Bali podruhé (stále ještě v zimě)

Dva měsíce cestování, především Floreské zakončení, mě docela zničily. Protože letenku jsem měla na 4.2. z Denpasaru, dali jsme si s Majdou ještě třídenní zakončení u něj v kosanu v Nusa Dua. Jak jsem již psala poprvé, Nusa Dua je ta nejvíc luxusní část jižního Bali, vlastně samé hotelové resorty. Aneb vůbec se mi tam nelíbí! 

S Majdou a Lukim jsme první den (večer) jen lenošili. Kluci jeli na západ slunce na Ulu Watu, což jsem sice ještě neviděla (jsou u toho ještě vystoupení balijských tanců), ale kvůli davu turistů, který jsem viděla, stejně jako agresivním opičkám, ani jsem neměla potřebu je doprovázet. Místo toho jsem si četla u Majdy doma. Pak jsme se flákali večer na pláži. Druhý den jsme jeli nakoupit dárečky, které měl Luki na seznamu ještě ze Slovenska (moji přátelé si krom některých výjimek seznamy nepořizují, ještě že!). To se dělo tak, že Majda sehnal pána ojeka, který by nám pomohl vyřešit záhadu tří lidí a jediné motorky. V Kutě, nejvíc turistické části Denpasaru, jsme to prošli, nakoupili všechno, co Luki nepotřebuje, ale jeho přátelé bez toho nemohou žít, a pak jsme se jali řešit druhé pokračování bojovky tří osob a dvojmístného skútru. Majda hodil Lukiho na letiště, kde se měl pokusit najít kancelář Merpati a získat finance za letenku zpět, když přeci neletěl. Následně zajel pro mě, která jsem se obětovala a seděla v Kutě v restauraci nad džusem. Já jsem se s Lukim měla setkat na letišti u kanceláře Merpati a mezitím Majda jel k sobě domů pro Lukiho batoh. Krom první překážky, a to požáru po cestě a tudíž zácpy a nutnosti objíždět to dokola kolem Kuty, to všechno vypadalo docela hladce. Ovšem zapomnělo se na moji ne-schopnost orientace. Takže s absolutně vybitým mobilem jsem se běhala na letišti mezi tím jedním a půl terminálem, hledala kancelář Merpati, ptala se úplně všech a "motala se tam jako špína v kýblu". Místní ojekové a taxikáři z letiště si mě po 20 minutách pamatovali všichni a výborně se bavili, když jsem kolem nich šla třeba počtvrté. Překvapivě jsme se všichni nakonec potkali (víceméně zároveň s Majdou, který stihl v dopravní špičku urazit nějakých 25 km z letiště k sobě a zpět) 10 minut před koncem doby, kdy ještě Luki mohl odbavit svůj batoh. Ten se tudíž otočil na podpatku a odcválal vstříc okýnkům a váhám letiště se zuřivým výrazem, co všechno se komu stane, pokud neodletí.

Utřeli jsme s Majdou slzičky a jeli do jeho naprosto prázdného pokoje, kde to najednou opravdu vypadalo obrovské (v přibližně dvou metrech čtverečních nás bydlelo nejprve čtyři, pak tři a ve dvou už to skoro nebyla tlačenice). Na další den (2.2.) jsem nám ale naplánovala výlet, abych z toho Bali viděla víc než jen pláže na jihu, které se mi nelíbily, a Kutu, která se mi nelíbila. Ač stále období dešťů, nesbalili jsme si pláštěnky ani vlastně nic, a vyjeli vstříc novým zážitkům. Takže po pár kilometrech začalo pršet. Inu, jako profesionální cestovatelé jsme tudíž zastavili a dali si kávu, než monzun přejde (na pár měsíců?).

Kávu jsme měli přes dobu modliteb, takže jsme to měli s "vůní Bali", tj. vonnými tyčinkami. Celkově na Bali jsou obětiny prostě všude, tvoří je kytička nebo mistička z palmového listí, na nichž se nacházejí 3 složky tří hlavních bohů. A jako bonusy se dávají úplatky pro bohy vedlejší, takže občas nějaký peníz, cigaretka, prostě cokoliv. Průměrná rodina prý utratí za obětiny i kolem milionu měsíčně (1700 Kč), což je fakt hodně! (to jsme skoro na půlce mé režie v Bandungu!)

Bali se skládá z chrámů, hor, pláží a chrámů. Toto je vesnický chrám, na který jsme koukali během kávování a čekání, až skončí liják. Fotka pořízena v moment, kdy liják skončil.

Cílem naší cesty byl chrám v Bangli, bývalé centrum království (Lonely Planet neříká jakého...) a Pura Kehen, terasovitý moc pěkný chrám. Protože bylo po dešti a tak trochu ke konci pracovní doby, povedlo se nám chrám navštívit jen s jednou menší skupinkou japonských turistů a být tam skoro sami.

Chrám Pura Kehen. Pokud chcete vstoupit do hinduistického chrámu, musíte mít z úcty k náboženství sarung kolem pasu a nebo aspoň mašli (šerpu) kolem pasu. Většinou lze toto nafasovat přímo v chrámě a obvykle i zdarma. Tentokrát jsme své sarungy zapomněli, ale jinak je s sebou i nosíme.

Vnitřní oltáře.

Svatyně meru se stupňovitou střechou.

Z Bangli jsme se vydali dále na sever, kde měl být další chrám. Ten jsme nějak přehlídli. Zastavili jsme u jiného chrámku, který se mi moc líbil, protože k němu vedlo schodiště s dvěma draky naga.

Pohled shora.

Pod chrámem bylo místo pro místní divadlo či uctívání bohů (netuším...), v každém případě balijští hinduisté znovu potvrdili, že jsou adepty na nejvíce strašidelné náboženství. Podobné sochy lze potkat vlastně po celém Bali.

 Chrám, který jsme hledali, jsme nenašli. Ale našli jsme vesnici, vyrobenou jako tradiční skanzen.

Chrámek při vstupu do vesnice a hlavně odpočívající pejsek.

Místní hlavní třída. Ve vesnici skoro nebyli žádní turisté krom nás. Překvapivě to asi bylo tím, že jsme tam dorazili v půl páté (v půl sedmé je už tma) a po dešti.

Specialitou Bali jsou honosné brány kamkoliv, především domů.

Chudší brána.

Dvoreček jednoho z domů. Po levé straně bambusem vyplétaná je venkovní kuchyně. Každý dům má svůj domácí chrám na dvorku samozřejmě.

Jiný dvorek s bambusovou kuchyní.

Venkovní kuchyně. Samozřejmě dnes už na ní ani místní panímámy nevaří, jen je ukazují turistům (a to všechny panímámy, viděla jsem tam dvě úplně identické kuchyně, než jsem začala pozvání na dvorek odmítat).

Aby bylo z čeho budovat, má většina domů bambusovou zahradu.

Samozřejmostí na Balijských zahrádkách je kávovník.

A domácí faunu krom pejsků doplňují i pašíci!

A to nejdůležitější - bojoví kohouti. Majda má teorii, že si je chovají namísto hlídacích psů. Minimálně vztah ke svým kohoutům balijští muži mají podobný, jako naši lesníci k jezevčíkům apod. Akorát nakonec je stejně nechají na smrt bojovat a pak si je dají k večeři.

Chrám na konci vesnice v parku. Po pravé straně busta zakladatele vesnice, po levé byla taky nějaká socha pohlavára. Ono vlastně vůbec nevadí, všechno je to stejně architektura, tak chrámy a pomníky staví vedle sebe a neřeší ani nějaké velké rozlišení, co je co.

A to bych to nebyla já, abych neměla fotku místního hřbitova.

Další pěkný domácí chrámek.

Z této tradiční vesnice jsme vyrazili směr Klungkung. V tomto městě roku 1908 místní Balijci dobrovolně padli, než by se vzdali Nizozemcům. Ti pak bývalé centrum balijského království pěkně zničili. Dneska se tu nachází "Sál spravedlnosti", bývalá soudní síň královského paláce, z níž zbylo jedno dřevěné pendopo a pěkné 2 jezírka okolo. Tak trochu bylo zavříno, protože jsme tam přijeli se soumrakem. Takže jsme nakoukli přes plot a ušetřili vstupné.

Pomník v Klungkungu. Indonésané mají zálibu ve falických pomnících.

Velice působivý kruhový objezd. Balijci mají bohy všude, kruhové objezdy jsou obzvláště oblíbené. Takže minimálně spolujezdkyně má na co koukat při kroužení okolo.

Zavřený vstup do "sálu spravedlnosti".

Klungkung má velice dobrý "pasar malam", tj. noční trh. Na tom se většinou prodává něco k snědku a tvoří ho soustava mnoha stánků s jídlem. Takže jsme se s Majdou nadlábli, dali si asi dvacáté kafe a vyrazili zpět směrem na Nusa Dua. Pro jistotu jsme zase kvalitně zmokli a uschli.

Další den (3.2.) jsme tentokrát vyrazili jenom na pláž. Vymýšlela jsem si hlouposti, tak jsem vyhlásila, že musíme zkusit najít nějakou "liduprázdnou" pláž (hahaha, na jižním Bali....). Majda mě neposlal k šípku, ale nastartovali jsme motorku a vydali se pátrat. Poté, co jsme omylem dojeli na čísi soukromou oslavu, jsme se nakonec zamotali a zase někde vymotali. Překvapivě jsme pak opravdu úplně prázdnou pláž objevili!

Celý vtip této pláže tkvěl v tom, že prostě na ní nebylo kam si lehnout, neb to byl jen útes omývaný příbojem. Ani do moře nešlo vlézt, protože pobřeží tvořil jenom ostrý korál či co to je. Takže jsme se pokochali a jeli zase zpět.

Ovšem! Příjezd na tuto pláž vypadá takto. Indonésané tam budují málem příjezdovou dálnici. Jak jsem pochopila, tak na Bali vznikají nové pláže (potvrzují mou teorii co Indonésan, to malý/velký budovatel). Očekávám, že vynález dynamitu zde není neznámý a že příští rok povede dlouhá cesta ke krásné nové pláži. Otázka, zda jim moře tento budovatelský záměr nezhatí.

Poté, co jsem i já uznala, že teda prázdná pláž asi nebude, jsme se vydali k první pláži, na niž jsme objevili odbočku. Jenže po tomto odbočení objevil Majda další odbočku do kavárny. A tam jsme se odbočili asi na 3 hodiny (namísto zamýšleného čtení literatury na pláži jsme filosofovali nad hrnkem skvělé kávy!). Na pláž jsme dorazili skoro se západem slunce. Konstatovali jsme, že jsou velké vlny, že ta pláž je dost na pytel, pokud nejsme surfaři, namočili se, abychom měli důvod osychat, zdřímli si na zbytku sluníčka a vyrazili zpět.

Plážový chrám. Pokud to podmínky dovolí, další rys balijských chrámů jsou jeskyně. Tj. pokud je dostupná jeskyně, je chrám vybudován kolem ní.

Cestou zpět jsme se ještě zastavili u neuvěřitelného místa ve vesnici Benoa. Vedle sebe tu kolem jednoho parkoviště stojí 5 různých chrámů: mešita, katolický kostel, budhistický chrám (průvodce říká čínský, ač mi bylo zarytě tvrzeno, že musí být thajský, já to netuším a sochy mi to neřekly), protestantský kostel a hinduistický chrám. Takhle podle mě vypadá náboženský pluralismus v praxi!

Hinduistický chrám.

Těsně navazující protestanský kostel (hinduistický chrám je vpravo ty střechy).

Hinduistický chrám. Vlevo už je vidět katolický kostel.

Detail. Tento chrám byl ze všech nejzajímavější, jsem prostě na ty třpytivé výzdoby.

Katolický kostel vedle mešity. A pak že se ty náboženství vzájemně nesnášejí. Indonésie, země nekonečných možností.

Večer pro změnu pršelo, takže jsme zase využili parní sauny zdarma, kterou nám poskytoval Majdův miniaturní pokoj ve vlhkém tropickém balijském klimatu. 4.1. pak dorazila Naomi, se kterou jsme cestovali na Floresu. Udělali jsme si jen výlet na pláž Nusa Dua, protože se nám nechtělo řešit znovu cestování ve třech na jednom skútru.

Plážové zátiší.

V Indonésii žerou veverky i banány.

Působivý odliv. Docela mě fascinoval, protože pár dní předtím na té samé pláži byl naopak tak vysoký příliv, že jsme před ním postupně prchali. Rozdíl byl několik metrů.

Večer jsme ve třech na motorce jako správní Indonésani vyrazili do kavárny, kterou jsme s Majdou okupovali den předem. Krom toho, že jsme profesionálně zabloudili, jsme tam zůstali až do zavíračky a parádně tak završili filosoficky balijský pobyt. Pak už jsem jen dostala pusu na čelo na letišti, Majda mě odvedl až na můj terminál, abych se zase neztratila, a odletěla jsem do Bandungu, do deště a školy.