Jogja porumunsku

Možná to vypadá, že když nepíšu na blog, nic zajímavého se už v mém indonéském životě nestalo. Inu, naopak, dělo se toho až hrůza. Jen se stalo, že květen se stal hektickým a neměla jsem na blog čas, načež jsem odjela na cesty. Sice jsem si myslela, že se svým chytrým telefonem za 70 USD se připojím kdekoliv, žejo... ba dokonce že to připojení nějak protáhnu až ke svému notebooku... ale ne všechno v Indonésii vychází. Takže jsem v květnu započala svou víceméně offline životní etapu a nebylo to tak špatné. Horší je teď o tom všem psát zpětně. Takže jdu vzpomínat.

A mimochodem - už píšu na príma evropském připojení z Brna! Je tu zima.

Kdysi pradávno, za devatero horami, devatero řekami, nějakým mořem... jsme se s Andi a Vladem, spolužáky z Bandungu, rozhodli udělat si výlet do Jogji na 4 dny v průběhu prodlouženého víkendu 30.4.-3.5.2014. Jogja je príma město na Jávě. Také první místo, které jsem v Indonésii navštívila, když jsem jela poprvé za Luckou. Takže jde o místo mých mnoha vzpomínek už z kdysi a spíše jsem se byla podívat na svá oblíbená místa znovu. Zároveň jsem trochu sloužila jako průvodkyně pro Vlada a Andi, kteří zde byli poprvé.

Tam jsme jeli vlakem, koupili jsme si lístky do business class, nebo jak se ta první třída zrovna v tomto vlaku jmenuje. V praxi to znamenalo samozřejmě koupit lístky předem. Indonéské vlaky často nevyhovují kapacitně počtu lidí, kteří by se jimi chtěli přepravovat, takže kdo nemá lístek předem, taky může zjistit, že nepojede. Lístky se kontrolují už při vstupu na nástupiště, takže černým pasažérem se nestanete. Na druhou stranu - taky se občas stane, že vlak, kterým jedete, je prázdný... Což se stalo nám a nebylo to teda vůbec špatné! Jen ta příšerná 2 hodinová fronta u pokladen pro lístky, které na monitoru zjevně ubývaly, to bychom klidně nezažili.

První třída v Indonéských dráhách je asi o třídu či dvě lepší než v Českých drahách. Nejela jsem žádným ze soukromých vlakových spojů, tak nemohu posoudit, ale řekla bych, že pantáta Janžura asi konkuruje tomu, jak to vypadalo tady.

Ve vlaku zkoumáme můj telefon. Sedadla se dají otáčet podle potřeby po směru/proti směru jízdy apod.

Během cesty samozřejmě procházeli s nabídkou jídla, pití, masáže, čehokoliv, co vám zpříjemní cestu. Pokud si připlatíte za lepší třídu, jako my, dokonce se vyhnete prodavačům toho, co fakt nepotřebujete a nechcete, ba dokonce vás za účelem prodeje nikdo ani nebudí! Největší zážitek ale byly toalety, protože byly splachovací, byl na nich toaletní papír a tekuté mýdlo. To není v některých hotelech, natož pak na veřejných toaletách! Ostatně, i toalety v ekonomické třídě jsou většinou krásné. Indonéské dráhy si prostě zakládají na toaletách zřejmě.

V Jogji jsme se vrhli na poznávání města. První den jsme si udělali výlet do sultánského paláce a vodního paláce.

Dva turisté na Jl Malioboro.

V sultánském paláci, kratonu, jsme měli obrovské štěstí na skvělou paní průvodkyni. Jednak mluvila výborně anglicky, druhak byla plná pikantních historek o sultánovi a jeho rodině. Takže jsme se dozvěděli, že ta tlustá sultánova dcera je tlustá proto, že jí moc bakso polévky a podobné dosti nekorektní informace.

Notový zápis gamelanu.

Konečně jsem tu známku s lordem Baden Powellem vyfotila!

Můj oblíbený lustr.

Skupinka s paní průvodkyní.

Protože děcka už byli unavení, vyrazili jsme k vodnímu paláci v Jogjakartském vedru za pomoci becaku. Po pravdě - ač se na fotce usmívám, byl to pro mě trochu traumatický zážitek, že mě tlačí pantáta věku mých rodičů, ne-li prarodičů. Příště už jsem si brala jen ojek (moto-taxi). Na druhou stranu becak je normální způsob dopravy v Jogji, resp. ve většině menších indonéských měst. Řidiči, kteří za vámi šlapou na kole, jsou zvyklí a trénovaní. Ale stejně jsem se v tu chvíli styděla za svá kila, která se takhle pohodlně vezla na úkor fyzických sil někoho o generaci staršího.

Pantáta řidič becaku nás nakonec ještě prováděl vodním palácem, tak se mu jeho snaha vyplatila. Bohužel se mi tam vybil foťák, tak fotky nemám (zveřejním z dalšího výletu do Jogji).

Na hradbách.

Pokud rumunští občané cestují, často o sobě vzájemně vědí díky sociálním sítím apod. Takovou komunitu jsem např. u Čechů v cizině nezažila, i když samozřejmě pokud jsem někde narazila na češtinu, určitě jsme si alespoň pro procvičení jazyka spolu povídali. V Jogji žije Alex (teď zrovna je v Rumunsku, ale žije nastřídačku v Jogji a Evropě), takže jsme se s ním samozřejmě s Andi a Vladem museli setkat. K tomu ještě se na dva večery přidali další dva rumunští kamarádi, kteří městem zrovna projížděli. Z Alexe se stal príma parťák na večery, protože přese všechny stereotypy o východní Evropě, mí rumunští přátelé (krom Alexe!) prostě téměř nepijí alkohol ani pivo. Naštěstí Alex mi pomáhal východoevropské stereotypy udržovat a každý večer jsme probírali život s lahváčem před místním non-stop supermarketem Circe K na schodech. Postupně jsme se sdružili s dalšími lokálními filosofy (oba mluvíme indonésky), takže to byly plodné a společenské večery.

Další den jsem Andi a Vlada vzala na zvířecí trh. Ale protože tento zážitek nemusím prožívat víckrát, čekala jsem na ně s kávičkou.

Jogja je město malé, takže druhý den už tam prakticky nebylo co dělat, když jsme stihli projít město a památky, tržnici, obchoďák i trh se zvířátky. Proto jsme si pronajali motorky a jeli na výlet na hinduistický chrám Prambanan. Protože jsem tam už byla, udělala jsem si výlet na chrámy okolo.

Prambanan je vlastně komplex plno chrámů a v okolí je jich dost dalších. Ovšem když jsem došla k tomu prvnímu, začala jsem si říkat, jestli to vůbec má cenu. "Chrámem" totiž byla označena skupina šutrů na něčím dvorku. Na některých si místní ještě sušili trička.

Iglů.

Naštěstí další chrám už byl zase takový, jak si chrámy jako turistka představuji. Jen mě trochu zaujalo, že vedle obrovitého hinduistického chrámu Prambanan je buddhistický chrám Candi Plaosan.

Tento chrám, stejně jako Prambanan, poznamenala zemětřesení, takže jde vlastně o takovou skládačku "nového" chrámu. Indonésani chápou restaurování kreativně, takže je moc nerozrušuje, že by se měli snažit o "autenticitu". Stejně to přece staví všechno znovu! Na druhou stranu - ono i Karlův most je opraven podobným betonovým stylem, takže možná jsem jen nevzdělaná v aktuálních trendech moderního restaurátorství, že?

Stupy lze nejen budovat z kamene, ale když se dostatečně nudíte, i z živého plotu.

Všudypřítomná drůbež.

Pohled na celý komplex Candi Plaosan.

Cestou zpět do Jogji začalo šíleně pršet, takže další chrámy si nechávám do budoucnosti na další návštěvu Jogji na motorce.

Celkově byl výlet do Jogji spíše prodlouženým víkendem stráveným s přáteli, také trochu nakupováním suvenýrů (většinu dárečků, které jsem komu dovezla, jsem nakoupila o tomto víkendu v Jogji, je tam levněji než v Bandungu a pak už jsem se s tím z cest netahala :-) ). Takže se toho vlastně moc nestalo, potkala jsem skvělé další Rumuny, domluvila si další nocovatele na Foerstrové, až "jednou někdy pojedou přes česko", stala se na 4 noci součástí místní schodové komunity Circle K supermarketu a naučila celou Jl Sosrowijayan zdravit bílé cizince "hello mister!" (takže mise splněna).

Další den Andi s Vladem jeli ještě na Borobodur, já už autobusem přes noc domů do Bandungu.