Učka blog: Další část sumaterských dobrodružství a vánoční výlet

Jak jsem už napsala, povedlo se mi poměrně jednoduše zaplout do určité "rutiny" i v Payakumbuh. Ale přesto bylo několik zábavných zážitků, které ji protínaly (nehledě na to, že ono hrát si na rutinu v úplně jiné společnosti zas tak rutinní není nikdy).

První zásadní rys bydlení v Payakumbuh a obzvláště u Jefriho, byla naprostá absence soukromí. Jefri provozuje svůj dům jako místo otevřené úplně všem. V praxi tato otevřenost především znamená nezavírání dveří (prostě má otevříno doslovně), kdokoliv je automaticky zván na návštěvu. Naštěstí návštěvy lze poznat halekáním "as-salāmu ʿalaykum" pozdravu mezi dveřmi. Po měsíci na Sumatře jsem začala uvažovat, jestli nezačnu toto pozdravení, ač muslimské, užívat přeci jen i já. Je to univerzální (oproti čtyřem variantám "dobrý den" v indonéštině a potřebě kouknout na hodinky, než pozdravím), je to uctivé a dělají to všichni. Dokonce tak zdraví do telefonu. Ale ještě stále si zachovávám svou ne-muslimskou, ne-islámskou identitu, tak odolávám a s láskou na tento pozdrav odpovídám "hello".

Návštěvy byly fascinovány mými "technickými vymoženostmi", které jsem u Jefriho používala. Tj. např. mp3 přehrávač (bez display, vlastně hrající flashka) a koss sluchátka. Stalo se mi, že jsem byla vyrušena ze soustředění u počítače, k čemuž jsem právě tu hudbu využívala, dotazem, že si někdo chce vyzkoušet, co poslouchám. Zpočátku mi to přišlo pěkně neslušné od nich, ale oni to nemysleli neslušně a zjevně žádné pravidla slušnosti nepřekračovali, prostě se zeptali... Podobně byl centrem zájmu můj Kindle, ten ale nikoho nezaujal pořádně, protože je to "jenom" kniha a nechápou, že s tím nemůžu ani telefonovat, ani pořádně na internet, ani to není dotykové a už vůbec to není barevné a navíc je to JENOM kniha na čtení. Musím si do toho stáhnout Korán v arabštině, protože ten všichni povinně musí číst k účelu modliteb a tak to jim bude snad dávat smysl. Po pravdě - jestli české děti nečtou, tak Indonésana jsem s jinou knihou než Koránem neviděla! A moje záliba ve čtení je pro ně hodně nepochopitelná. (hodina angličtiny o J.K. Rowlingové a Harry Potterovy byl propadák)

Dalšími návštěvníky Jefriho domu byly děti, které byly fascinovány mou bule-přítomností v okolí a hlavně nadšené ochotou si s nimi hrát. První den u Jefriho jsem si zorganizovala u něj před domem improvizované hřiště a pařili jsme plno her. Vždycky mě baví, jak si nakonec všichni úspěšně porozumíme, i když oni neumí anglicky, já zase indonésky nemám slovní zásobu k hraní her na ulici, navíc mluví bahasa minang a indonésky jsou líné mluvit. Byli jsme místní atrakce a pak už všechny děti věděly, kdo jsem, navíc si zvykli hrát u nás před domem i beze mě. Taky je bavilo, když jsem vymýšlela různé kousky při prodeji hamburgerů. Úspěch mělo obracení omelety pouhým švihem pánví, tj. vyhazování jako palačinky. Nebo když jsem jim na hamburgery kreslila kečupem obrázky.

Postupně jsem se naučila, jak sedět před domem v křesílku, pozorovat ulici a na každého, kdo prochází, houknout "kama", minangskou obdobu "ke mana" otázky, tj. "kampak" česky. Je to taková univerzální otázka, já osobně ji odpovídám v Bandungu cestou do školy každé ráno asi 4x (a to přitom všichni dobře ví, kam jdu, je to prostě rozšířené pozdravení).

Kromě Jefriho kamarádů návštěvníků a dětí v komunitě, kde jsme bydleli, bydlí samozřejmě i staří lidé. Z těch mám nejradši dvě adoptivní payakumbské babičky. Jedna mě adoptovala úplně, včetně toho, že jí mám říkat "babi" ("nenek" indonésky) a nacpávala mě krupukama a sladkostma (a já je přitom fakt nemám ráda... ale slušnost je slušnost, že). Druhá babička, "Ivanova babička", nás zase učila vařit rendang.

Rendang je minangské národní jídlo, podobně jak česká svíčková. A samozřejmě vaše maminka umí dělat nejlepší rendang na světě... Ivanova babička nám musela stačit. Ve dvou litrech kokosového mléka (voda z čerstvého kokosu) se začne vařit velká spousta chilli, koření, jiného koření, listí dalšího koření, oříšky dalšího koření, prostě koření jak na tržnici. Do toho se dá na kusy nakrájené hovězí stehno (netuším, jak se ta část krávy jmenuje, ale umím ji ukázat na těle, protože jsem se zeptala a moje tělo muselo k lokaci stačit...). Postupně se přidá poměrně závratné množství malé fialové cibulky (šalotky?), palica česneku, sůl, gula merah (červený palmový cukr) a jedna brambora a celé se to furt míchá a míchá. Najednou se stane chemický zázrak a z hnědo-červené vařící vody v níž plavou kusy hovězího se najednou stane dvojvrstvý obsah - nahoře centimetr tuku/oleje, pod tím ta voda s masem. Netuším proč, ale tato fáze má průběh voda - tukovoda a nic mezi tím. Od této chvíle je nutno obsah stále míchat a dochází k fázi "redukování". Tekutá složka se náhle vytrácí docela rychle a nakonec máte kusy masa v husté omáčce a tuku. Ten tuk je podle mého z toho kokosového mlíka. Prostě já jsem čučela jak puk a babička míchala a vařila a my jsme měli funkce jako "rozdrť na hmoždíři tuto cibuli", "oloupej bramboru", "oloupej česnek"... Na druhou stranu jsem oslnila svou schopností okrájet bramboru v minimálním čase (kdyby indonéská babička měla krájet brambory na nedělní oběd pro celou rodinu, aby začala už v pátek!). Dozvěděli jsme se, že když muž (Jefri) pláče u drcení cibule, že bude žárlivý. Nebo jsem zvládla utřít česnek nožem na prkénku rychleji než Jefri ho rozmašírovat šutrem v hmoždíři. Až se vrátím do ČR, nebojte, rendang bude - ona se dá koupit instantní směs v pytlíku a protože jste nikdy neochutnali rendang od Ivanovy babičky, vařený za odborné asistence Zuzanky a Jefriho, nebudete vědět, jak chutná "ten nejlepší" a bude to stačit :-). Na rendangu je fascinující to, že se v žádném případě neochutnává a navíc se ani nesolil. Absence soli je proto, že některé bylinné příměsi už sůl obsahovaly v sobě, stejně tak směs utřeného chilli na počátku. Ochutnávání je vyloučeno, aby se pokrm "neinfikoval" slinami. Hotový správně udělaný rendang vydrží několik měsíců mimo lednici. Empiricky vyzkoušeno - náš rendang byl týden na stole a furt dobrý!

24.12. jsme s Jefrim vyrazili na vánoční výlet přes Batu Sangkar do Bukittinggi, užít si svátků mimo dohled komunity (a taky blíže k katolickému kostelu). Následuje série fotografií z tohoto výletu.

Rýžová políčka po cestě.

Spirálovitá palma.

Královský palác. Už jsem u něj jednou byla na prvním výletě na Sumatru. Akorát jsme dorazili po zavírací době v noci, takže jsem měla možnost vidět ho úplně bez lidí a moc pěkně v noci nasvícený. Ale stojí za to i ve dne, i s těmi davy turistů.

Domečky kolem hlavního paláce.

Interiér: královské ložnice. Byl krásně barevný, a strašně obrovský, takže se mi nechtěl vejít celý do objektivu.

Jedna z ložnic.

Ještě větší detail - vzadu jde vidět postel.

Další královská postel.

Pohled shora ze schodiště. Libují si zde ve vysokých stropech.

V celém paláci se chodí bez bot. Podlaha byla velice příjemná, dřevěná, takže to bylo vlastně fajn.

Pohled na další části areálu z okna z nejvyššího patra.

Pohled do okna na Zuzanku zírající z okna :-). Celé zdobení paláce je jen ze dřeva. Mám pocit, že na stavbu tradičních domů se, podobně jak u tradičních dřevěných roubenek v ČR, nepoužívaly hřebíky. Ale kecala bych, kdybych řekla, že i tento palác je bez hřebíků. Navíc je opravený po vyhoření, takže už není jistého vůbec nic, jak ho opravili (indonéské pojetí restaurování je velmi svébytné a beton je oblíbeným prostředkem).

Jefri u paláce.

Palác zezadu.

Cestou z Batu Sangkar do Bukittinggi jsme ještě museli zastavovat u každého baráku, který jsem si chtěla vyfotit. Byla jsem překvapená, že Jefri docela trpělivě zastavuje, nechá mě pokaždé majiteli polichotit, že si chci vyfotit jen a pouze jeho barák, protože je nejpěknější, a pak pokračovat pár set metrů dál, než jsem našla další "nejpěknější barák". Ale mně se prostě ty minangkabau střechy s rohy moc líbí a tady byly obzvláště fotogenické.