Bajawa: tradiční vesničky

Z Riung jsme se přesunuli zpět do Bajawy. Cesta byla strastiplná, takže po příjezdu do Bajawy 26.1. jsme s Maťem a Majdou prostě v hotelu zalehli do pelíšků a odmítli vylézt (jen na večeři). Mimo jiné jsme s Majdou otestovali, jak velké kopce naše motorka vyjede, protože cesta Riung-Bajawa byla jenom do kopce a příšerná. Naše motorka do kopce jednoduše spíše nejela, než jela. Skončili jsme několikrát jenom na jedničku, naučila jsem se nové kousky, jako vyskakovat za jízdy, když to Majda profesionálně vzal do křoví apod.

Hotel v Bajawě byl docela pěkný a naštěstí měl deky v pokojích. Indonésané se totiž nepřikrývají, když už, tak jenom sarungem. Vůbec peřinu jako takovou tu nechápou, k čemu v ČR používáme. To, že spím pod spacákem, je pro ně fascinující. Takže se mi několikrát stalo, že jsem někde mrzla přes noc a spacák nebo alespoň ikatový sarung (tkanou hustší látku) si prostě s sebou nosím jako první pomoc.

Ráno jsme vstávali málem na solat magrib (modlitbu při východu slunce) a vyrazili najít sopku tyčící se nad Bajawou. Ono, najít tu sopku vlastně nebyla žádná práce, ale najít cestu vzhůru, to už vyžadovalo mnoho dotazování místních. Nakonec jsme se ale úspěšně doptali do šťastného kopce a vyjeli na motorkách kamsi do křoví v půli cesty a vydali se na cestu vzhůru po svých. Místní nám poradili, že si určitě máme vzít helmy s sebou, takže jsme jak kašpárci cestovali s helmama na hlavě, případně v ruce.

Cesta na sopku. Příroda vypadala jak na výletě v Podyjí na Devět mlýnů...

Vrchol sousední fotky v mraku. Ta, na kterou jsme ťapali my, před pár lety bouchla, takže špičatý vrchol neměla.

Jezírko uvnitř kráteru sopky. Průvodce sliboval jezírka více barev, ale od výbuchu postupně barevné odlišení ztratily, takže jsou všechny sírovo žluto-zelené.

Cestička po hřebenu.

Vrcholová siesta.

Rozhled po kráteru. Přišlo mi to jak nějaká dětská krajinka, poskládaná z hraček.

Po návratu z kráteru jsme se vydali na obhlídku tradičních vesniček. Na Floresu je dominantní náboženství křesťanství, ovšem původní tradiční náboženství Floresanů je jiné. Podobně jako islám, i křesťanství nemá problém aplikovat se na původní rituály a zvyky, takže místní výsledek je velice kreativní mix. Ve vesničkách je ještě stále mužská a ženská chýše a uspořádání je tradiční, ale zároveň jsou tam sochy panenky Marie a kříže apod.

Tradiční vesnička. Uspořádání je kolem centrálního náměstíčka, resp. jakési "návsi".

Floresané si budují své hroby "před barákem". Navíc oproti muslimům, znovu lze vidět psy všude. Ti se nejradši vyvalují na vyhřátém betonu, proto si užívají těch hrobů.

První vesničky byly jen tradiční, ale už postupně se modernizující. Ovšem jako největší bonus nás čekal víceméně "skanzen". Místní se tam živí tkaním songketů a prodejem makadamových ořechů turistům. V těchto vesničkách turisty ještě tolik neždímali a spíš tam mají asi i normální zaměstnání.

Fotogenická sopka cestou do skanzenu.

Skanzen/tradiční vesnička.

Indonésané jsou dokonalí budovatelé a materiálem může být cokoliv, záleží na kreativitě budovatele. Zde např. Coca-Cola bedny.

Rozvěšené songkety. Výroba jednoho takového trvá několik týdnů až měsíců, záleží na složitosti vzoru. Dělají je tu většinou babičky. Chápu to tak, že dokud je žena v produktivním věku, tak kromě rození potomků ještě pracuje na poli. Ale ve chvíli, kdy už neuzvedne motyku, začíná tkát.

Zvířátka byla všudypřítomná. Oproti muslimským ostrovům, zde kočičky nahradila prasátka a pejsci.

Opakuji to asi do nekonečna, ale zatím stále vidět pejska je pro mě vzácnost. Takže jsem je fotila úplně všechny. Navíc jeden vedle druhého to byli "modelové a modelky". Přísahám, že jsem v kapse neměla kus salámu a že koukají do objektivu sami od sebe.

Pejsek a makadamové ořechy.

Náměstíčko v této vesničce. Vesnice byla postavená na terasách (které spojovaly příšerně neschůdné schody, nechápu, jak to dělají staří lidé, které třeba bolí kolena). Je vidět mužskou a ženskou setkávací chýši. Úplně přesně místní tradiční náboženství nechápu, průvodce se mu dostatečně nevěnuje a živého průvodce jsme si nenajali. Ale připadá mi dost podobné tradičnímu náboženství v oblasti Donggo na Sumbawě.

Pohled z druhé strany.

Detail na chýše, na "stonehenge" a na makadamové ořechy. Byli jsme tu přes poledne, slunce pražilo jak šílené a ořechy se doslova pekly. Celou dobu nás provázel zvuk jejich praskání a pokřupávání.

Opět pohled z druhé strany. Bavil mě kontrast mezi přístřešky k setkávání, odlišené dle pohlaví a odvozené od tradičních rituálů. A mezitím křesťanské hroby (znovu umístěny prakticky téměř "na zápraží").

Panímáma přebírající ořechy. Všimněte si krásného malování vchodů do domů. Vlevo v rohu lze vidět rohy nějakého hovězího dobytka. Na ty ostatně odkazují i malby na domě.

Vesničku uzavíral menší kopeček s krásnými výhledy na všechny strany (končil srázem dolů do údolí).

A jak jsem už předestřela, není problém náboženství kombinovat. Takže na kopečku byla svatyňka panenky Marie.

Nádherný výhled od svatyně. Mimochodem na pravé straně fotky lze vidět silnici, po které jsme pokračovali.

Kousek od vesnice/skanzenu se měly nacházet termální lázně. Protože jsme zase mrzli, byly  jednohlasně zvoleny naším příštím cílem. Cesta tam vedla dolů přímo z kopce do údolí. Už když jsme to s Majdou jeli, jen jsme si tipovali místa, která půjdu po svých... Ale výsledek opravdu stál za to!

Termálky vlastně nebyly pramenem či lázněmi, ale řekou. Z blízké sopky (inu, Flores je jedna velká sopka a blízká sopka je dost všeobecné označení...) vytékala opravdu horká voda. Ta se vlévala do potoku opravdu studené horské říčky. Výsledek byl dokonalý. Člověk si mohl "namixovat" ideální teplotu tím, že se posunul víc k teplé nebo studené řece, případně se chvíli ráchat v úplně horké vodě a pak se jít rychle zchladit do studené jak po sauně. Řeka navíc byla prostorná pro všechny, dlouhá a teplá stále, takže jsem měla možnost si vzít své umývací věci a jít se v klidu umýt o samotě za blízké peřeje. Pak jsme navíc objevili, že horké peřeje lze využít jako jakousi perličkovou bublinkovou koupel. Celkově jsme se ráchali určitě hodinu.

Levý proud = studená. Pravý proud = teplá.

Od řeky jsme se pak štrachali nahoru kopcem, v mém případě po svých. Když jsme se doštrachali vítězně vzhůru, byli jsme utahaní jak koťata a minimálně já jsem strávila další část dne spánkem. Další den ráno, 28.1., jsme pak přes krásnou vyhlídku nad Bajawou pokračovali zpět do Labuan Bajo.

Takhle pěkně to kolem Bajawy vypadá shora.

Náhorní plošinka nad Bajawou. Nahoru vedla Křížová cesta, nahoře nás pak čekaly kozy.

Další Mariánská svatyně.

A všudypřítomný hrob. Tento je ale doslova s luxusním výhledem.

Luxusní Petrova fotka mraku. Ano, pro změnu nám zase cestou zpět pršelo. Mám pocit, že jsme víc námořníci, než motorkáři.

Políčka v jedné oblasti po cestě. Pro změnu z tradičních nábožensko-kulturních důvodů místní budují svá políčka dokola kolem jednoho středového bodu. Výsledek je velice působivý, jen trochu složitě zachytitelný objektivem.

Západ slunce zpět v Labuan Bajo. Touto dobou mě už tak strašně bolel zadek, že jsem přemýšlela, jestli neobětuju pokutu za pozdní vrácení motorky a nepoprosím Majdu o další pauzu. Nakonec jsme to ale zvládli načas a sedací partie taky doteď neupadly.

Znovu velké poděkování Petrovi za fotky. Vzhledem k tomu, že je to fotomaniak, všichni kolem něj se stávají extrémně línými cokoliv zachycovat, když víme, že se o své snímky ochotně podělí. (akorát Petře, příště více snímků Zuzanky :-) )