Pangandaran beach

Slíbila jsem Ukhfi a Evelynd, že spolu poletíme na Bali a užijeme si prázdniny na pláži. Nakonec z tohoto smělého plánu sešlo a Majdovi v březnu doletěla pouze jedna manželka, ne celý harém. Slib však zůstal, takže jsme začaly uvažovat o jiné pláži, dostupné na Jávě. S Ukhfi jsme začaly plánovat a náš plán postupně zahrnovat tolik lidí, kteří chtěli přidat se k výpravě, že jsme vymyslely, že nejlépe bude, půjčit si na prodloužený víkend 14. - 18.5.2014 auto a ušetřit jízdu autobusem. Ovšem... ve středu večer jsme měli vyjíždět, v pondělí vypadlo z Andi a Vlada, že pojede jen Andi, v úterý začala Evelynd vypadat, že teda asi určitě nepojede, ve středu ráno mi volala Ukhfi, že její kamarád, co s námi má jet jako řidič, nemůže. A Niki zvolila strategii nebrat telefony a nehlásit se, namísto aby po pravdě řekla, že nemá čas a jet nemůže. Ve středu večer jsem tudíž seděla na obrubníku kdesi v kampungu v Bandungu, nadávala na celý svět a přemýšlela, že na všechny asi kašlu a pojedu jen s Ukhfi sama autobusem. Vše se ale otočilo. Já jsem operativně nabrala své tři francouzské spolužačky ze třídy, Ukhfi někde splašila řidiče a jeho kamaráda a zase nás bylo plné auto (8 lidí včetně řidiče) a vyrazili jsme na pláž.

Další zádrhel přišel hned vzápětí. Kamarád a řidič totiž jeli až z Bogoru. Bogor je město vedle Jakarty, od Bandungu ovšem vzdáleno cca 3 hodiny jízdy. Kluci dojeli do Jatinangor, kde jsme půjčovali auto, kolem osmé večer. Než v zácpách dojeli až do Bandungu nás vyzvednout, bylo po 22. večerní. A to nás čekala minimálně 5 hodinová jízda autem na jih Jávy. Současně také jízda byla zkomplikována tím, že stejný nápad (prodloužený víkend na pláži) mělo více lidí, takže silnice byla celá ucpaná. Výsledně jsme jeli celou noc a do Pangandaran dorazili kolem šesté ráno.

Výhodou cestování s Indonésany je (občas!), že za vás zvládají usmlouvat lokální ceny. Samozřejmě záleží na konkrétních Indonésanech, vlastně především na pohlaví - Indonésanky lépe smlouvají dle mých zkušeností (ale nerada bych generalizovala... ale stejně jsou ti chlapi neschopní a zjevně nechodí nakupovat na trh a nechávají to na manželkách). Nevýhodou pro Indonésany při cestování s bílými je, že všichni předpokládají, že když už mají na to cestovat s bílými, že mají na to, platit i bílé ceny. Ukhfi se svými indonéskými přáteli brzy pochopila, že prostě musí první vystoupit z auta ona a tvářit se, že uvnitř jsou "kamarádi" bez specifikace jejich barvy kůže. Po dlouhé debatě o tom, zda je ibu, která vlastnila hotel, dobrý člověk a zda nám dá pokoje fakt levněji ("jestli jste dobrý člověk, určitě nám dáte slevu"), jsme se ubytovali v príma hotýlku kousek od pláže a vrhli jsme se do vln. 

Pangandaran je pláž známá hlavně jako vhodná pro surfaře, především pro začátečníky. Na plavání se moc nehodí, protože jsou tam docela velké vlny, na surfování pro profíky to taky není, protože se vlny lámou jen kousek od pláže a nejsou nijak gigantické. Andi mě navezla do toho, že si musíme koupit lekci surfování a vrhnout se s prknem do vln. 

Trocha teorie.

Jako profíci

Po hodině a půl mohu zodpovědně konstatovat, že umím padat ze surfu. Ba dokonce ho umím i přeskočit například. Na závěr jsem na to ale přišla a umím si i stoupnout, ovšem to už děcka dávno přestalo bavit zaznamenávat, takže fotky jen z prvních padacích pokusů.

Úplně vlevo na fotce padám z  prkna z pozice ve stoje! A Andi profesinálně brázdí vlny (žlutá).

Ukhfi "v plaveckém" na pláži. Jako dobrá muslimka se opravdu koupala "v plné polní". Ale oni celkově Indonésani, muslim nemuslim, se moc nekoupou. Vždycky přijdou na pláž, vyfotí se, že tam byli, a to jim stačí. Ti, co jsou ve vodě, jsou většinou cizinci. Mimochodem většina Indonésanů taky neumí plavat, což je docela omezuje v tom koupání.

Skupinka na pláži. Andi zrovna chybí, protože tu vytáhnout z vody od surfování bylo skoro nemožné. Jinak zleva: Randi, Pauline, Ukhfi, Marine, Leila, já a vzadu náš skvělý řidič, jemuž teď za nic na světě nemůžu přijít na jméno. Až si vzpomenu, dodám. Kluci jsou, stejně jako Ukhfi, z Payakumbuh, ze Sumatry, znají se spolu ještě ze střední školy a celý Bandung je plný minangů ze Sumatry samozřejmě.

Pohled na pláž večer.

Druhý den jsme ráno vyrazili na výlet. Cílem byl Green canyon, údolí řeky, která barvou své vody dala celému kaňonu název. Voda je čistá, ač je zelená jak brčál.

Řekou nejprve projíždíte na lodičkách.

Už jízda na lodičkách stojí za to a zákoutí řeky jsou krásná.

Řeka je splavná sem, odtud už se plave a brodí řekou přímo, tzv. canyoning.

Všichni jsme vyfasovali príma záchranné vesty, protože jak jsem již psala výše (a nejednou), Indonésani prostě neplavou. Řekla bych, že více než polovina světové produkce záchranných vest se prodá v jihovýchodní Asii, protože vám je vnucují všude. Já jsem napoprvé netušila, co nás čeká, takže jsem si ji nasadila. Pak mi zavazela a nakonec jsem ji odložila na jedné skále, že ji průvodce vezme cestou zpět. Nechápu, jak se tam zvládali ostatní brodit s těma vestama - bylo to mnohem složitější a zabraňovalo mi to v pohybu.

Bohužel kvalita fotek je horší - foťák jsme půjčili našemu průvodci, který s ním neuměl fotit. Na druhou stranu světelné (i vlhkostní) podmínky byly dost strašné, takže to jsou vlastně opravdu dobré fotky, uvážíme-li okolnosti.

Podmínky neumožňovaly mít brýle, takže jsem kaňon viděla jen částečně, ale zase jsem se nemusela bát, že je po cestě někde utopím.

Tato fotka bohužel nezachycuje zvuk - nevím, proč jsme měli pocit, že naše nadšení musíme vyjádřit i do foťáku řevem. Ale stálo to za to a všichni výskáme nadšením.

Někde tady náš výlet skončil tak, že jsme vyšplhali na skálu po levé straně.

Vrcholové foto v bazénku s malým pramenem na skále.

Pak jsme se nechali nést řekou nazpět. Po cestě jsme ještě dostali nabídku vyšplhat na asi 5metrový šutr a skočit si dolů. No a samozřejmě - taková nabídka se neodmítá! Foto již na kameni.

Před skokem.

Závěrečný pohled zpět do kaňonu. Při plavání vám křižování proudu usnadňovaly řetězy a lana, natažená po cestě. Bohužel ne všude. Bylo několik míst, kde bylo nutné plavat proti proudu. Už Ukhfi, která neumí plavat, s tím měla problémy, takže jsem jí musela pomáhat (otočila jsem si ji na záda, čapla za vestu a dala si plavání proti proudu se zátěží). Nakonec jsme se na jednom místě křižovali s indonéskou výpravou, kde byli neplavci asi 4. Pomohla jsem jejich průvodci a toto místo jsme jako mašinky s nákladními vagonky dali oba dvakrát. Takže jsem z kaňonu lezla spokojená a naprosto utahaná, ale zase jsem zužitkovala vše, co jsem se naučila v Kontaktu bB o tahání plavců (neplavců) :-)

Z Green canyon jsme pokračovali do vesnice Batu Karas, kde má být jedna z nejkrásnějších pláží na Jávě (říká Lonely Planet průvodce).

V noci tam byl krásný úplněk.

Ale i přes den tam bylo krásně.

V Batu Karas jsme celý den strávili na pláži, hráli jsme volejbal, četli si, koupali se, Andi pokračovala v samo-studiu surfingu. Výsledně jsme vlastně spíše nicnedělali a mezitím bláznili s míčem. Bylo to jak na táboře (krom Andi, která je stejně stará jak já, bylo všem ostatním 22 let a méně. Občas jsme si připadaly staré). Koupili jsme si taky príma jízdu na jezdícím banánu apod.

Jediné, co vidím negativní na pláži v Batu Karas, je fakt, že je tam velmi silný proud, který všechny žene na šutry na levé straně zátoky. Proud je natolik silný, že jsem měla velký problém z vody vylézt. Naštěstí jsou na pláži plavčíci (první, které jsem viděla jinde než na nejvíc turistických plážích Bali). Mně stačilo jen z břehu ukázat, jak mám plavat, abych neplavala proti proudu (což nešlo, ten strhával), ale jen ho zkřížila. Sice mě to stálo silový sprint kraulem ven z vody, ale šlo to. Po jízdě na banánu, kde jsme měli zase záchranné vesty, nás vyklopili na pláži, kde už jsme dosáhli na dno, a nechali nás ještě bláznit ve vlnách. Ale dokonce i provozovatelé této atrakce, kteří jinak dělali plavčíky, si neuvědomili, jak hloupě nás vyhodili. Takže nakonec pro děcka musela přijet loď, protože už z proudu vyplavat nezvládli, protože jsou horší plavci a protože jim zavazely ty vesty.

Večer jsme zamířili zpět na Pangandaran a ráno do Bandungu. Vzhledem k tomu, že v neděli se všichni z toho prodlouženého víkendu zase vraceli, tak nám cesta zase zabrala celý den v hustém provozu (tentokrát naštěstí ne noc!).

Ještě bych na Pangandaran zvládla zůstat tak 1-2 dny, protože přeci jen ještě zbývá několik míst, kam jsme nestihli jít, a hlavně to surfování bych potřebovala dotáhnout do dokonalosti!