Pole kolem Bukittinggi: "Agriculture Trip"

Večer 25.12. mě ponechali moji přátelé samotnou, takže jsem se musela nějak zabavit sama. Majda mi dal pokyn, že mám jít do hospody Bedudal a že se tam o mě postarají. Což je 100% pravda :-) V této hospodě se schází skupinka místních průvodců a jejich přátel, je možné si je tu najmout na výlet apod. Já jako jediná bílá žena (ostatně i jako jediná žena) jsem měla tu výhodu, že jsem byla automaticky obletována a nebyl problém si pořídit nové přátele snadno a rychle. Navíc tam vaří nejlepší dýňovou polívku v okolí (ehm, měla jsem dýňovou polívku jen v Bedudal, takže nemám srovnání, abych napsala "v celé Indonésii"). Takže u misky dýňové polévky a u piva jsem se seznámila s Lambokem, který pracuje jako PR pro turismus a pořádá zájezdy na míru. Protože jsme si docela sedli humorem, nabídl mi, že spolu můžeme další den jet na výlet do přírody. Docela mě potěšil, protože mi ukázal něco, co normálně turista nevidí (resp. vidí, ale většinou ne takhle zblízka). Projeli jsme cestu políčky, zastavovali se s místními lidmi, kochali se krajinou, prostě krásný den uprostřed zeleně přírody.

Cesta k vesnicím, jimiž jsme projížděli. Podle vlajek kolem cesty to vypadá, že Indonésané jsou velcí fanoušci Německa, ovšem tato vlajka je tradiční vlajkou minangkabau kultury. Pokud se ve vesnici děje nějaká oslava (třeba svatba), pak si rádi zdobí cesty právě těmito prapory a černo-červeno-žluté je všechno, co lze.

Políčka. Každé ohraničené políčko někomu patří (ale vzhledem k tomu, kolik těch políček kolem jedné vesnice bývá, tak vlastníky políčka musí být i malé děti včetně novorozenců, nebo občas někdo musí vlastnit více políček). Zajímavé na této vesnici je to, že za kopcem, který je vidět v pozadí, už nic není. Až pak Payakumbuh. Což přináší problémy - v kopcích v lesích žijí zvířata (obzvláště divočáci), která chodí na úrodu. Takže tyto vesničky jsou vlastně chudší než ostatní, protože se bijí nejen s nepřízní počasí, ale i s zvířátky a přírodou jako takovou.

Minangkabau kultura je pojmenována podle kabau (indonésky kerbau), tj. těchto vodních buvolů.

Další políčka. Ty hnědé vodové jsou zatím nezasazené, v těch křiklavě zelených pěstují rýži, kterou pak rozsází do těch hnědých připravených políček. Sází se jak podle pravítka do rovnoměrných rozestupů, pěkně v přímkách. V té vodě v políčkách žijí ryby - takoví menší sumečci, indonésky lele. Je to moje oblíbené jídlo, smažený sumeček. Navíc je tato rybička záslužná, protože žere komáry, kteří ve stádiu larev taktéž využívají tato políčka.

Pro změnu další tradiční chajdaloupky. Majda říkal, že mu kdosi říkal ("jedna paní povídala"), že tradiční tvar střechy je více odolný v případě zemětřesení. Vzhledem k tomu, že západní Sumatra je na zlomu tektonických desek, tak riziko zemětřesení je zde více než velké (ostatně roku 2009 byl celý Padang postižen obrovským zemětřesením). Docela bych tomu tvrzení o střechách tudíž i věřila.

Pantáta ve svém políčku. V ohrádce má sazeničky rýže. Ty kloboučky jsou tradiční místní pokrývkou hlavy. Plno turistů si je pořizuje jako suvenýr - jen si neumím představit, jak s tím procestuji těch mnoho hodin letadlem až do Evropy bez toho, aby se z kloboučku stala placka.

Volavky a v pozadí zaparkovaný v poli "pluh" na vyorávání brázd.

Kačenky.

Uzrálá rýže před sklizní.

A zase jeden tradiční baráček.

Ten samý dům zezadu. Majitel musí být někdo fakt bohatý - i vzhledem k tomu, jaké měl zaparkované auto před domem (resp. že měl vůbec nějaké auto).

Výlet jsme zakončili v domě Lambokových příbuzných, kteří se živí výrobou krupuků. Krupuk (kropok, netuším, co je správně, běžně to lidi používají v obou verzích, jedna z nich bude nářeční, jen nevím, z jakého jazyku :-) ) je nejoblíbenější indonéské jídlo. Vyrábí se z kasavy (singkong indonésky), což je kořen nějaké rostliny, vyrábí z ní i chipsy v nápodobě bramborových chipsů. Tyto krupuky se po usušení osmaží a chutí se podobají takovým těm bílým chipsům z bramborového škrobu. Víceméně tento druh je jeden z mála, který mi chutnal, jinak mi kasava prostě nechutná a mí indonéští přátelé si užívají, že moje krupuky končí u nich na talířích.

Rybář v houští. Kdyby na mě nehalekal a nemával, rozhodně bych ho přehlídla :-).

Cestou zpět jeden z příkladů indonéských památníků. Všechno je to realismus, tento mě ovšem dostal... tak trochu jak kovboji na divokém západě. Ale vzhledem k tomu, že opravdu tady probíhaly těžké boje proti kolonistům, jak jsem popisovala v minulém příspěvku, je památník pochopitelný.

No a jako závěr zase pohled na údolí Sianok zpět v Bukittinggi.