidění, také vás tu otravují prodejkyně jahod na každém kroku.

Nakonec po cca 2 hodinách jsme konečně dorazili na místo. Indonésané mají velice specifické vnímání turistiky. A to takové, že vlastně turistiku jako takovou neprovozují, jen se vozí na pěkná místa. A na těchto místech pak vybírají vstupné za tu čest, vystoupit z dopravního prostředku a rozhlédnout se. Takže se platí vstupné na vodopád, na jezero, na sopku... A samozřejmě se rozlišuje cenou "domestic" a "internasional" turista (rozlišovacím znakem je zde především barva kůže).

Kawah Putih je neaktivní sopka, pojmenovaná podle světlého jezera, které se udělalo uprostřed kráteru. Protože jsme tam byli v neděli dopoledne, byla tradičně zalidněná místními (domestikovanými...) turisty. Přesto stačilo kousek poodejít a dav jsme mohli nechat jen na jedné, nejlépe přístupné části jezera. Jak si můžete prohlídnout na první z fotek, tak naše výprava tentorkát byla v mnohem více outdoorovém složení, všichni jsme stále někam lezli a zkoušeli, kam můžeme dojít, co ještě uvidíme za tímto a tamtím rohem apod.

Celkově jde o velice malebné místo, nedokázala jsem vybrat, které z mnoha fotek zveřejnit a které ne, takže ač toto je velmi přebraný výběr, přesto fotek mnoho (snad ne příliš).

Naše internacionální výletní skupinka. Uprostřed v jilbab je Ayu, organizátorka výletu.

Pohled na jezero v Kawah Putih včetně davu návštěvníků.

Všude kolem jezera je sírové bláto. Pokud člověk nedává pozor, kam šlape, je poměrně jednoduché zapadnout až po kotníky.

Šlápoty někoho, kdo si pozor nedal.

Protože je to na sopce, už zase jsme se pohybovali v poměrně vysoké nadmořské výšce, určitě víc jak 2 000 m.n.m. Je tam už docela chladno, takže ač pálilo teplé téměř rovníkové slunce, tak dlouhý rukáv či mikina byly důležitými doplňky. Oproti průměrným 30 stupňům v Bandungu tu bylo fakt chladno.

Malebný šutr.

Vyplavená síra. Suvenýry ve formě šutrů a síry nabízeli obchodníci po celé délce přístupové cesty k jezeru. Nepochopila jsem, proč bychom měli od nich něco takového kupovat, když se můžeme ohnout a nasbírat si sami (a proč bych si nosila jako suvenýr síru, když je jedovatá, že?)

Možná jako původní zázemí pro těžbu síry, nebo z důvodu, že někdo chtěl bydlet uprostřed kráteru, nacházely se zde zbytky nějaké stavby. Netuším proč, ale byly moc fotogenické.

Dokonce i uprostřed kráteru existuje zeleň!

V pozadí se začíná zvedat sírový opar.

Podobně jak na většině míst ve vyšší nadmořské výšce, i na Kawah Putih se poměrně brzy odpoledne začíná zvedat mlha a začíná se ochlazovat. Vzhledem k tomu, že zároveň v Bandungu začíná dešťové období, znamená to velkou pravděpodobnost deště a proto jsme se přesunuli dál.

Další zastávkou bylo Situ Patengan, jezero uprostřed čajových plantáží. Celé okolí je tu vlastně jedna obrovská čajová plantáž. Mimochodem, tyto plantáže jsou ve vlastnictví státu.

Příjezd k jezeru Situ Patengan, silnice uprostřed čajových plantáží.

Mlhavé jezeru v pozadí.

Po jezeře se můžete projet k ostrůvku a zpátky na lodičkách.

Nebo si můžete půjčit šlapadlo (třeba ve tvaru labutě...) a cítit se jak v létě na prýglu!

Příchod jezera je lemován malými obchůdky, nabízejícími téměř cokoliv. Tady jde o mango, marquisu (to pověšené) a to fialové není mango a jméno jsem zapomněla, i když mi ho Ayu říkala jen 100x. Ale je to ovoce a je z něj docela dobrý džus.

To pověšené v tomto stánečku není nic živého, ale kasava. Netuším, co je to za rostlinu, v každém případě se z ní vyrábí místní verze chipsů a vůbec nejsou dobré. No a protože brambory nejsou pro indonésany zelenina, jak jsem se včera dozvěděla, navíc je to velmi drahá surovina, tak normální bramborový chips tu moc není k dostání. Teda, ne, že by mi nějak extrémně chyběly, nemám je moc ráda ani v ČR :-). Ale ty, co jsou na místním trhu, jsou takové ty ultra-globálních značek, jako Lays a spol., které mají unifikovaný tvar a velikost, takže nejsou ani zahnuté! No uznejte, to je nebetyčná nespravedlnost!

Další stánečky se vším ostatním, co byste mohli kdy chtít koupit.

Kolem třetí hodiny se pomalu začala přikrádat mlha.

A za chvilku byla úplně všude.

Poslední zastávkou byla samotná čajová plantáž, kde jsme si prochodili cestičky a nafotili nějaké ty další fotky.

No a můžete přemýšlet, co dobrého pijete ve svém hrnku čaje. Tento kamarád (a nejen on) na mě vesele koukal v cestičkách mezi čajem.

Cesta zpět byla o poznání tišší a klidnější. Nějak nás celý den pohybu na čerstvém vzduchu zničil a zmohl. Takže myslím, že řidič byl mnohem spokojenější, že ten štěbetající náklad, který vezl, odpadl asi tak 10 minut po vystartování z plantážové zastávky. Následující fotku udělal kamarád, když jsem ho poprosila, jestli by mi nevyfotil nějaké jahůdky po cestě (tvářil se, že nebude spát) a usnula jsem.

No a kdybyste přemýšleli, jak jsme se vešli všichni do 1 auta, tak já sedím na zemi před sedadlem.