59. výročí Muzea Konference Asia-Afrika

Nejvýznamnější budova v Bandungu z historického hlediska, nebo aspoň jedna z nejvýznamnějších, je Museum Komperensi Asia-Afrika. Po pádu kolonialismu byla Indonésie jednou z prvních zemí, která vyhlásila nezávislost a se samostatnou ústavou. Protože po 2. světové válce se kolonie trhaly jak mohly a nové státy vznikaly jak houby po dešti, byla v Bandungu uspořádána pracovní konference nově vznikajících států a vymýšleli tam, jak ty státy vybudovat, řídit apod. Každoročně se pak koná třídenní oslava výročí této konference. Proč na ni povinně nahnali zahraniční studenty, některé ze zemí bývalých kolonistů, mi není jasné. Teda krom důvodu, že jsme bílí a co je zahraniční, to je v Indonésii "in". Další požadavek, oblečte si tradiční oblečení, je taky pro Evropanku trochu zábavný. Jako kroj jednak jako městská obyvatelka nevedu, oblečení "na slušňáka" má v mém podání sukni nad kolena a výstřih na halence takový, že bych ty chlapy odháněla koštětem... To jsem si s sebou tudíž taky nevzala (nehledě na to, že tento model mám až přesně jeden a kdyby se něco stalo, tak v ČR už "na slušňáka" nikam nejdu). Tak jsem to alespoň absolvovala v batice, aby se neřeklo. 

Následuje fotodokumentace.

Naše mezinárodní skupinka studentů z jazykového centra (mimochodem to rozhodně nejsme všichni).

Zprava: Capistram z Madagaskaru, Mala z Laosu, za mnou Hakimi z Afghánistánu a vedle mě po levé ruce Asma z Pakistánu a paní, kterou neznám :-)

Můj pocit národní hrdosti a nacionalismu je prakticky na úrovni neměřitelnosti. Tak jsme meditovali, který stát asi ve své batikované jupce zastupuji. Došlo se kolektivně na to, že něco z Afriky, tak mě adoptoval Ousmane ze Senegalu a od té doby jsme brácha a švíca. Takže teď jsem ze Senegalu. Což je furt lepší, Hakimi se stal teroristou bez státní příslušnosti, neb svou zemi nenašel na mapě Afriky (logika největší... celkově jsme si dělali srandu ze všeho a ze všech a stále).
Mimochodem v rámci průvodu jsme byli uvedeni jako zástupci univerzity UNPAD, zahraniční studenti a já asi patřím do státu "check", ale stále dobré, Hakimi zůstal bez příslušnosti i oficiálně :-).

Japonská sekce UNPAD studentů.

Bandung byl původně budován Holanďany jako "druhá Paříž". Takže znakem města jsou doteď kola. Toto je indonéská verze naší evropské cyklistiky (v batikovaném sarungu).

Vojsko nemohlo chybět.

Konference se účastnilo mnoho států. Vlajkonoše každého zúčastněného státu doplňovalo dítko oblečené v tradičním oděvu daného státu. Výsledně děti byly to nejzajímavější na celém slavnostním průvodu.

Odpočinek po průvodu.

Zárodek nové války?

Tradiční sundanéské panímámy.

No a indonéský průvod se bez několikeré pochodové muziky samozřejmě neobejde.

Anklung, tradiční sundanéský hudební nástroj.

Dechová muzika.

No a Indonésané zbožňují uniformy. Takže přihlížející mládež byla alespoň ve skautském. Ostatně skauti byli do průvodu zapojeni, vztyčovali vlajky apod. V Indonésii je krásně vidět ona původní kvazi-vojenská myšlenka skautingu, dovedená k dokonalosti. Kdyby naše světlušky uměly takhle zacházet s vlajkou, to by bylo!