Bukittinggi

Město Bukittinggi se nachází 930 m. n. m., takže je tam příjemně chladno (ostatně jako v Payakumbuh). Navíc je to pozůstatek koloniálního centra, orientuje se na turisty - tudíž zde mají věci, jako jogurtový bar, hospodu s pivem, která vypadá jak hospoda, v jídelních lístcích jsou věci jako "evropská snídaně" či "steak". Proto jsme se s Jefrim původně rozhodli zde strávit vánoční svátky. Trochu se to zvrhlo, takže Jefri nakonec musel jet domů na pohřeb a já jsem Bukittinggi poznávala jeden den s naším společným kamarádem a pak sama s novými přáteli. Město je dobrým odrazovým můstkem pro několik destinací v okolí, všechno je odsud skoro blízko. Navíc prakticky přímo ve městě je krásný kaňon a několik zajímavostí.

Náš den v Bukittinggi (25.12.) byl zábavně ve znamení píchlé duše (ostatně, podobně, jako když jsme se několik měsíců předtím s Kamilou, Majdou a Jefrim vraceli z této části světa - 7x ruplá duše, to je taky umění). Takže jsme začali tím, že Adik ráno zjistil, že má prázdné kolo a místo, aby mě hodil ke kostelu, kam jsem chtěla jít na vánoční mši, šel hledat bengkel (opravnu motorek) otevřený již tak záhy po ránu.  Takže já jsem zase došla do kostela pozdě (den předtím večer jsem to měla o hodinu, tentokrát jen o asi 15 minut, protože jsem se po cestě ztratila). Mše v Bukittinggi byla mírně podobná zážitku, který popisovala Kristýna... většina katolíků v Bukittinggi, čínská menšina, se mezi sebou vzájemně znala. A jako jediná bílá žena jsem byla samozřejmě zajímavá, takže se se mnou zkoušeli bavit, když jsem navíc došla 2 dny po sobě, automaticky jsem byla členkou místní církve... Na jednu stranu to bylo docela fajn, na druhou stranu si vlastně užívám tak trochu svého individualismu (Luckmann by jenom řekl "já jsem vám to říkal") a ty komunitní projevy víry mi až tak tolik zase neříkají. Ještě, že tam nežiji, věřím, že by mi v neděli ťukali na okýnko, abych vstala, kdybych na mši nepřišla a zapomněla :-)

Interiér kostela, vpravo v davu lidí jesličky. A navíc stejně nebyly pěkné.

Květinová výzdoba - speciál pro babičku :-)

Po mši mě Adik vyzvedl i s plnou duší v kole a jeli jsme se nasnídat. Nemohla bych být dobrou minangskou ženou, protože především v okolí Paykumbuh a Bukittinggi všichni snídají tzv. lontong, tj. něco jako polívku, v níž jsou kousky tofu, nudle a lontong, celé zalité v burské omáčce. Lontong si představte jako rosol z původně rýžové kaše.  Vzhledem k mému velmi negativnímu vztahu ke kaším obecně, rýžové kaši nejvíce, je toto fakt jedno z jídel, ke kterému se dobrovolně ani nepřibližuji. No, jenže po ránu moc jiného nic nedostanete. Ještě rýžovou kaši (supr, ještě před zrosolovatěním do lontongu) a pak sladkou fazolovou polívku (ta je hned za kaší a lontongem na seznamu fakt hnusných jídel!). Takže jsem posnídala smaženou rýži a vyrazila poznávat Bukittinggi a okolí.

Začali jsme na vyhlídce na údolí Sianok. Odtud se dá jít do japonské jeskyně, soustavy chodeb uměle vybudovaných v době japonské koloniální nadvlády. Všudypřítomné opičky přemýšlí, jak vám ukrást něco dobrého, prodejci všeho, jak vás okrást s pocitem, že jste udělali "skvělý kauf".

Údolí Sianok. Při západu slunce nad ním prolétávají kaloni (obrovští netopýři), kteří přes den spí na stromech ve vesnicích za údolím. Mimochodem - fakt nespí v jeskyních, i když jsem to ze začátku Majdovi nechtěla věřit. Jen zrovna v době, kdy jsem tam byla, tak prý už nelítají - což je divné, nemám pocit, že by kaloni migrovali, ale protože jsem je už jednou viděla, tak jsme byli líní na ně čekat až do západu slunce a v klidu šli na večeři :-).

Tuto fotku mám obzvláště ráda - není na ní vůůůbec nic, moji indonéští kamarádi mi tvrdili, že na této mi to nejvíc sluší :-)

Výhled na údolí. Uprostřed fotky se táhne bílá cestička - velká zeď v Bukittinggi, ne v Číně. Aneb cesta na vyhlídku na druhé straně údolí.

Opička

Druhá opička.

Hřbitov hned vedle vyhlídky.

Adik je nadšenec do historie. Já, ač dějepis mi nikdy nešel, jsem z něj tahala rozumy a doplňovala svými pochybnými znalostmi z Lonely Planet průvodce (náhodou, o té historii tam je vždycky aspoň pár odstavců :-) ). Bukittinggi je totiž jednak rodištěm slavného viceprezidenta M. Hatta. Druhak se v okolí (a v Payakumbuh) odehrály krvavé boje sumaterských vzbouřenců proti holandským kolonistům a indonéské vládě. Tématu je věnováno i muzeum, velmi skoupé na informace. Přesto jsme tématem strávili poměrně dost času vzrušených debat, srovnáváním režimů a zkušeností totality v Evropě a Indonésii (vtipné, ani jeden jsme totalitu nezažili...).
V muzeu byla taky výstava starých peněz, prostě někdo sbíral mince a pak je dal do muzea, tak trochu mimo veškerý vztah k historii, kterou muzeum prezentovalo. Ale viděla jsem zase třeba starý československý desetník! Docela jsme se s Adikem nad tou sbírkou pobavili - mimochodem nebylo to ani ohraničeno třeba dobou, byly tam i současné Eura...
Fascinují mě indonéské jeskyně, budované Indonésany v dobách koloniálních - prostě víceméně nevolníci budovali megalomanské chodby pod dohledem kolonialistů, kde pak tito kolonialisté věznili nepohodlné obyvatele apod.

Vstup do japonské jeskyně. Mimochodem moje nejopálenější fotka - to dělá i to světlo.

Z jeskyní jsme se překutáleli na velkou čínskou zeď. Adik začínal pomalu sténat, co to měl za pitomý nápad lézt do takových schodů (ona je ta japonská jeskyně vybudována poměrně hluboko a jde se do ní dlouhými schody, pak jsme je museli vyjít nahoru a já jsem zavelela, že to celé vyšlápneme v tempu a bez zastavování...) Celá zeď je totiž také vlastně jedno gigantické schodiště. Když mi o údolí vykládali kluci s Majdou, shodli se, že Jefri tam se mnou nikdy nepůjde, že tam mám jít sama a on na mě počká na druhém konci, kam se vyveze na motorce (Indonésani fakt nechodí). Podobně Adik, když viděl, že tam mohl přijet na motorce, tak nadával jak špaček (hlavně proto, že musel zase sejít stejnou cestu dolů).

"Velká čínská zeď".

Poté, co jsme si dali kávu nahoře na kopci, sešli jsme dolů a shodli jsme se, že bychom si třeba mohli dát kávu v nové kavárně v údolí (kávy není nikdy dost!).

V této kavárně už jsme jednou byli s Majdou, Kami a Jefrim. Vtipné bylo, že tehdy nám Majda nedovolil zůstat na kafe, protože jsme neměli čas. Takže jsem si vyfotila krásný minangkabau domeček tentokrát za lepšího světla a to kafe si tu dala. Ale teda - nic moc. Kavárna je relativně nová, všichni mladí ji považují za nejvíc cool místo, mají tu kvazi-evropské pokrmy po indonésku (toast naslano, ale ze sladkého indonéského pečiva apod.). Navíc ceny jsou poměrně vysoké na to, že je to kavárna v Bukittinggi jenom :-)
Během toho, co jsem byla v Bukittinggi, mě do této kavárny stihli pozvat 3 kluci - tak moc oblíbená je.

Pěkné vozítko. Připomíná mi velký dvojkolák od babičky ze Šatova.

A protože den byl ve znamení děravé duše, tak Adik někde cestou ke kavárně píchnul. Takže jsme si dali prvně kafe (protože indonéské heslo zní Istirahat dulu!, resp. Istirahat dan ngopi dulu!) a pak Adik vyrazil hledat tambal ban nebo benkel a já jsem navrhla, že půjdu pěšky. Oproti Indonésanům já jsem stále ještě evropská bláznivá bule s potřebou chodit po svých! Takže jsem se vydala ke konci údolí, podívat se, jak je to tam krásné!

Fotogenické dítko a vodní bůvol v pozadí.

Údolí a řeka. Na druhé straně řeky byly opičky, které si tam hrály a bitkovaly mezi sebou. Takhle z dálky se mi opičky líbí nejvíc - ony totiž v symbióze s lidmi zjistily, že lidi mají jídlo, pití... Není žádnou výjimkou, že vám opička chce sebrat něco, co patří vám, ale opička by to fakt chtěla. A pak se nerozpakují třeba hryznout. No a toto mě fakt děsí - nechci v Indonésii řešit, že mě hryzla opička.

Cestička do lesa. Sem jsem se už nevydala, protože jednak na mě Adik už čekal na silnici. Druhak jsem šla úplně sama kamsi do pralesa. Takže až budu v Bukittinggi příště s někým, kdo bude ochoten šlapat, tak ho tam vytáhnu.

Po údolí Sianok jsme si zašli na hodně pozdní oběd či hodně brzkou večeři do restaurace s výhledem na Jam Gadang, dominantu Bukittinggi a místní symbol. Tyto hodiny vybudovali tuším Holanďané, ovšem po osamostatnění Indonésie si místní dobudovali minangskou střechu nahoru, aby dali najevo svou nezávislost. Víceméně je to jen hodinová věž, ale protože byl zrovna státní svátek, tak v okolí bylo celé Bukittinggi, jak když na posvícení přijedou kolotoče. Byla jsem ráda, že jsme v restauraci a pohled na hodiny mi stačil jen z okna.

Po obědo-večeři už jsem Adika neukecala, že bychom mohli jít ještě na tisíc schodů, další vyhlídku na údolí Sianok. Bručel něco o bláznivých evropankách a že ho bolí nožičky z těch všech schodů :-). Ještě že jsme tam nakonec nešli, protože schody jsou v opravě :-) Aneb zavříno a Indonésané nyní budují betonové schodiště namísto původního, kamenného.