Rozloučení s UNPAD (Universitas Padjajaran) a Darmasiswa

Jak jsem již ze začátku psala, hlavním důvodem, proč jsem se ocitla v Indonésii, bylo Darmasiswa stipendium, které mi umožnilo dvousemestrální studium indonéštiny na Univerzitě Padjajaran (UNPAD). Darmasiswa stipendium získává ročně ohromná spousta mladých lidí (několik stovek), je slavnostně zahájeno v rámci Opening Ceremony a ukončeno pomocí Closing Ceremony. Tento závěrečný ceremoniál byl organizován v Bandungu. UNPAD byl jednou z pořádajících univerzit - podle toho to taky vypadalo, prostě náš univerzitní "organizovaný chaos". Ve dnech 21.-23.5. jsme se všichni sešli v hotelu s klimatizací, jednom z nejdražších v Bandungu odhaduji (v pokojích byly i vany s teplou vodou!), i my, kteří v Bandungu žijeme, jsme měli zaplaceny dvě noci v tomto opravdu snobském místě. Hned můj první dojem byl takový, že ty peníze mohli dát na jakýkoliv stipendijní fond indonéského vzdělávacího systému, koupit dětem na vesnici třeba sešity a učebnice (za tu částku, kterou za nás museli zaplatit, by nějaká vesnická škola fungovala půl roku...). Ale prostě v Indonésii je zvykem na některých věcech opravdu plýtvat prostředky i energiemi.

Každá z univerzit byla požádána o nějakou prezentaci sebe sama. Velká část studentů Darmasiswa studuje umělecké programy (zpěv, tanec, tradiční hudební nástroje, divadlo atd.). Chápu, že o vystoupení byli požádáni tito studenti, je to vlastně krásná možnost, jak předvést, co se naučili za rok. Proč jsme však měli umělecky "performovat" i my, studenti jazyka, to je mi záhadou. Asi dva měsíce před závěrečným ceremoniálem náš mezinárodní koordinátor bapak Budy zkusil navrhnout, že naše UNPAD skupina nacvičí taneční vystoupení. Nepočítal s tím, že ho pošlu do háje hodně rychle (a spolužáci se přidají, když už nesouhlasím já). Indonéský tanec má úplně jiné pohyby, držení těla, rytmus... než jakákoliv evropská tradice. Ne, že bych si troufla hupkat třeba polku před lidmi, ale se svým citem pro rytmus a pohybovým nadáním bych opravdu jaipong a podobné sundanéské tanečky určitě nezvládla. 

Jsem cvičena v tom, že když někomu dávám zpětnou vazbu, či ho např. tvrdě odmítám při vidinách veřejných tanečních vystoupení mé osoby, měla by to být stále zpětná vazba kvalitní. Takže jsem neřekla pouhé "ne, je to pěkná blbost", ale navrhla způsoby, jak bychom tedy my, studenti jazyka, mohli UNPAD prezentovat. Např. bychom mohli něco přečíst, říct, přednést báseň apod. Dva měsíce se s tímto návrhem nic nedělo, než v úterý před čtvrtečním ceremoniálem jen tak mimochodem bapak Budy při náhodném setkání směrem ke mně prohodil, že budu recitovat báseň. Citoval můj návrh s poezií a když jsem navíc přece prohlásila, že rozhodně nebudu tančit, že musím číst alespoň tu báseň. V poledne jsem dostala na výběr z básní, které mí učitelé od rána hledali na internetu. Všechno to byly sladké milostné kecy, které kdybych recitovala, zkazí se mi zuby. Mé anarchistické srdéčko zaplesalo u revoluční básně, bojující proti ageismu. Sdělením básně je, že život není od toho, abychom si stěžovali. Naopak máme plnit úkoly, jež před nás život staví, protože až jednou budeme staří a šediví, budeme se moci ohlédnout za sebou, za činy, jež tvoří naši osobnost a které nedají nikomu na nás zapomenout. A až budeme důchodci, budeme respektováni a uctíváni za naše skutky... Evelynd mě naučila príma aktivistický indonéský přednes, navíc ukecala Linuse, švédského kamaráda, aby mě doprovodil na indonéský tradiční nástroj kecapi. Výsledně jsme předvedli dosti nesecvičené (10 minut tréninku u výtahu, kde byl největší relativní klid) představení, v němž jsem si celou dobu připadala jak Saskia při "Nedělní chvilce poezie". Naštěstí nikdo v sále nedával pozor, protože mi stejně nikdo nerozuměl (báseň je v pěkně složité indonéštině, ani já jsem jí nerozuměla a musela si každé slovo přeložit zvlášť).

V podobném duchu se nesl celý dvoudenní ceremoniál. Všechno bylo takové ne úplně secvičené - a pokud již secvičené, tak to nemělo dostatečnou pozornost ostatních. Nakonec jsme to ale nějak přetrpěli, včetně "multikulturní vložky" sázení "stromů" (viz foto).

Venkovní aktivita - naložili nás do autobusů a odjeli jsme do parku "sázet stromy". Výsledně jsme dostali jakousi parazitickou rostlinu, kterou jsme ve skupince na stromy přivázali a k tomu přivázali cedulku s naší zemí. Petr se našeho národního úkolu ochotně zhostil.

Jako "velcí nacionalisté" jsme udělali československou společnou parazitickou skupinku na tomto stromě. Vzhledem k tomu, že ne všechny stromy byly živé, navíc jsme nechápali, jak a proč a co vlastně děláme, myslím si, že tyto květiny umřely do několika dní. Škoda.

Jedno z vystoupení - Niki z Maďarska tančí. Mimochodem ten tanec, který po nás původně chtěli, abychom taktéž nacvičili. Niki studovala konzervatoř a nacvičovala více než měsíc v kuse. Předtím samozřejmě dva semestry tanec studovala. Hudební těleso tvoří její spolužáci, kteří studovali hudbu.

Společné foto s vrchní uvaděčkou Evelynd a hlavní organizátorkou večera Ukhfi. Kdyby tato dvě děvčata nepomáhala jako dobrovolnice, tak po pravdě netuším, jak by celý ceremoniál dopadl. Holky přišly, byly postaveny před hotovou věc (uveď, zorganizuj...) a bez přípravy předvedly opravdu profesionální výkon.

V týdnu, kdy probíhal závěrečný ceremoniál, probíhaly i závěrečné zkoušky na UNPAD. Jejich absolvováním jsem tak ukončila druhý semestr a nastaly mi prázdniny. Ještě jsme se naposledy všichni společně vyfotili a vrhla jsem se vstříc dalším dobrodružstvím. Po pravdě - UNPAD mi určitě chybět, stejně tak Bandung. Indonéská organizace univerzitního studia už vůbec ne. Stýská se mi ale po mých spolužácích, kteří byli všichni neuvěřitelné osobnosti. 

Nuri, člověk, jehož oficiální funkce je úklid v prostorách jazykového centra. Ve skutečnosti osoba, která vám pomůže na imigračním oddělení, asistuje při jednání v bance, zprostředkuje kontakty se zahraničním oddělením a navíc ví všechno.

Naše společné ateliérové foto.