Saya bule! Jsem bule.

Naše univerzita slavila nějaké výročí. Po pravdě, vzhledem k kvalitě anglického jazyka všech oficiálních zaměstnanců univerzitní kanceláře pro zahraniční studenty jsem vůbec nepochopila jaké. Asi založení. Neptejte se mě kolik let od založení uplynulo... Organizace byla typicky indonéská - ve čtvrtek mi ibu Nani, naše čtvrteční učitelka, řekla, zda bych se nezúčastnila nějaké akce na univerzitě. Tato akce mi byla popsána jako představení nové učebnice pro cizince, kterou vytvořila ibu spolu s kolegy. Poprosila mě, zda bych jako jedna ze zahraničních studentek nemohla být ve skupince, která učebnici předá rektorovi. První technická poznámka: z cca 25 studentů naší třídy požádala jen ty, co mají bílou kůži.

V pátek jsme šli na imigrační úřad zařídit naše kitas (vízum na rok, podotýkám, že mé vízum vypršelo ten týden, ale ve středu... ale vzhledem k tomu, že je to starost univerzity a že stále ještě nemám svůj pas, tak jsem se rozhodla, že se o to nebudu starat, v nejhorším mi prostě UNPAD proplatí letenku do Malajsie a zpět...). Mimochodem nám řekli, že v sobotu odpoledne máme přijít do kampusu, že je jakási akce na univerzitě v neděli. V sobotu jsem měla domluvené schůzky na skype, tak jsem tam nešla v stanovený čas, ale cca o 4 hodiny později. Přišla jsem o 4 hodiny nicnedělání, tak jsem to moc neřešila. Ale možná tehdy mým spolužákům něco i řekli k tomu, co to je za akci.

V neděli v 7 ráno jsem se dopytlíkovala do kampusu (naštěstí toho Bandungského, do Jatinangor by mě nikdo asi po ránu nedostal...). Tam jsem se potkala s Monikou ze Slovenska. Studuje v Jakartě, ale byla tu na návštěvě u mojí spolužačky Maly, se kterou se zná z úvodního ceremoniálu v Jakartě. Samozřejmě jsme si užívaly, že spolu můžeme komunikovat česky a slovensky a bavily se nejvíc spolu. Pak jsem se, ještě stále plkajíc s Monikou, setkala se s ibu a Clarou z Francie a tehdy začalo něco, co jsem fakt nečekala. Ibu automaticky zahrnula Moniku do UNPAD studentů,  takže ta stejně jako já nafasovala červené tričko katedry Bahasa Indonesia na Fakultas Ilmu Budaya, tj. humanitní fakulty na UNPAD. Pak nás vybavila transparentem a vyslala do světa. Rozuměj do průvodu. Myslela jsem, že půjdeme prostě přes kampus a dobrý. Takže jsme hodinu kráčeli celým okolím, mimo jiné na car free day a prostě všude. My tři jsme byly jediné bule v průvodu, což samozřejmě každý komentoval!

Náš "bule transparent". Krom nás se ještě byl nucen účastnit student z Japonska, mám pocit, že tam byl taky tak trochu omylem. A dva opravdoví studenti fakulty. Vlevo vedle mě Clara, vpravo Monika.

Naše tři "pančelky" a jejich slavná kniha. Učí nás ale jen ibu Nani, ta nejvíc vlevo.

Detail na ibu Nani. V pozadí prochází průvod.

Průvod, jehož jsme byli součástí. Byl skoro kilometr dlouhý! Každá katedra, případně každá fakulta, měla vlastní trička, jimiž si označila své studenty, často i speciální jilbab apod. Prostě býti součástí nějaké skupiny je to hlavní.

Co Indonésan/ka, to strůjce nějakého hluku. Samozřejmě i průvod se neobešel bez muzikantů. A protože byl fakt dlouhý, tak jich bylo několik. Toto jsou bubeníci jedné skupinky, která byla nejblíže k našemu transparentu.

Průvod končil zpět v kampusu, kde bylo plno malinkých stánečků, které prezentovaly jednotlivé katedry a obory. Většinou prodávaly něco k jídlu, což mě trochu zklamalo. Čekala jsem prezentaci vědy, vědění, nebo čehokoliv spojeného s danými obory. Místo toho prostě jídlo, navíc za peníze, tj. asi někde koupené. Plus tu byl obrovský dav studentů a návštěvníků a neuvěřitelně přecpáno a vedro (tou dobou už bylo kolem poledne).

Stáneček naší mezinárodní kanceláře. My mezinárodní studenti jsme vlastně oficiálně nafasovali šedo-černá trička, na nichž byla vypsána jména zaměstnanců kanceláře. Ehm, jsem fakt ráda, že mi to tričko je malé. Běhat celý den v tričku s dlouhým rukávem je opruz, stejně jako nosit na těle jména těch, kdo nejsou schopní se ani postarat o můj pas a hlavně mi ho ani vrátit! Byli jsme požádáni ukuchtit nějaké naše národní speciality. Ale vzhledem k tomu, že se mi nechtělo kuchtit v naší sdílené kuchyni v kost, která není moc vybavená, ani nakupovat věci a vůbec, připravovat se, vymluvila jsem se na to, že tu nejsou k dostání české suroviny (jinak bych samozřejmě udělala svíčkovou, žejo... :-) ). Navíc stejně doma vařím pro sebe víc indonéskou kuchyni, než českou. Ale v pozadí lze vidět na zeleném podkladu mnou vytvořenou "prezentaci" ČR. Cítila jsem se, že to moc flákám, tak jsem alespoň koukla v sobotu na prezentaci ČR na webu, konstatovala, že žádná není, stáhla oficiální snímky památek UNESCO a vytiskla je. UNPAD mi slíbili prostor na poster, ale vzhledem k tomu, že v sobotu, když jsem tam přišla, neměli funkční tiskárnu a tiskla jsem si to sama, tak poster dopadl, jak dopadl.
Mimochodem - jsem naprosto out, protože jsem si z ČR nedovezla ani svoji vlajku!

Jak lze vidět z komentáře posledního snímku, především můj pocit nacionality byl problematickým. Fakt se necítím povolána býti reprezentantkou ČR! Mohu prezentovat své znalosti, možná popovídat něco o tom, co dělám ve volném čase, možná povykládat některé části historie Brna, které mě zajímají. Ale rozhodně nemohu prezentovat svou zemi cizincům, protože bych prezentovala pouze svůj konkrétní názor na ni. A na to není prostor k diskusi a k tomu, aby bylo dáno zadost i dalším názorům, nebo např. oficiálním prezentacím. Prostě nepouštějte se do debat na toto téma s antropoložkou!

Poté, co jsme se vrátili do kampusu, proběhlo předání učebnice rektorovi, což už bylo mimochodem naprosto bez publicity. Pak jsme si udělali snímeček s rektorem a měli volno. Nejvtipnější bylo však to, že Monika samozřejmě byla v předávací skupince. A jako závěr jsme všichni účastníci průvodu dostali "kapesné" z projektu. Poprvé mi zaplatili prostě za to, že jsem bule. Inu, teď už znám svou cenu (nebylo to málo :-) Jsem schopná z té částky tu fungovat cca 3 dny).

Pak byl "rozchod". Chvíli jsem se procházela, ale měla jsem stále víc a víc pocit "klaustrofobie" v tomto neuvěřitelně přeplněném prostoru.

Vpravo prezentace Fakulty zubního lékařství.

Dav kolem stánečků s jídlem.

Nějaká červená skupinka - takže všechny tyto holky asi studují stejný obor.

Jeden z dalších stánečků s jídlem. Tento byl velice estetický a pěkný.

Mezinárodní skupinka mých spolužáků z Pusat bahasa.

A ještě jedna.

Plantáže nad Padangem

Krom Jávy, která je velkým producentem čaje, se čaj pěstuje i na Sumatře. Ostatně, až v Indonésii jsem pochopila, co se nám paní profesorka Slováčková snažila vysvětlit v zeměpise o tom, že s přibývající nadmořskou výškou v tropických pásmech výrazně klesá teplota. Takže pokud se posunete výš jak 1 500 metrů nad mořem, tak jednak počasí je snesitelné pro evropana, druhak okamžitě se mění pěstované plodiny, v případě Indonésie nastupuje oblast čajových plantáží (kolem 2 000 m.n.m. pak brambory). Čajové plantáže jsou velice malebné, takže zase jsem měla zásadní problém, jak vybrat z těch fotek jen pár reprezentativních.

Na tento výlet jsme vyrazili 24.10. ještě s Peťou z ČR, který je darmasiswa student v Padangu.

Rýžová políčka po cestě

Sběračky čaje

Při pauze. Překvapivě během pauzy pily ženské čaj.

Jak taky vypadá vánoční hvězda ve svém přirozeném prostředí (minimálně stejně velká jak já).

Sběračky čaje v akci.

Jedna cestovní.

A takhle se sbírá čaj častěji -  se stroji a mechanicky. Ale je to méně fotogenické. Mimochodem za to, že jsem si chtěla udělat ještě jednu fotku navíc (foceno za jízdy) a skoro jsem se otočila, mě Jefri skoro zastřelil, protože jsem se příliš vrtěla a skoro nás vyklopila. Jsem pak byla aspoň hodinu hodná a nevrtěla se moc...

Po čajových plantážích jsme zamířili ke dvěma jezerům. Po cestě bylo plno stánků s ovocem. Naše spotřeba markisy (v češtině je to tuším mučenka, anglicky passionfruit) byla snad kilo na hlavu. Stejně tak terong belanda, což je takové kyselé ovoce, měl úspěch. U jezer byly krásné altánky (zase v tradiční minangkabau architektuře) a samozřejmě jsme tam měli istirahat, tj. pauzu a lenošení. Vlastně poměrně dlouhu pauzu, istirahat se člověk od Indonésanů naučí snadno a rychle :-).

Ovocná spokojenost.

Zahrádka u chajdaloupky u vyhlídky na jezera. Oblíbenou květinou tu je durman. Máme jeden před barákem v Bandungu a vždycky v určité hodiny večer krásně voní.

Skupinka. Zleva: Petr, Kamila, Majda, Jefri a já.

Lenošící momentky.

A tradičně - takhle to naše lenošení dopadlo.

Cestou zpátky. Ještě stále na těch políčkách převažují jiné plodiny než jen rýže, na kterou je tu dost chladno (nebo možná spíš je tu dost chladno na pěstování toho ostatního, tak pěstují všechno co jde).

Návrat do Padangu večer. (netuším, čí foťák to fotil, ale můj tuším ne, tak děkuji Peťovi a Kamile)

Ještě jedno světelné znečištění (autor: Peťa).

Poslední zastávkou před návratem do Padangu byly horké prameny Air Panas. Je to budova s bazény, napájenými fakt teplou vodou (teplota minimálně taková, jakou si napouštím v ČR do vany...). Jsou samozřejmě oddělené na chlapy a ženské. Takže mám zážitek jen jednoho pohlaví. Dámská část je plná panímám, které se sem chodí umývat a taky asi i "očistit" v širším významu tohoto slova. Bazén je docela velký, zvládla jsem tam při své hyperaktivitě 3 tempa, hloubka je cca po bradu v nejhlubší části, má takový "ochoz", kde se dá sedět a voda je tam tak akorát. 

My s Kamilou jsme tam samozřejmě byly trochu za atrakce. V praxi tam jsou všechny jen v sarongu (my jsme byly pěkně v tričkách a kalhotech, abychom náhodou nepohoršily). Člověk se chvíli máčí ve vodě a užívá si, že je teplá (moje první teplá voda v Indonésii!), pak se vytáhne mýdlo a umyje se ve stejné vodě, ve které se všichni stále máčí. Překvapivě výměna vody byla poměrně rychlá, takže se tam nikde neusazovalo mýdlo či šampon. Byl to takový docela průtokáč, ten teplý pramen (hádám, že pro změnu sopka) bude asi hodně silný. O čistotě vody jsem radši nepřemýšlela, ale ženské si tu umývaly i zuby a zatím asi ještě žijou (vypadaly, že to nedělají poprvé). Voda tam byla extrémně tvrdá (teď doufám, že si to nepletu :-) ), pěnění mýdla skoro žádné, což asi taky napomáhalo tomu, že se tam nic neusazovalo apod. 

Povedlo se nám tam s Kami poměrně slušné faux pass - protože většina ženských byla zjevně nahá až na ten sarong, prsa si nezakrývaly, tak jsme se moc nestyděly. Když jsme se oblíkaly, obě dvě jsme volily strategii všechno sundat - utřít - obléct se. Vzhledem k tomu, že tam bylo vedro, pára a vlhko, tak to nebylo moc jednoduché, nějak se ukrývat, zakrývat apod. No, ale přeci jen jsme vzbudily veřejné pohoršení, takže mám novou slovní zásobu pro slovesa označování partií těla, které se mají zakrýt.

Jinak jako správné atrakce jsme byly kompletně vyvzpovídány - odkud jsme, kolik nám je, co tu děláme, jestli jsme vdané, kolik dolarů je česká koruna (ehm, mé kurzy jsou velice kreativní, ale pro indonésany jsem zjevně chodící ČNB s aktuálním kurzovním lístkem...), jak to vypadá v Evropě, co se nám tu líbí, jestli už jsme byly na Bali (ještě jednou se mě někdo zeptá na Bali a zařeknu se a nikdy tam nepojedu!)... Mám pocit, že si pořídím kartičku se základními odpověďmi, protože toto už není procvičování jazyka, ale automatické opakování stejné básničky.

Chtěla bych se tam vrátit s lepší znalostí indonéštiny, protože by mě mnohem víc zajímala kultura místa. Myslím, že se v těchto lázních musí dít nějaké ženské rituály apod., protože koupelnu s vodou, kterou si může ohřát, má každá z těch ženských, ale stejně tam chodí. Vzhledem k tomu, že letenku do Padangu mám na 7.12., tak uvidíme, co při příští návštěvě!

Pláže, moře, pláže a pláže

Nebudu počítat, po kolika letech jsem byla "u moře" v tom smyslu, že se tam dalo i koupat a plavat a užívat si na pláži. Rozhodně to je víc, než bych tipovala (naposledy jsem byla s Kajkou v Chorvatsku!). Bavilo mě vysvětlovat malým dětem žijícím podél pláže, že v mé zemi v Evropě fakt nemáme pláže, ani moře, ani oceán, a že proto se mi tak líbí chodit po pláži! Padang je naprosto luxusní lokalita v tom, že ta pláž je fakt blízko a dostupná hromadnou dopravou. 

Na pláži jsem jednou byla s Majdovým domácím, pak s Kamčou se jen projít okolo, pak jsme byli jeden den všichni se vyplácnout a nachytat bronz, a pak když jsem zjistila, že Citilink rozhodli prodloužit mi můj výlet o 2 dny, že proč je teda nestrávit na sluníčku, že? 

Pláž Carolina a moje první koupání v moři v Indonésii!

O hodinku později západ slunce tamtéž.

Pláž kousíček za Padangem, resp. ještě stále v Padangu. Na pláži je plno takových malinkých chajdaloupek, kde vám panímáma za úplatek ještě prostře rohoži a můžete si užívat ve stínu (a je to dobré, když náhodou začne pršet). Samozřejmostí je, že parkovat motorku můžete přímo vedle chajdaloupky.

Jak kdybych se při focení minulého obrázku otočila o 90 stupňů doprava. Takhle krásně tam bylo.

Pláž se nachází kousek od letiště, takže pobyt je zpříjemněn koukání na letadla. Když jsem byla na pláži pak ty 2 dny, co jsem neodletěla, tak jsem každému letadlu Citilink vynadala (pro představu jen linka Jakarta-Padang lítá 5x denně).

Takhle "přeplníno" na pláži bylo (tj. jen my 4, čtvrtá právě fotí...).

Všudypřítomní krabi.

A detail krabího domečku. Jedna místní kamarádka mě učila dětskou hru, kterak ty krabíky vyhánět z domečku a lovit a zlobit.

Pěkná kresba písku.

Sopky v pozadí.

V neděli jsem se na pláž vydala sama. Pamatovala jsem si, že jsme s Kami jely cca 20 minut angkotem a pak jsme šly kousek pěšky, pak nás Majda vyzvedl na motorce a než jsme se nadály, byly jsme tam. Akorát jsem si nějak neuvědomila, že to bylo víc jak 5 km... Výsledně jsem to šla skoro v pravé poledne víc jak hodinu a půl. Takovou dobu to trvalo mimo jiné i proto, že jsem si musela všechno fotit, s každým povykládat, seznámit se s místními dětmi, sednout na čaj s jednou sympatickou rodinou... a vůbec. Bule to nemá lehké při výletě v Indonésii.

Rybářská vesnička, resp. stále ještě Padang, ale mnohem více vesnického rázu.

Sušení rybiček. V popředí všudypřítomné odpadky. Indonésané bohužel využívají oceán jako skládku. Naštěstí existují pláže, kam člověk musí popojít kousek pěšky, takže tam místní nechodí a odpadky tam neházejí.

Tato fotka má moc pěknou historii. Líbila se mi koza s pozadím moře a barevných lodiček. Poměrně dlouho jsem tu kozu přesvědčovala, aby mi pěkně zapózovala. Celou tu dobu se za mnou pochichtávala skupinka mladých rybářů. Poté, co jsem zvítězila nad foťákem, tak jsem se s nimi začala bavit. Z konverzace jsem zjistila, že vedle té kozy, vlevo mimo záběr, spí jejich kamarád na lodi, místní playboy, kterého jsem při svém zaujetí zvířetem přehlédla. A že jsou všichni fascinováni, že si fotím pitomou kozu a ne jeho. Tak jsem se mu omluvila, že jsem to takhle "popletla" a se smíchem odešla.

Pobřežní čerpací stanice. Doufám, že příliv nebývá jednou za čas moc vysoký, protože vzdálenost k moři byla minimální, nadmořská výška taky. Ale asi to nějak funguje.

Vysypávání úlovku. Chlapi byli nadšení, že si je fotím a každý to ještě komentoval.

Moje rozlučka s pláží. Skoro stejných fotek mám několik, ale prostě se mi ten záběr moc líbí.

A tyto značky Indonésani vymysleli, aby znervózňovali Lehotskou. Vyfoceno u Majdy před kost, tj. kdyby tsunami, utíkám doprava. Víceméně u všech obydlených částí kolem Padangu, kde jsme byli blízko pláže, byly tyto šipky, které naváděly na kopec. Podotýkám, že Sumatra byla významně zasažena během tsunami v prosinci 2004, nejvíc to odnesl sever, oblast Aceh.

Vozítka na Sumatře

Padang je relativně velké město, takže i zde je hromadná doprava v podobě angkotů. Ovšem, oproti Bandungu, tady se hraje na tuning. Takže pokud angkot není komplet celý polepený nálepkama a neobsahuje alespoň několik zásadních hesel v angličtině, které překrývají jeho původní barvu i napsané body, odkud kam jezdí, tak to není správný angkot. No a samozřejmě orientaci tím člověku rozhodně nikdo neulehčí! Vnitřek angkotu se zásadně odlišuje od našich trapných starých Bandungských křápů. Sedačky jsou polstrované, přičemž to polstrování je skoro jak na gauči (významně oceňuji), barvy jsou samozřejmě i uvnitř angkotu, nejlépe barevné led-osvícení blikající jako o závod. Pokud lze přes čelní sklo vidět, tak je něco špatně, protože zde musí být několik nálepek, černý kus lepicí pásky jako stínění proti slunci přes kus skla (to nevadí, že angkoty jezdí i jindy než za slunce), obrovská plyšová housenka položená přes palubovku, milion visících zbytečností na zadním zrcátku. Ovšem nejdůležitější je zásadní hi-fi soustava, která je vyvedená do alespoň 6 a více reproduktorů vzadu angkotu. A váš řidič je i váš DJ. Myslím, že v Padangu bych se naučila řídit motorku okamžitě, kdybych tu musela žít. Stačily mi cca 4 jízdy tuc-tuc-tuc-tuc na zbytek života. Tak nahlas puštěné příšerné elektronické skladby jsem dlouho neprožila. Myslím si, že účastníci nelegálních techno-party by nejradši na své srazy jezdili právě padangskými angkoty.

Zachycena Kamilou při naskakování do jednoho z olepených angkotů.

V Padangu také jezdí mnohem více motorek než v Bandungu - je vidět, že Bandung je bohatější město, takže si tu víc lidí může dovolit auto. To se podílí i na tom, že lidi prostě všechno přepravují jen na tom prostředku, který mají, tj. v tomto případě na motorce. Platí základní zákon, že motorka uveze nekonečně mnoho nákladu.

Co jsem taky viděla až tady, byly motorky s přidělaným dvojkolákem na boku, něco ve smyslu sajdkáry. Na tomto dvojkoláku se přepravuje náklad, ale třeba taky babička.

Vozítka, pravděpodobně hlavně pro turisty, která parkují podle pláže.

A na tento stroj jsme s Kami koukaly pěknou chvíli, zda do toho moře spadne hned, nebo až za chvíli. Ale po týdnu jsem jela kolem a stále tam ještě byl...