Údolí Harau, Bukittinggi, vodopády a příroda

V pátek 18.10. Majda konečně dorazil z Mentawaiských ostrovů. V sobotu 19.10. ráno jsme se vypytlíkovali na výlet. Začalo to tím, že jsme museli vrátit Majdovu motorku, pak jsme se dozvěděli, že Majda v pondělí učí, takže výlet nebude na 5 dní, jak avizoval, ale na 2. Ale protože jsme byly s Kami vybaveny pláštěnkami, mohli jsme se vrhnout indonéskému cestování. To znamená sezení na motorce..., jízda za každého počasí a "je to kousek" je vždycky alespoň 5hodinová jízda. Cesta byla 133 km dlouhá, ale byl to vlastně celodenní výlet.

Na motorkách jsme jezdili ve dvou dvojicích: Majda s Kami a já s Jefrim.

První zastávka byla u vyhlídky a prvního vodopádu (a taky na oběd :-) ).

Vyhlídka

Fotogenická kočka.

U vodopádu vedle vyhlídky. Zmoklá ve svém oblečení na cesty. Mimochodem, rovník je za rohem, nechápu, jak můžeme na rovníku nosit tolik oblečení (obzvláště když Arvika tuto bundu nosila jednu celou zimu - tímto Arviku srdečně zdravím a děkuji za nejužitečnější kus vybavení v Indonésii, spolu s termofuskama a tričkem s dlouhým rukávem...).

Zvířátka.

Fotogenická rodinka krmíc všudypřítomné opičky a navíc ještě jednoho kohouta.

Bukittingi, jímž jsme projížděli, je pozůstatkem koloniálního městečka. Je to vidět na architektuře, která je silně ovlivněna holandskými vlivy. V praxi to znamená neuvěřitelný mix takovýchto budov s těmi tradičními, sumaterskými.

Bukittingi, před námi jede Kami a Majda.

Údolí Sianok v Bukittinggi.

Restaurace v údolí Sianok. Toto je ta tradiční sumaterská architektura. Mimochodem, kvůli bídnému času nám Majda ani nedovolil kafe :-). Resp. museli jsme si vybrat, jestli vidět další pamětihodnosti, nebo to kafe, a my jsme zvolili pokračování výletu.

Skupinové foto. Kami nás donutila si dokonce čupnout a usmívat se u toho, což teda... jsme jí trochu s Majdou zazlívali :-).

Už netuším, co bylo tak vtipného, ale takhle to vypadalo při zvedání.

Připravena na další cestu (nebo na operaci...). A po kapsách mám foťák a peněženku, protože zbytek vybavení byl pod pláštěnkou v batůžku, takže za deště a za jízdy nedostupné. Mimochodem jsme s Kami dotáhly k dokonalosti i schopnosti focení za jízdy.

No a takhle krásně tam všude bylo!

Večer po západu slunce jsme jeli pozorovat kaloně, letíc nad údolím. Byli velcí jak dvouplošníci (skoro)! :-) (z čeho je to citace?)

Bylo to úžasné, obrovské množství netopýrů, kteří by Batmana zahanbili v každém případě, přelétajíc nad šedivou oblohou, za téměř tmy, nad údolím. Přelet trval docela dlouho, stáli jsme tam určitě několik minut a hejno se rozhodně nijak nezmenšovalo. Možná dobře, že na nás někde nevybafli v nestřeženou chvíli, asi bych se takových potvor lekla.

V noci jsme pak dorazili do krásného homestay v údolí Harau za Payakumbuh. Tam jednak byla opravdovská postel, kterou jsme s Kami galantně vyfasovali, druhak krásná houpací síť a především: místo k usušení našeho komplet mokrého vybavení a oblečení.

Prndali jsme na balkonu pěkně dlouho, vedli zásadní religionistické debaty (kolikrát máte k dispozici muslima ochotného odpovídat na mnoho zvídavých dotazů? a navíc s dvěmi antropology, z nichž jedna se hlásí ke katolicismu?) a bylo nám tam krásně. Kolem půlnoci nás Majda vyvedl, že se musíme podívat na vodopád. Protože byl úplněk, tak bylo fakt světlo. Ovšem fotky z tohoto výhledu jsou jedny z nejlepších.

Vodopád

Vodopád a úplněk.

Naše chajdaloupka, v níž jsme spali, za denního světla druhého dne.

Ranní momentka s palačinkou na snídani na terase.

Provozní bordel uvnitř chajdaloupky - sušení zmoklých peněz.

No a toto je ten vodopád za dne. Výhled z té terásky.

Po snídani jsme se vypytlíkovali a vyrazili objevit všechny vodopády v okolí a do džungle.

Cestou k vodopádům, údolí Harau.

Hotýlek po cestě (fotografická zastávka).

Momentky po cestě.

Ještěrka po cestě.

Vpravo vodopád.

Chajdaloupka po cestě.

Další vodopád.

A pro velký úspěch další vodopád.

K těmto dvěma vodopádům už jsme šli po svých. U třetího vodopádu byla udělaná lanová dráha. Kami s Majdou zasvítily očička a další hodinku jsme strávili jejich focením, kterak prolézají atrakcemi kolem vodopádů. Byli jsme atrakcí samozřejmě i pro místní.

Tarzan Majda

V jezírcích pod vodopády se lze koupat. My jsme si ale koupání nechávali na později na poslední z série vodopádů. Cesta k němu vedla džunglí a potokem. 

Ale výsledek cesty fakt stál za to! Náš soukromý vodopád s jezírkem na koupání. Krása, žádní lidi, jen příroda a my.

A z této džungle jsme se zpátky vynořili.

Po vodopádovém dobrodružství jsme zjistili, že je docela pozdě a že už se musíme pytlíkovat zase zpátky do Padangu.

Políčko po cestě.

To jsme ještě ale netušili, že to bude cesta na dalších 7 hodin. Majda píchnul duši hned po výjezdu z údolí. Tak jsme si u příležitosti lepení dali oběd a ještě si mysleli, kolik toho nestihneme. Když jsme asi hodinu nato píchli my s Jefrim, tak už to začalo být pitomé. Plus Majda zvládl píchnout ještě 2x.

Soumrak po cestě. Mimochodem tyto barvy mi udělal foťák sám od sebe.

Masakan Padang: další "jídlo-příspěvek"

 V Indonésii je kuchyně z Padangu proslavená. V Bandungu máme mnoho "masakan Padang" warungů. Samozřejmě pravdu mají ti, kdo tvrdí, že nejlepší jsou tato jídla přímo v Padangu. Takže jsem si užívala. Především první týden.

Druhý týden už jsem trochu frflala, že bych chtěla víc zeleniny. Když mě Jefri v pondělí vzal do warungu, kde jsem si mohla dát úplně bezmasé jídlo, tak jsem si tak labužila, až jsem mu vynadala, že mi ho ukazuje až při úplně posledním jídle! Mimochodem, když jsem si ráno k snídani objednala jen rýži s sojovými klíčky (toge, mňam mňam) a se šťávou, tak se ho přišli zeptat, jestli ta divná bule fakt řekla všechno a nechce tam to maso (poté, co se mě zeptali asi 10x).

Specialita Padangské kuchyně je v podávání jídla. Přijdete do warungu, sednete si ke stolu a oni vám donesou spoustu malých talířků a na nich úplně všechno, co mají navaříno. Vy si dáte prostě jen to, co chcete, a pak zaplatíte počet prázdných talířků a rýži. Je to teda trochu složité, protože když vidíte všechny ty dobroty naservírované přímo pod nosem, člověk má tendenci zkoušet ještě toto a tamto... 

No a samozřejmě -  v Padangu se jí víceméně jenom rukama, resp. pravou rukou. Jsem fascinována, jak Jefri dokáže jednou rukou jíst rybu a vyndávat z ní i kosti, aniž by použil levou. Pro bule naštěstí většinou byl k dispozici příbor (indo-příbor! Rozuměj lžíce a vidlička, lžíci držíte v pravé ruce, levou rukou používáte vidličku jako rýpátko a nabírátko. Jsem profesionál při jezení ryby touto kombinací příborů.)

Mimochodem všechny tyto talířky samozřejmě donese číšník naráz na ruce!

Detail na nejznámější Padangské jídlo - rendang. Jde o dlouho dušené hovězí s chilli a rajčaty. Výborné! Akorát hovězí po těch 14 dnech už nemůžu ani cítit, jak jsem se ho přejedla :-)

Pečená kukuřice na mostě cestou do čínského města. Mňam mňam!

Spokojená skupinka během čekání na kukuřici. Zleva: Majda, Jefri, Kami a já.

Sote. Napíchané hovězí na špejli, opečené/ogrilované na uhlících, zalité omáčkou, která nejvíc připomíná guláš. Nahoře posypané smaženým česnekem.

Oběd po cestě do Bukkitingi. Majda s naší společnou porcí rýže.

Kami a mističky.

Detail mističek. Nejvíc nahoře moje oblíbené jídlo - kuře v kokosu.

Jiný detail. Vpravo "špenát", podušené listí jakési. Taktéž mé oblíbené.

Jefri a mističky. Lze vidět zcela spokojený výraz, fakt už jsme měli pořádný hlad.

Cestou do Bukkitingi jsme zastavili v místě, kde se vyrábí výborné cukrovinky. Asi je to nějaká verze serabi, tj. indonéské verze palačinek (někteří znají Srabi Solo, které jsem dovezla v zimě). Tyto sladké placičky jsou z rýžové mouky a kokosu, případně s banánem. Příprava je fascinující. Do keramických misek, které jsou postavené na hořící peci, se na banánové listy kydne kousek těsta a nechá se chvíli opékat jen z jedné strany. Pak se mistička přikryje druhou miskou, v níž to taktéž hoří a je plná žhavého popela. A za chvilku se to zase rozloží a postaví před čtveřici kobylek, které nemají problém se vypořádat s pravidelným přísunem nových a nových placiček.

V pozadí jeden z chlapíků zrovna kydá těsto do misek.

Detail mističek s kydancemi těsta, z něhož budou ty skvělé placičky.

Vedle prodejny placiček byla paní, která upravovala mrkev pro její další prodej na džus. Takže jsme si doplnili svačinku o vitamíny a betakaroten.

Majda říkal, že to mé zátiší bylo příliš zdravé, tak jsme ho doplnili kreteky.

No a k této kávě asi netřeba přílišných komentářů!

Výlet na Sumatru: Padang

Nějak se mi tu nakupilo docela mnoho GB fotek (musela jsem si koupit novou paměťovou kartu, abych měla kam ty fotky dávat). Takže toto je spíše fotoalbum, postřehy budou, až se mi to v hlavě usadí. Zatím jsem na to rozhodně neměla čas. Návrat do reality byl až příliš rychlý :-)

Už odlet do Padangu byl zábavný. Začal to Majda v pondělí večer, když mi oznámil, že jim ujela loď a že na mě tudíž v Padangu nebudou čekat. Ale že jako dobrý, tady je FB na Jefriho, tady je číslo, on tě vyzvedne a nějak to tam do pátku zvládneš :-). Inu, co mu na to říci? Už zase letím někam, kde mě vyzvedává nějaký Majdův kamarád, kterého znám jen z Facebooku.

V úterý 15.10. ráno byl státní svátek. Měla jsem vyjíždět v 9 ráno cestovkou na letiště do Jakarty. V 7 jsem měla budíka, abych se stihla dobalit a vypytlíkovat včas. V 7:10 mi volali, kde jsem. Telefonát v indonéštině na probrání, není nic lepšího. Tak jsem v 8 vyrazila (zvládla jsem řidiči říct, že budu na místě až v 8 a pak jsem se ho ptala, co jako haluzil s sedmou a on se jen usmíval) a v 1 byla na letišti. Až na to, že mi letadlo letělo v 6 večer. Další díl filmu Terminál, myslím, že by o mně už opravdu mohli natočit jeho druhý díl, protože na těch letištích už mám načekáno asi 4x víc času, než nalítáno. Ale nakonec jsme se šťastně na letišti potkali s Jefrim (ono je to jednoduché, jsem prostě jediná bílá v davu, takže nechávám ty ostatní, aby si mě našli). 

Ve středu ráno přiletěla Kamila, kamarádka Majdy, která zrovínka byla na měsíční návštěvě Sumatry a se kterou jsme pak společně cestovali. Oproti klukům, kteří měli s sebou na Mentawai, kde v pondělí uvízli, motorky, ona se mohla totiž do Padangu dostat letadlem. Byla ale utahaná jak kotě, takže to zapíchla do postele a moc společenská nebyla.

Majda v Padangu bydlí v kost ve středu města. Je to původně holčičí kost, kde jsou 3 pokojíčky pro holky, ale kluci mají zvláštní pokoj z druhé strany domu. Oproti mému luxusnímu bydlení, tady se bydlí po více lidech v pokoji. Takže Majda má spolubydlícího - indonésana Jefriho. My jsme bydlely na pokoji s Lisou, indonésankou. Bylo to docela zábavné, jednak jsme byly oblíbené "bule", druhak holky byly neuvěřitelně zvědavé na všechno. No a v neposlední době toto je nejlepší způsob, jak se naučit indonésky, protože holky anglicky fakt téměř neuměly. Takže byla komunikace rychlejší, když já jsem se pokoušela mluvit indonésky.

Sumatra, resp. Padang je oblast kultury minang. Vyznačuje se mimo jiné specifickou architekturou s "rohy". Jejich význam psát radši nebudu, wikipedia to ví lépe. Ale moc se mi to líbí. Bylo to takové... víc exotické, než klasické hranaté domy v Bandungu či v Evropě.

Megalomanský příklad padangské architektury. Obrovitánská mešita, kterou budují. Je to opravdu obrovská stavba, toto je jen hrubá stavba. Není to úplně typický příklad, protože zdobení je islámské, ale ty "rohy", to je vončo. Jinak dle našeho názoru s Kami jedna z nejhezčích budov v Padangu. Další architektonické příklady v dalších příspěvcích.

Padang je na pobřeží. Takže jsem si konečně užívala moře v Indonésii.

Hned první den jsem se proto vydala na obhlídku pláže s panem domácím na motorce, druhý den pak pěšky s Kamilou ("vy jste tam došly pěšky? Vždyť je to strašně daleko!" Skoro kilometr :-) ).

Kolem pláží je plno prodejců ryb.

Jedna večerní

Poté, co se Kami dospala, provozovaly jsme spolu zásadní "sport", a to nákupy a výlety na bazar. Majda byl velice spokojen, že jeho povinnosti jako tlumočníka, skončily s mým příjezdem. Pasar Raya, tj. obrovský bazar, mají kluci cca 300 metrů od domu, ale Majda tam byl jestli 3x, tak jsem přidala. Na druhou stranu, já jsem si to docela užívala, ostatně prodávající ještě víc - s Kami jsme se staly oblíbenými bule-zákaznicemi. Na druhou stranu, za 2 týdny v Padangu jsem se naučila zcela profesionálně smlouvat. Včetně grimas, emocí, artikulace a celého toho divadýlka. 

Prodejkyně voňavých kytiček.

No a takhle se vážení upravuje ananas, abyste nemuseli jíst ty zrníčka.

Přemýšlím, jak se říká tomuto cukru. Na Sumatře mají totiž taky vlastní, stejně jako "gula Java". Jde zase o palmový cukr, hnědý, méně sladký jako náš klasický řepný. Spíše připomíná karamely, nebo polské krowky.
Po upozornění od Kristýny (která je vlastně poloviční orang minang) doplňuji název: Gula merah.

Předcházející série fotek z pasaru je vlastně dílem Kami. Většinou nechci fotit lidi, protože je mi to blbé, Kami měla trochu lepší přístup a prostě fotila, protože oni si nás taky natajnačku fotí. Navíc jí nevadilo se jich ptát, jestli může. Takže polovina fotek tohoto příspěvku (c) Kamila Chramostová, fotografka - budoucí elita, World press foto 2014 je její :-).

V pátek se konečně dopytlíkoval i Majda, takže jsme vyrazili na výlety. Těm věnuju zvláštní příspěvky, protože by se tento stal nekonečně dlouhým. Následuje už jen série momentek.

Výlet na bazén. Plavat v této padesátce je fakt paráda, protože pokud dokonce i vidíte, tak se můžete přitom kochat přírodo okolo. Jináč v našem případě tak trochu pršelo, ale aspoň to znamenalo, že tam nikdo nebyl a mohli jsme plavat v plavkách bez veřejného pohoršení ostatních.

Tradiční ručně dělané sumaterské přehozy na oblečení.

Naše indonéské spolubydlící. Toto společné focení se stalo takovým trochu pyžamovým večírkem. Dost jsme se při něm nasmály a trvalo skoro hodinu.

V Padangu je zrovna deštivé období. Pro cestování na motorce to znamená, že člověk prostě zmokne každý den. Toto sexy oblečení jsme si s Kami koupily hned v pátek odpoledne. Pózovaly jsme v něm klukům, ale ti to nestihli vyfotit. Pak ale Kami a Majda jeli zařídit si letenky, tak jsem je donutila zapózovat. Ten modrý obleček je můj a Majdovi jsem ho jen půjčila - mně sluší samozřejmě více.

Fotka z našeho pokojíčku. Toto je postel Lisy. Mimochodem autorství fotky patří Kamile!