Učka blog: Fotoesej: Velikonoce poindonésku

Velikonoce jsem se rozhodla strávit návštěvou kamarádek z Payakumbuh, které studují stejnou univerzitu jako já (UNPAD), ale v kampusu v Jatinangor. Jatinangor je vesnice/městečko hned za Bandungem, takže v praxi hodina jízdy po dálnici. Holky mají v 5 lidech pronajatý domek na celou dobu svého studia, takže teď po 4 letech krásně zabydlený. V sobotu jsme spolu s Ukhfi vařily večeři pro všechny. Smažené ryby, tempe, červený sambal a vařenou zeleninu. Moc dobře jsme to ukuchtily, ač za cenu 2 hodin v kuchyni.

Večer jsem pak šla na velikonoční mši do kostela. Kostel v Jatinangor je v areálu státní univerzity vychovávající "civil servants", nebo jak se tomu říká. Prostě jinak jsou to normální vojáci, jen se tomu ještě neříká vojáci. Budou státními zaměstnanci, viděly jsme je s Ukhfi cvičit, pochodovat, bydlí v kasárnách v areálu kampusu... prostě normální areál kasáren to byl. Do kostela jsme dorazily trochu pozdě. První zádrhel byl v tom, že Ukhfi na mě chtěla počkat. Říkala jsem jí, že si klidně může sednout na židličku vzadu v kostele. Ale měla námitky, že ne, hlavně děvčice měla na hlavě jilbab (ten muslimský šátek přes hlavu), takže moc jako katolička nevypadala a fakt by tam vyčnívala. Nakonec seděla na židli vedle. Já jsem ale na tom nebyla o moc líp. Měla jsem batikovanou halenku a kalhoty, abych byla "na slušňáka". Jenže jak jsme přišly pozdě a styděla jsem se procházet plným kostelem a hledat nějaké místo na sezení (v indonéském kostele se nestojí!), tak jsem si zalezla do boční lodi. A poté, co jsem si sedla, zjistila jsem, že sedím uprostřed vojska. Jako, nikomu to nevadilo (ono - já jsem se zeptala, jestli si na to volné místo můžu sednout a vlastně nebylo žádné vyhrazení, kam si kdo má sedat a asi nevyhodí bílou cizinku z kostela, když jsou taky katolíci. A to, jak jsem špatně, jsem si uvědomila poté, co jsem si konečně sedla), ale stejně jsem tam svítila prostě stejně, jak ta Ukhfi v jilbab.

Po návratu z kostela nastala ta pravá velikonoční party. Slíbila jsem holkám barvení vajíček, takže jsme se do toho daly. Následuje foto-esej na téma muslimské barvení vajíček. Díky příhodě s kostelem a celkově debatami o křesťanských svátcích jsme byly více citlivé na téma náboženství a ne/patřičnost v určitých prostředích. To ovlivnilo i naši photo-session na téma vajíček.

Barvily jsme vajíčka voskem a pak barvami. Ukhfi, protože budu fotky dávat veřejně na web, chtěla mít na sobě hidjab. Takže jsme nakonec šly do jilbab všechny, včetně mě. Přišlo mi natolik absurdní, že v Indonésii barvím vajíčka, že jsem chtěla tu absurditu šátkem ještě umocnit. Zprava: Ukhfi (červená), Evelynd (světle modrá), Emi a další spolubydlící a já.

Vysvětlení, jak na to. Připadala jsem si absurdně krom těch velikonočně-muslimsko-indonéských paradoxů ještě proto, že naše technika je vlastně podobná batice, kterážto jest indonéským dědictvím zapsaným i do seznamu UNESCO. Takže jsem vlastně učila indonésanky batikovat.

Soustředění na práci.

Hotové polotovary.

Následovala fáze barvení. Jednak jsme neměly igelitové rukavice (stačily igelitky), druhak barvy, které jsem sehnala, jsou normální potravinářské barviva na pečivo. Mimochodem zážitek ze shánění barev: složitě jsem si pro panímámu v obchodě připravila vysvětlení indonésky, co teda že to chci (potravinářské barvivo). A poté, co jsem jí vysvětlila, co chci, tak se vědoucně podívala a zahlásila "ajo, Velikonoce, tak to budete barvit vajíčka". Panímáma samozřejmě muslimka, já jsem na ni koukala jako puk, protože slovo vejce nepadlo, protože to tu přeci nemají znát. A tomu se prostě říká globalizace, no.

Evelynd a modrá (vanilková, mimochodem. Kluci, kdo chcete vymrskat vanilkové zdobené vejce?)

Ukhfi a zelená.

Fialová.

První obarvená vlaštovka (moje).


Fáze odstraňování vosku. Mimochodem jak je vidět z fotek, bylo nám už vedro a tak krom Ukhfi, pro kterou to bylo důležité, jsme jilbab oddělaly všechny. Já ještě před barvením, protože byl půjčený, holky v průběhu barvení, protože barvy byly opravdu nebezpečné v našich rukou/sáčcích.