Payakumbuh: Jak se státi dobrou téměř místní obyvatelkou ne úplně snadno, ale docela rychle

Na první část prázdnin, které jsem měla od 7.12. do 3.2., jsem se domluvila na delším pobytu na Západní Sumatře, u Jefriho v Payakumbuh. Většinu organizace jsem nechala na Jefrim, takže to bylo občas víceméně "poindonésku", ale neměla jsem čas ani energii něco na dálku řešit. (Navíc v Indonésii se na dálku cokoliv prakticky řešit spíše nedá, než dá) K Jefrimu do Payakumbuh jsem dorazila 14.12. a 6.1. přes Padang vyrazila zase dále.

Jefri je Majdův bývalý spolubydlící z Padangu a jeho i můj velice dobrý kamarád. Je to Indonésan jak poleno, pravý orang Minang, jeho hlavní charakteristikou asi je, že je neuvěřitelně hodný člověk (ještě mě nezakousl, takže asi i trpělivý :-) ).

Bydlení v Payakumbuh mělo svá vlastní specifika. Přeci jen Payakumbuh je malé město uprostřed minangkabau kultury, takže jsem musela přistoupit na to, že i pro mě platí jistá omezení. První z nich, které mě vlastně štvalo nejvíc, byla otázka bydlení a obecně možnost existence přátelství mezi mužem a ženou. Místní kultura je velice silně ovlivněná náboženstvím (islámem, kdyby někdo přemýšlel, jakým :-) ), komunita má velmi velký vliv a uplatňuje poměrně přísný dohled a vytváří si další dodatečná pravidla a představy. V praxi to znamená, že přátelství mladého nezadaného muže a mladé nezadané ženy vlastně neexistuje, pokud, tak pouze pod přísným dohledem (mám pocit, že ideálně by je rozdělili neprůstřelným sklem nejradši...). Trochu mi vadí automatický předpoklad, že mladý muž a mladá žena spolu vždycky musí provádět jen to nejhorší... protože to trochu popírá jejich dospělost, sebeovládání, ale taky fakt, že snad mohou být i dobrými poslušnými členy společnosti, ne?  No, ale to je otázka, kterou mi asi nepřísluší hodnotit. Mohu se pouze rozčilovat, což jsem samozřejmě několikrát dělala, když jsem narazila na další omezení, které mi sice dávalo smysl, ale které automaticky předpokládalo něco... co jsem třeba ani neměla v úmyslu.

V praxi toto první a zásadní omezení znamenalo, že jsem u Jefriho doma nemohla spát, ač bydlí ve velkém pěkném domě s 3 ložnicemi a spí tam sám. Bydlela jsem u Ms. Elis, což je taktéž Indonésanka, učitelka angličtiny. Fajn bylo, že jsem s Ms. Elis mohla komunikovat anglicky, navíc jsem u ní bydlela zadarmo (indonéská pohostinnost je úžasná!). Ovšem protože je to velmi zaměstnaná žena, která je navíc taktéž svobodná, každý den odcházela z domu kolem sedmé ráno a já jsem do této doby musela dům opustit taktéž. Pohyb po Payakumbuh je možný víceméně jen na motorce, takže mě Jefri denně musel vyzvednout před sedmou ráno, nebo jsem s Ms. Elis šla do školy a tam pár hodin čučela a nudila se, než mě Jefri vyzvedl. Každý den mě pak musel večer "vrátit zpátky" před devátou večerní, protože slušná dívka po této hodině už venku není (opravdu po deváté večerní venku nejsou holky, a to ani v Bandungu, resp. jen minimum žen je v tuto dobu ještě venku). Takže jsem prožívala návrat zpět do časů, kdy jsem měla večerku. A klíče od domu jsem od Ms. Elis nedostala s odůvodněním, že by bylo krajně nevhodné, kdyby mě samotnou ženu vyzvedával nezadaný muž... Na druhou stranu - pobyt přes den v domě u Jefriho možný byl (jako by ti nezadaní lidé nemohli provádět ony nekalosti prostě namísto v noci během dne, že?).

Jefri je v tuto chvíli pracující sám na sebe. Ráno a dopoledne prodává před domem hamburgery, resp. jejich indonéskou verzi, odpoledne provozuje anglický klub, kde učí angličtinu. S obojím v prosinci teprve začínal, takže jsem mu aktivně asistovala a pomáhala rozjíždět byznys. 

Pohled na dům dopoledne. To červené na židli zaujaté čímsi velmi zásadním, jsem já. Zrovna jsem se rozhodla, že budu malovat vajíčka, protože je prosinec a Velikonoce jsou za dveřmi přeci :-).  Místní děti mě zvědavě sledují.

Prodej burgerů probíhal před domem, jak jsem popsala. Začali jsme pouze se stolem, na kterém jsme připravovali housky apod., a na druhém jsme měli vařič a pánev. Postupně Jefri v rámci budování a vylepšování všeho, vytvořil "skorostánek".

Jefri s stánkem.

Jefriho verze burgerů byla: toustový chléb (či kulatá bulka, záleželo, co zrovna sehnal) s opečeným masem ve stavu lančmítu nebo s vejcem, kolečkem rajčete, dvěma kolečky okurky, listem salátu, kečupem, sambalem a majonézou. Výsledně by se to možná dalo nazývat tousty, než burgery. V každém případě protože jednou byla v domě zavřená kočka s "masem", které tam i po odchodu kočky zůstalo, divím se, že ty masové burgery vůbec někdo kupoval. Já jsem to "maso" vlastně ani jednou neochutnala, protože to ani barvu masa nemělo, ani konzistenci, ani vůni a lančmít fakt jíst nemusím. Ale všichni Indonésané si burger představují takhle a vymlouvat jim to nemá smysl, pak by nekupovali ty naše!

Centrální pokoj. Obýváková část sestávala z obrovské červené sedačky (je vidět jen její konec, je fakt velká a ve dvou kusech - pravidelně jsme s Jefrim lenošili každý na své, oba natažení) a druhé půlky, která sloužila jako třída. V případě potřeby se dal rozdělit velkým překližkovým paravánem, který je teď u zdi po pravé straně.

Můj oblíbený pokoj z Jefriho domu byla kuchyně. Užívala jsem si, že můžu vařit dle libosti, nakupovat si sama suroviny a pak si dělat jídla s bramborami :-). Jefri to ofrčel, že máme příliš mnoho brambor. Ale ochotně jedl všechno, co jsem navařila. 

Vařila jsem většinou se sluchátky na uších za zpěvu spolu s mp3. Nepřišli jsme na to, jak zařídit, aby když Jefri vejde do kuchyně v době mého hlasitého prozpěvování a vaření, jsem se nelekla k smrti. Nikdy jsem ho neslyšela přijít, logicky.

Takhle kuchyně vypadá dost strašidelně, ale byl tam (méněvíce) pořádek a byla čistá. Nevýhodou je, že se vaří na plynu nebo na petroleji, takže z toho je všechno nádobí černo-mastné a ve studené vodě (v Indonésii se nemyje nádobí ani nepere v teplé vodě!) se to neumyje. A kdyby se tam čistě vymalovalo, tak by místnost fakt prokoukla. Dvojplotýnkový vařič stával na oranžové polici po levé straně. A v Indonésii se neutírá nádobí (!!!moje země zaslíbená!!!), jen se dá do odkapávacího stojanu (to nejblíž objektivu na pravé straně).

Největší úspěch asi měly palačinky. Na druhou stranu jsem v této kuchyni strávila zavřená při jejich smažení víc jak hodinu. Bramboráky takové nadšení už nevyvolaly, ale to je proto, že opravdu pro Indonésany jídlo sestávající pouze z brambor (a bez rýže!) je fakt divné a není to jídlo. I ty palačinky chápou jako zákusek.

Vozový park. Modrou Yamahu umím řídit, i když mi ji Jefri moc nepůjčoval...

No a s touto radostí pro mě jednou Jefri přijel, protože jeho bratr si půjčil jeho motorku. Onen muzejní exponát nestartuje ani nakopnutím, takže Jefri s ním musel utíkat, jakmile naskočil motor (po cca 100 metrech), jsem přiskočila i já a doufali jsme, že nebudeme muset nikde stát na červené (v Indonésii neplatí červená pro odbočení doleva, takže plán byl jasný - odbočovali jsme pouze doleva). To dopoledne jsme se docela nasmáli, protože motorka navíc dělala hluk jak v posledním tažení, dva lidi téměř nezvládala uvézt, takže jsme jeli vyhlídkovým tempem po městě a všichni se za námi otáčeli.

Fešná ještěrka, co nás jednou navštívila (Jefri nemá rád plazy a obojživelníky, takže ji vymetl koštětem).

Čas v Payakumbuh jsme mezi prodejem burgerů, jídlem, vařením a učením dětí jsme trávili s Jefriho přáteli, případně jsme párkrát jeli někam na výlet, navíc mě Jefri učil řídit motorku. Ale povedlo se mi tam zapadnout do příjemné rutiny. S Jefrim jsme provozovali "italskou domácnost", neustále jsme nad něčím "naprosto zásadním" diskutovali a přeli se o něco. Památný byl boj o to, zda když se v průběhu vaření rendangu objeví na povrchu hrnce mastná tekutina, zda je to olej nebo tuk. Tato otázka nám zabrala víc jak hodinu. Podobně diskuse o globálním čtení nebo zda je možné při učení upřednostňovat pouze jednu z dovedností (tj. zaměřit se při učení angličtiny jen na konverzaci a mluvení a téměř vynechat např. čtení a psaní) - 2 hodiny večerní debato-hádky. Na druhou stranu to bylo dynamické a zábavné.

Následuje série fotek z průvodu slavnosti k výročí založení města Payakumbuh (jak jsem to pochopila). V průvodu pochodovali školáci, oblečení do tradičního minangkabau oblečení. To blyštivé je songket, speciální látka, z níž se toto oblečení šije (resp. protože jde často o sarungy, tak uvazuje). 

Alegorické kola s dvojkolovým vozíkem. V Padangu, protože jde o modernější a větší město, jezdí podobná varianta motorek. Tady bylo ještě i během normálních dní vidět tyto kola "s přívěsem".

Přiznávám své zásadní etnologické nedostatky, takže nemohu přesně napsat, proč ta slečna má na sobě to, co má, ani kdy se tyto šaty používají. Moje univerzální odpověď je "na svatbě", protože to bývá skoro největší událost, jak jsem pochopila. Ale možná taky úplně jindy :-). Poté, co jsem se zeptala Evelynd, která je místní, bylo mi vysvětleno, že tento obleček je prostě speciální obleček na slavnostní pochody.

Kluci tvářící se smrtelně vážně.

Každý Indonésan dělá hluk, takže průvod se neobešel bez živé hudby (produkované skoro každým článkem průvodu). Mně se líbila tato gamelanová tradičně oblečená slečna se slunečními brýlemi.

Tradiční servírování tradičních pokrmů. Děvčata pokrmy samozřejmě donesly na hlavě.

Ty "rohy", co má tato dívčina na hlavě, odkazují k vodnímu buvolovi, symbolu minangkabau kultury (kabau znamená vodní buvol, indonésky pak kerbau). Vtipné je, že tento obleček je pro teenagery, resp. pro mladé, nezadané, vhodné ke svatbě...

Ze songketu jsou určitě ty "šály", do mají děvčata hozené přes rameno. Ty "sukně" jsou pak sarungy (javánsky sarongy), některé jsou batikované, jiné taky ze songketu.

Tradiční oblečení pro tradiční tanec.

V průvodu bylo plno variant tradičních oblečků. Průvod měl několik hodin a "kroje" se lišily docela dost. Odlišnosti jsou krajové, věkové a podle příležitostí, kdy se co nosí, další možná historické období, kdy se dané oblečení používalo. Jefri mi tvrdil, že to mají většinou všichni půjčené.

Bavilo mě, že tradiční oblečení nezahrnuje obuv, protože tradičně se moc boty nenosily. Ještě stále je běžným obutím bosá nožka, případně obyčejné umělohmotné žabky.

Podobně jako v Africe, i v Indonésii ženy nosí na vesnicích ještě všechno na hlavě (proč vlastně v Evropě tento zvyk nevznikl? Vždyť i tady ženy potřebovaly jednou rukou držet dítě, druhou druhé dítě, takže třetí ruku nemajíc zbytek naložily na hlavu...). Líbí se mi, že mají na hlavě jakési "podložky" jako čepice. Takže to nebalancují jen na temeni. Tyto dívky si musí své náklady přidržovat chudinky, jejich rovnováha a stabilita už není "jak za starých tradičních časů" :-).

Setkání tradic a moderní doby: nakonec je rodiče naloží na skútr a odvezou zase domů. Červeno-bílé jsou děvčata v uniformě místní školy (kdoví, třeba i ta se jednou v budoucnosti stane oblečením do průvodu).

Průvod završovaly alegorické vozy.

A samozřejmě nechyběli prodejci všeho toho, co člověk takhle na ulici stojíc a obdivujíc místní kulturu rozhodně nepotřebuje.

I když - tady měním názor. Ovoce jsem já určitě i tehdy potřebovala. Tento stánek je mým oblíbeným - za 2-5 tisíc člověk dostane okrájené, umyté, vychlazené, odpeckované ovoce dle vlastního výběru. Někteří ještě ovoce nakrájí na malé kousky a dodají párátko k napichování.

A bez Sari Roti bychom se v Indonésii neobešli. Pokud si pamatujete všudevlezlou melodii Family Frost, tak Sari Roti mi ji v hlavě dokonale převálcovalo. Divím se, že ten prodejce, který ji musí poslouchat každý den několik hodin, ještě funguje. Já bych se zbláznila asi po hodině (a to jsem si tak 40 minut přidala). Ale možná jsou indonéské blázince plné jen roti-sari-roti prodejců, musím se zeptat Majdy.
Zeptala jsem se strejdy google a pro zájemce přidávám Sari Roti song na youtube.