Komodo a Rinca

Na závěr našeho "zimního" cestování po Floresu jsme se vydali do národního parku rozprostírajícího se na ostrovech Komodo a Rinca (29.-30.1.). Tyto ostrovy jsou proslavené výskytem místního endemita, "komodského draka", varana komodského. Mimochodem indonésky je to "buaya", takže krokodýl. Ale protože my brňáci víme, že mezi krokodýlem a drakem je pouze hranice nízké představivosti, budu jim říkat draci. 

Do národního parku se lze dostat různě, asi nejlevnější varianta (která je mimochodem stále drahá) se jeví nájem lodi s kapitánem a plnou penzí a přenocování na moři. Dali jsme se dokupy ještě s Naomi, Maďarkou, bývalou darmasiswa studentkou v Bandungu na UNPAD, kterou jsme potkali v baťůžkářském hostelu. Ještě se k nám přidali nakonec její dva kamarádi, taky Maďaři. Tak jsme vytvořili visegrádskou skupinku, jen Poláky jsme žádné nepřidali do klubu. Cesta začínala ráno tím, že jsme si půjčili šnorchlovací součástky, rozložili se na kapotu kajuty (střechu kajuty? dochází mi slovník k popisu) a dospávali předchozí den. Ten jsme strávili stylově. Naše hyperaktivní dvojice Petr+Lukáš běhali zařizovat loď, letenky, jízdenky, nevímcodalšího. A my jsme se dopytlíkovali až asi 300 m k obchodu, před nímž byly židličky a slunečník. Tam jsme se zasekli a s lahváčema tam probírali náročné otázky života. Docela nám to šlo. Najednou po ulici někdo kráčel, ač zrak rozostřen ostrým rovníkovým sluncem (a oním pekelným nápojem, kterýžto jako jediný v indonéském obchodě není halal, oproti čisté vodě, cole, či všemu dalšímu včetně čisté soli), zaostřili jsme na Pabla, Španěla, kterého jsme potkali v Riungu a který prý letěl na Sulawesi. Ba dokonce to opravdu byl on. V lednu totiž zkrachovala indonéská letecká společnost Merpati, specializující se na místní lety právě v oblasti Nusa Tenggara. Takže Pablo neletěl nikam, ostatně nakonec ani Lukáš, ani Petr, kteří měli taktéž ony zakleté letenky a proto nám nepomáhali s filosofií, ale hledali otevřenou cestovku prodávajíc lety Labuan Bajo - Denpasar - Jakarta.

Pablo vzal svůj problém filosoficky a dal se do klubu s námi. Tento klub se rozrostl o místního prodejce krásných ikatů, který objevil, jak se na ty evropany musí. Nasmlouvali jsme si jednotnou cenu 100 tisíc za ikat a on nám pak nosil nové a nové a postupně jsme nakoupili všichni. Ještě že byl vedle nás bankomat! Takže, až někdo dostanete od Majdy darem ikat, věřte, že pro jeho nákup udělal to, že mi dlouho zakazoval cokoliv si od toho pána koupit, jako dobrý manžel, jenž drží kasu. Já jako marnivá žena jsem však hadříkům neodolala a všechny si je stále prohlížela, roztahovala, hýkala nad nima blahem. A to přesvědčilo strýčka Maťa ke koupi prvního, Majda mu záviděl a koupil zrovna dva, Maťo mu tuším sekundoval... a já jsem si koupila nejkrásnější ikatový sarung na světě, který byl sice 3x dražší než ikaty kluků, ale zato 10x pěknější. Zatím mi ho všechny ženy závidí a těším se na docenění Lucky, která oproti klukům je žena, která v Indonésii taky byla. Mimochodem ikatem rozumějte tkanou látku, takový to člunek šup sem - šup tam. Má specifické vzory, jinak je to prostě taková utkaná deka.

Ale zpět k přírodě, moři a národnímu parku. Naše skupinka ukolébána k polospánku ležela na lodi a plavila se směrem k ostrovu Rinca. Ten je menší, suchý, samá step (prostě jak na Suchém Vršku u Šatova). Žijí tam ony příšery komodští draci. Jak si představit komodského draka? Každé dítě ho vidělo v pohádce Princ a Večernice. Když hlavní hrdina nesmí ani o krok uhnout z cesty, nesmí zastavit, nesmí se ohlédnout... tak v jednu chvíli leze po skále a tam na něj vykoukne taková docela sladká potvora a vystrkuje na něj rozeklaný jazyk. A to je ON! 

Naše loďka v přístavu. A kapitán a jeho pomocník. Kapitán byl mimochodem neslyšící, což mu nebránilo v tom s námi vést dlouhé hovory. A dokonce jsme si rozuměli. Mám pocit, že jsem stejně ruky a nohy používala skoro stejně, jako při hovoru se slyšícími Indonésany.

Výhledy z lodi po cestě.

Občas bylo pěkně mělko. Jinak když bylo na ostrově dost stromů, tak tam samozřejmě žily i opičky. Na tomto zrovna žily. Ale byly moc daleko a moc málo modelky na nějaké pěkné foto. Jinak mám teorii, že opičky se líhnou z kůry stromů, protože jsou prostě všude, i na pustých ostrovech.

Vícebarevné moře. Cesta z Labuan Bajo, Floresu, na Komodo a Rincu není úplně jednoduchá pro lodě. Vtip jsou místa se silnými proudy. Tam sice voda vůbec nedělá vlny a vypadá jako olej, ale když přes tato místa loď jela, zase jsem uvažovala o Titanicu a o tom, jestli se krom ledovce dá ztroskotat i třeba na místech, kde se motají mořské proudy. Chápu, že za škaredého počasí a bouřek místní prostě turisty na výlety nevozí. Tuším se tomu říká pud sebezáchovy.

Na ostrově Rinca jsme byli kolem poledne. Jak jsem již napsala, ostrov je opravdu spíše savanou. Takže tam bylo příšerné vedro. Zakoupili jsme lístky do národního parku, které jsou nekřesťansky drahé, ale protože jsme mluvili indonésky a část z nás dokonce vlastnila místní ID (já tehdy ještě studentskou kartičku, Maťo a Petr dokonce KITAS, což je naše indo-občanka na dobu našeho ročního pobytu zde), ukecali jsme vstup "o nulu nižší", jinak řečeno z 20 USD za 2 USD na osobu. Stejně tak foťáky z 5 USD za 0,5 USD. Pak jsme si ještě museli zaplatit dva průvodce, což už snížit nešlo, takže to tak moc za pusu nakonec zase nebylo. Ale zvládli jsme to, koupili si strašně drahé pití a vyrazili vstříc drakům. 

Aby turisté viděli své příšery, místní draky "rozhodně nekrmí", ale pár se jich vždycky povaluje za kuchyní strážců parku. Tito povalující se draci byli tak přežraní, že jim ani nevadilo Petrovo zuřivé pózování a focení se s nima (my jsme si mysleli, že ho sežerou. Ten kluk pro dobrou fotku nemá pud sebezáchovy). Na asi 2hodinové procházce jsme tudíž žádného draka v přírodě neviděli, ale prohlídli jsme si ostrov, který je krásný, viděli úžasné výhledy, upekli se k smrti a po návratu nás čekalo ještě dračí mládě. Draci se živí ostatními živočichy, kteří na ostrově žijí - jeleni, buvoli, ptáci, asi i opičky, turisti... Ale nakonec žerou i sebe samotné. Mláďata po vylíhnutí okamžitě musí vzhůru na stromy, jinak by je dospělí snědli jako zákusek (ostatně, kdo se dřív vylíhne, dá si k snídani bráchy a švíci ve vajíčkách). Umírající drak slouží jako pokrm těm, co ho přežijí. Aneb koloběh života doslova a do písmene. Jako když Uroboros ujídá sám sebe od ocasu.

Náš první drak na ostrově Rinca.

V pozadí za drakem ubytovna správců parku.

Nejen, že ho "nekrmí", ale ještě ho vycvičili jako profesionální modelku.

Krajina ostrova Rinca.

Naše cestička při cestě ostrovem.

Jeden z průvodců. Jinak tu palici nemá na pohodlnější chůzi, ale pro případ, že bychom potkali nějakého nedůtklivého draka. Myslím, že turisti jsou lákavou pochoutkou a že tím klackem mu pak vyšpárá zbytky ze zubů. Protože je to opravdu jen dřevěná vidlice.

Takhle krásně tam bylo! (v pozadí oceán, ne jezero)

Vodní bůvol, kterého pojídají draci.

Po výletě na ostrově nás náš kapitán a jeho pomocník čekali s obědem. Tímto vyhlašuji pomocníka nejlepším lodním kuchařem v Indonésii. Protože na té kocábce vždycky dokázal zázraky! Jedli jsme si jako králové a všichni jsme si opravdu labužili.

Fuseklové stolování na kapotě naší kajuty. V záběru není rýže, ta samozřejmě nechyběla (už bych nemohla pozřít čínské nudle bez rýže, nebo nedejbože brambory bez rýže!)

Od ostrova Rinca jsme se přesunuli k "růžové pláži", Pasir Merah Muda tuším. Tam je vyhlášené šnorchlování. V komodském národním parku totiž nejsou jen chráněné příšery, ale taky chráněné korály a krásné šnorchlování a potápění.

Cesta k pláži.

Pláž z dálky.

Pláž z menší dálky. Překvapivě Indonésané v národním parku nekotví a neničí tak ty nádherné korály! Takže se kotví k bójkám a celé to tam organizuje tato loď.

Písek opravdu vypadá růžově. Ale jen na této fotce, mně se to tak nezdálo. Je to dáno tím, že jsou kolem červené korály a ty se drolí a mísí s pískem.

Moje nejoblíbenější ryba: "duhový kapr". Když jsem o ní klukům říkala poprvé, tak mi bylo řečeno cosi o špatném vlivu drog na mladé ženy. Ale prostě duhoví kapři se nám tu oceánem prohánějí, jsou zachytitelní i Petrovým foťákem.

Nemo!

Po plavání jsme byli docela utahaní a náš kapitán nás odvezl k kotvicímu místu. Tam už čekalo víc lodí s turisty a všudypřítomní prodejci zbytečností, co potřebujete. Kluci neodolali a tak jsme si po zbytek plavby hráli s dřevěným komodským drakem. Náš kapitán si večer užíval společnosti dalších kapitánů. A zajímalo by mě, jak si potmě vykládali, když pouze odezíral ze rtů. Ale vypadal, že si to hodně užívá.

Západ slunce nad sousední lodí.

V noci bylo docela chladno, nakonec jsme spali 4 v kajutě, kluci statečně na palubě, ale docela vymrzli. Vtip byl taky v tom, že začalo fučet a vracelo se škaredé počasí, takže pleskal vítr o střechu naší kajuty a byl to docela hluk. Takže jsme ráno poměrně záhy vyrazili vstříc dalšímu ostrovu, tentokrát už Komodo.

Komodo je podobný jako Rinca, větší, je tam víc pralesa, takže i víc draků, kteří tam mají víc potravy.

Začátek naší trasy byl pralesem.

A protože jsme s sebou měli Petra a jeho ostrozrak, potkali jsme i živého komodského draka v jeho prostředí. Naši ho jednoduše přehlédli a byli víc překvapení než my, že jsme tohoto potvoráčka potkali.

Udělali jsme si asi milion fotek pindi. Ten se pak rozhodl, že buďto nás ochutná, nebo půjde jinam, schovat se před světly reflektorů. Tak si čuchnul k holím, zapózoval tak s něčím, co umožnilo lépe popsat jeho velikost, od čumáku po ocas něco málo přes metr. Takže to bylo ještě jenom čerstvě odrostlé mládě, ty velké příšery mají přes 3 metry.

Když jsme došli k vyhlídce, dokonce i Majda si nahnal body za svou účast ve výpravě, když svým ostrozrakem spatřil už dospělého jedince, vyhřívajícího se pod kopcem. Docela jsem docenila, že tohoto kamaráda jsme nepotkali z větší blízkosti, protože ten už přes ty tři metry měřil. A kdyby se nás rozhodl sežrat, nevím, jestli bychom se všichni na těch pár stromů v okolí vlezli. A navíc by nás tam okusovala ta dračí mláďata, která se tam určitě schovávala právě pro případ, kdyby jim rodiče nahnali potravu až pod čumák na větve.

V kempu za kuchyní nás pak samozřejmě čekali přežraní "nekrmení" draci. Toto zvíře prý dokáže jednorázově vyvinout rychlost až 18 km/hod., když chce zaútočit na svou kořist. Navíc je už jenom jeho hryznutí jedovaté, má v zubech jed. Ono ale, když po nažrání váží až 150 kg, stačilo by, aby nám dal facku svou tlapou a i to by nás skolilo. Na druhou stranu, tento zjevně nic nejedl natolik, že se na něm dalo i dříví štípat.

Jedna rodinná momentka.

Další drak kuchyňský.

Závěr naší plavby měl ještě vést na "manta point", tj. šnorchlovací místo, kde vás okukují manty, tj. rejnoci. Ale počasí se zhoršovalo, vlny zvyšovaly, takže jsme ho museli vynechat. Alespoň jsme zakotvili u dalšího krásného korálu. Toto je pohled zvrchu, kam se vyšplhal Petr. Vpravo v rohu nad trávníkem korál, vlevo uprostřed loď.

Ještě jeden záběr na naši loďku.

Cestou zpět jsem byla ráda, že jsme se na manta point vykašlali a už jedeme zpět. Vlny se totiž opravdu zvedly a já jsem si znovu potvrdila, že trpím mořskou nemocí. Oba jsme s Maťou zelenali v podpalubí, protože na palubě jsme měli pocit, že nás to smete a kapitán nás odtud vyhnal. Luki nám nadělil každému jeden pytlík a dokonce se nám účastně nesmál. Ale překvapivě jsme to přežili a celí zelení se v Labuan Bajo dostali šťastně na pevnou zem. Kapitán z toho měl neuvěřitelnou škodolibou radost.

Další den jsme jen spakovali oblečky do batohů, dali pusu na čelo Petrovi, který ještě zůstával v Labuan Bajo na nějaké potápění, a vydali se na letiště a domů. Maťo měl svou soukromou trasu až do Padangu a nenásledoval nás k Majdovi do Denpasaru, letěl s přestupy už dřív, ale v Denpasaru jsme se ještě stihli potkat a naposledy obejmout na letišti poté, co si užil část svého tranzitu v Kutě.