Kampung Tubagus Ismail aneb kde bydlím a kde plavu

Vůbec netuším, co bych měla napsat, protože mi to nepřijde hodno blogování, ale protože pokud dostanu ještě jeden dotaz na to, kde a jak bydlím, budu zuřivá, následuje slohové cvičení na téma popis. (poznámka na okraj: za domácí úkol udělejte větný rozbor tohoto souvětí)

Mapa Bandungu (foto nástěnné mapy v pusat bahasa)

Bydlím na severu Bandungu. Po příjezdu jsme 3 noci zůstali ve wisma UNPAD, tj. hostelu, který provozuje naše univerzita UNPAD. V pondělí jsme šli do pusat bahasa (language center, jazykové středisko), kde nás dle testů v bahasa indonesia rozřadili do tříd. Následovalo hledání místa, kde zůstat, indonésky se tomu místu říká "kost". Pod heslem kost si představte domeček, který pronájímá místí rodina, často v něm současně i bydlí. A do dvorečku nebo jiné společné prostory pak vedou jednotlivé pokojíčky, kde ubytovávají studenty/mladé lidi. Liší se cenou i kvalitou. Od téměř hotelových pokojů, kde máte postel, skříně a stůl, vlastní koupelnu s teplou vodou a splachovací záchod, až po velice obyčejné s matrací a skříní a sdílenou koupelnou někde bokem, ty nejlevnější jsou pak jen 4 holé zdi a sdílená koupelna kdesi. Já bydlím v takovém příjemném středu tohoto výběru. Je to domeček, kde bydlí rodina čítající babičku, tátu a mámu a neznámý počet dětí (2 holčičky cca 3 a 5 let jsou určitě jejich, plus se tu občas vyskytuje chlapec cca 12 let, ten je asi taky jejich...). Mám k dispozici pokoj s matrací a skříní, stolkem a židlí, koupelna, resp. mandi je sdílená, ovšem 2 koupelny sdílím jen s 2 dalšími lidmi, takže je to vlastně víceméně luxus. Pokoje vedou do zastřešeného sdíleného prostoru, kde je kuchyň (sdílená i s rodinou), stoleček a židličky pro 4 lidi (takové ty venkovní, ne úplně jídelní). Nahoře na patře jsou pak asi 3-4 další podobné pokoje a 3 dražší pokoje, které mají zvláštní koupelnu se sprchou a splachovacím záchodem. Bydlím tu s Emilií a Ninou. Emilia je z Polska, Nina z Filipín. Pak se znám se slečnou z Malajsie, která tu taky bydlí, ale protože za měsíc má státnice, tak se pohybuje na trase škola-postel a moc společenská není. 

Do pusat bahasa to mám cca 10 minut chůze takovou příjemnou "zkratkou", která má asi 1 metr na šířku. Už jsem tama jela i na motorce, krom jednoho místa, kde člověk musí slézt a motorku protáhnout, to šlo.

Zkratka ke mně domů

Vlastně hned za rohem od mého kost je příjemný warung, tj. jídelna. Chodím tam velice často (panímáma už ví, jak mi udělat oblíbené kafe do oblíbeného hrníčku s ouškem!). Warung je vlastně malý obchod, ve kterém se prodává všechno možné, ale hlavně jídlo. Ve warungu, kam chodím, můžete najít několik druhů smažených ryb (poznámka pro maminku: i s očičkama!), smažené tofu, smažené tempe, cca 2-3 zeleninové jídla, pravidelně i houbové jídlo, většinou i nudle, smažené kuře, smaženky ze zeleniny, vajíčkovou omeletu, volské oko, zelené vajíčka, které nevím, jak se jmenují, a plno dalších věcí. Fakt, že kolem bydlí poměrně hodně cizinců, myslím odráží situace, že nahoře na poličkách lze vidět balení toaletního papíru (pro indonésany to je ubrousek na utírání rukou u jídla apod.).

Warung, pohled od dveří, to modré na poličkách je alternativa k toaleťáku.

Nabídka jídel zblízka

Hodiny indonéštiny mám každý pracovní den od 8:30 do 11:30. Každý den učí jiný učitel a trochu jiný předmět (gramatika, konverzace apod.), ale vzhledem k tomu, že jsme fakt úplní začátečníci, tak v obsahu lekcí není moc rozdíl. Zatím asi nejlepší učitel je ten páteční, který úplně zavrhnul naši učebnici, kterou ještě nestíháme, ale začal základy. Takže jsme tvořili velice jednoduché věty jako "mám ráda Bandung" (Saya suka kota Bandung). Jinak je průběh lekcí různý. U některých učitelů jsem měla kolem páté minuty po začátku pocit, že s pláčem uteču, protože nejen, že mě nikdo nemá rád, ale ještě jim ani nerozumím! Ale pak kolem desáté minuty jsem to překonala, protože nás takových je víc, takže vždycky musí ten učitel významně zpomalit. Navíc teda, po 3 dnech učení se jazyku si myslím, že nemůžou čekat zázraky. Ještě stále jsem u toho, že umím říct, jak se jmenuju, a že jsem z ČR. Ale celkově si myslím, že učitelé jsou fajn, někteří umí poměrně obstojně anglicky, tak lze i míti dotazy.

Indonéština je takový vtipně matoucí jazyk. Má plno synonym, plno předpon a přípon, které určují průběhový čas, určují, zda bude slovo slovesem, přídavným nebo podstatným jménem apod. Takže občas ve slovníku člověk netuší, co hledat, co je předpona, zda náhodou nejde o slovesný kořen, který začíná na písmeno, které daná předpona mění na jiné písmeno... Takže sice člověk by se mohl naučit jeden kořen a k němu všechny předpony a přípony a jejich významy, ale protože existuje tolik pravidel, jak ty předpony a přípony tvořit, tak se vlastně učím každé slovo několikrát (zvlášť význam pro každou předponu i příponu apod.). Dobré je, že Emilia a Nina, které se mnou bydlí, jsou ve třídě pokročilejších, tak si občas společně opakujeme. Čísla si trénuju na všech obchodních transakcích (prodavačky v obchodech už mě znají a povzbuzují mě číst částky nahlas a pojmenovávat, kolik mi vrací peněz - já se snad budu muset naučit i počítat!).

V každém případě angličtina a indonéština jsou hlavní jazyky, v nichž se pohybuju. V mezičase jsem utahaná jak kotě, denně kolem sedmé si říkám, že to je hrozné, že už chci jít spát... Je to opravdu vyčerpávající, komunikace v cizím jazyce. Ale zatím nemám anglické ani indonéské sny, to ještě asi přijde.

Asi 5 minut chůze od mého kost je bazén. Už jsem tam jednou byla. Patří do kampusu ITB univerzity (Technologický institut Bandung). Bazén je pěkný, 50metrový, venkovní, vzhledem k vedrům okolo neuvěřitelně teplý, špinavý tak průměrně, asi jako všechny venkovní bazény v půlce léta. Akorát kulturní šok při vstupu: muslimky se koupou (záměrně jsem neužila slovo plavat!) v teplákách a tričku, muslimové v šortkách/plavkách. Plavecké brýle nejsou nutností, hlavu si stejně nenamáčejí. Vzala jsem si na sebe leginy pod kolena a na to plavky, takže jsem měla holá ramena a částečně holá záda (arena plavky, žádné bikiny!). Můj vstup na bazén byl doprovázen hvízdáním a komentáři okoločumících kluků. Na to, že jsou to všichni univerzitní studenti, chovali se jak 13letí puberťáci! Docela vděčná jsem byla za to, že se mnou šel Vlad, 33letý spolužák. Takže jsem měla v lokálních očích s sebou asi manžela či přítele (myslím, že Vlad si tuto skutečnost, jak jsem ho využila, vůbec neuvědomoval). Výhodou bylo, že jsem mohla jít doprostřed bazénu, skočit šipku a plavat. To tam totiž krom mě dělalo jen asi 3-5 lidí. Pár lidí plavalo napříč bazénem, ne ve směru drah (ty tam nebyly, ale alespoň na dně namalované je mají), ostatní byli u okrajů a vykecávali se. Díky tomu, že umím plavat, jsem se vyhla tomu, co místní mladíci zkoušeli, a to situaci, kdy plavou těsně vedle mě a zkouší mě očumovat. Stačilo 2-3 rychlá tempa a uplavala jsem jim. Několik mladíků pak zkoušelo křižovat mi cestu tím, že plavali napříč bazénem. Ty jsem prostě ignorovala a mají štěstí, že neplavu prsa, protože bych je asi kopla (a to s největší radostí). Jen jsem se nemohla pořádně vydýchat, protože připlavat k okraji bazénu znamenalo mít několik čumitelů vedle sebe. Takže jako trénink skvělé, člověk pořád plave, občas zařadí dynamickou část, aby uplaval otravovi, nefláká se u okrajů, protože to není příjemné. Ale myslím si, že si holt zvyknou, protože podobně oblečené plavou i místní plavkyně, jen holt nejsou bílé, no.

Ale závěrem k tomuto zážitku: plavat budu chodit, protože těch čumilů byla menšina. Možná tím, že byli hlasití a ve skupince, mi to udělalo výsledně horší dojem, než byla skutečnost. Těch cca 10 kluků jsem schopná zvládnout a ostatním to bylo jedno, někteří plavali velice dobře, takže snad časem najdu parťáka na plavání, abych tu nezkysla a měla nějakou aktivitu.